Mnislav Zelený - Atapana
http://zeleny.blog.ihned.cz/, 8. červenec 2012

Patříme do Jižní Ameriky?

Vůbec se necítím povolán, abych jakkoliv vstupoval do rozbouřené hladiny české politiky a demokracie zapříčiněné nárůstem korupčních skandálů vysokých státních činitelů. Je zde celá řada expertů na toto téma, celá řada na straně napadených i na straně těch, kteří napadají. Zaujala mne jen nepatrná noticka pana Stanislava Beránka z Transparency International v rozsáhlé debatě vedené Petrem Kamberským v LN. Cituji: „ To mi připadá vyloženě takové jihoamerické.“ (rozuměj ta naše situace) 

Na toto téma si však už dovolím diskutovat. Pohybuji se po jihoamerickém terénu více než čtyřicet let. Rád bych se zeptal pana Beránka na jeho jihoamerickou praxi a znalosti jihoamerických reálií. Domnívám se, že má asi takovou, jako většina našich obyvatel, jako většina Evropanů. Je v tom vždy cítit jakýsi úsměšek a evropskou nadřazenost nad tím, co z Jižní Ameriky přichází. Tato nadřazenost vychází ze zpráv, z jistých zavedených stigmatizací a fám, která jsou schopná přetrvávat století. Jistě všichni vědí, že zprávy, které běhají po světě jsou z převážné většiny negativní a bagatelizující nebo zcela nepravdivé. Nemusíme chodit daleko. Jak nás, Čechy, vidí třeba v Rakousku či Německu? Jako zloděje. Jak nás vidí v Jižní Americe? Většinou ani netuší, že existujeme. Ti znalejší si myslí, že jsme výborní fotbalisti (dopad slávy z Mistrovství světa v Chile) nebo ti ještě starší, že co Čech, to muzikant (valná většina českých emigrantů se živila jako hudebníci). Jak dobře víme, nic z toho není pravda. A přesto tady jsme a přesto ne všichni jsme zloději, fotbalisté nebo muzikanti. Pan Beránek a absolutní většina Čechů se dívá na Kolumbijce, když vezmeme jaksi z našeho hlediska nejproblematičtější zemi Jižní Ameriky, jako na mafiány, zloděje, bandity, podvodníky. Většina z nás, ale i většina Evropanů, se tam proto i bojí jezdit. Tato fáma všechny odrazuje a tak nemají šanci tuto zemi, její obyvatele ani zdejší politický systém poznat. A tak fáma a stigmatizace pokračuje i nadále. 

Nechci malovat Jižní Ameriku či přímo Kolumbii na růžovo. V žádném případě. Jsem realista. Zažil jsem přepadení revolverem za bílého dne na rušné ulici v Rio de Janeiru, byl jsem párkrát okraden v Ekvádoru či v Peru. Podotýkám však, že párkrát. V Praze jsem byl za stejnou dobu okraden vícekrát. Konkrétní zkušenosti člověku reálně ozřejmí situaci v terénu na vlastní kůži. Ne fámy, ne kecy, co kdy bylo či nebylo. Ze známé restaurace nad Bogotou směrem k La Calera jsem po večeři odešel bez deštníku. Když jsem to asi za deset dní zjistil, mávl jsem rukou. Přišel jsem o víc. Přesto mi to nedalo a zavolal jsem tam. Jeden z číšníků mne šokoval:“ Ano, pane, váš deštník stále visí na stejném místě, kde jste ho zapomněl.“ Ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích jsem chvíli čekal na vydání léku. Odložil jsem si stranou deštník a za chvíli byl pryč. V lidovém autobusu do centra Bogoty jsem seděl mezi davem prostých Kolumbijců, podle nás lumpů a podvodníků. Z texasek mi vypadly klíče od mé rezidence velvyslance. Jeden mladík se sehnul a podal mi je se slovy: “Pane, to jsou asi vaše klíče od bytu, že?“ Naše chalupa v Pojizeří byla už třikrát vykradena i bez klíčů. 

Jistě, v Kolumbii také bují a vždy bujela korupce, která je totiž nedílnou součástí každého úřednického státu. Byla, je a bude. Jde možná jen o jistou míru. Opětovně připomínám slova kolumbijského prezidenta Turbaye. Ten se dovolával návratu k jakési neoficiálně oficielní „slušné“ 10% komisi pro úředníky státu ze zakázek, které sjednají. Ne žádné miliardy, kam to dospěla u nich i u nás. Ano, v Kolumbii operuje drogová mafie, protože někdo ty drogy kupuje, ať už u nás nebo v USA. Ano, v Kolumbii operuje řada nelegálních revolučně-teroristických organizací, bohužel často podporovaných i z Evropy. Ano, v Kolumbii buduje a staví spousty stavebních firem hledající výnosné kontrakty za každou cenu. Ano, v Kolumbii řada politiků, soudců, vojáků, policistů je vidinou rychlého zbohatnutí vmanipulována do osidel zla těchto mnohdy kriminálních struktur. Peníze, náš vynález, je děsným lákadlem v Kolumbii i u nás. To je však pouze jedna stránka mince, na kterou se všichni, včetně pana Beránka, s posměchem dívají jako na hrůzný jihoamerický folklór. Tato část mince je totiž všeobecně známá. O ní se rádo píše. Tyto informace se rychle a dobře rozšiřují po celém světě. A tak i tuto zemi, tento subkontinent, my vnímáme a neustále stigmatizujeme. 

O nějaké druhé stránce této mince u nás, ale ani v Evropě, nemá nikdo ani potuchy. Kdo by se také zajímal o mravenčí práci institucí činných v trestním řízení. Není tak atraktivní jako činnost mafiánů a teroristů. A přesto si dovolím tvrdit, a tvrdím to již mnoho let, že konkrétně v Kolumbii je tato druhá strana mince mnohem výraznější a mnohem nekompromisnější než u nás. Kolumbijské síly na straně dobra, policie, soudy, vláda jsou po mnoho let mnohem razantnější než si jen dovedeme představit. V posledních patnácti letech jsem v Kolumbii buď delší dobu žil či tam pravidelně každoročně jezdím. A vždy jsem byl znovu a znovu překvapen, kdo už zase sedí ve vězení. Nekompromisně jsou to vysocí politici, členové vlády, generálové a plukovníci armády a policie, starostové, soudci, guvernéři, radní.Tak jak my rádi říkáme: Padni, komu padni. Tam v té posmívané Kolumbii to už dávno platí. Zato u nás zdaleka ne. Vždy, když byly náznaky, se to nějak zašumlovalo. Máme na to krásný eufemismus: ustát to. 

Ale raději konkrétně z poslední doby. Generál Mauricio Alfonso Santoyo Velasco, šéf bezpečnosti Prezidentské kanceláře bývalého dvojnásobného prezidenta Kolumbie Álvara Uribeho a velitel speciálních jednotek GAULA (proti únosům a vydírání) je „ad portas“ extraditaci do USA. Zapletl se do obchodů s drogovou mafií „Oficina de Envigado“ a ani jeho generálské hvězdy či vysoká funkce jej neochránily. Jeho prostřednictvím se korupce dostala do nejvyšších policejních a politických pater země. Prezident republiky Juan Manuel Santos jej nekompromisně připravuje k extraditaci do USA, což je pro tyto typy ten nejtvrdší trest. Žádost přišla z USA 13. června 2012. 

Vysoký důstojník tajné policie Roque García Pedriza a policejní plukovník Carlos Meza Variolo z Dijin (Úřad pro kriminální vyšetřování a Interpol), jedni z významných mužů- důstojníků v boji proti kápům drogových mafií z Valle, již jsou vyslýcháni v USA. Kolumbijci je nedávno zatkli a vydali. Oba dva informovali mafiánské kápy, když se nejdříve v rámci své práce infiltrovali do jejich struktur, o jejich zatčení. V jejich rukou také záhadně zmizel milión dolarů, který policie zabavila při zatčení narkokápa Juana Carlose Ramíreze Abadía zvaného „Chupeta“ v roce 2008. 

Kapitán policie Carlos Alberto Flórez za ochranu jiného narkokápa „Loco“ Barrery, kterému předával informace o boji proti narkomafii, byl v roce 2010 zatčen a extraditován do USA. 

Dva bývalí guvernéři departamentu Boyacá Miguel Ángel Bermúdez a Edgar Ignacio Sainea byli zatčeni a odsouzeni na jedenáct let vězení. A nejen to, každý zaplatí pokutu ve výši 220.000 dolarů, aby nahradil škody jimi způsobené. Stalo se to v roce 2008, kdy Nejvyšší soudní dvůr je učinil odpovědnými za navýšení cen knih, které nakupovali pro školní knihovny bez výběrových řízení. Ceny přesáhly cenu obvyklou o 175.000 dolarů. 

Senátor Jorge Caballero byl 13. 6. 2012 zatčen za podporování nelegálních struktur v departamentu Atlántico. Byl odsouzen na pět a půl let vězení a navíc musí zaplatit pokutu ve výši téměř miliónu dolarů. Vězení přece něco stojí daňové poplatníky! 

Samuel Moreno Díaz, vnuk slavného prezidenta Kolumbie Gustava Rojase Pinilly, syn poslance a ex-presidentské kandidátky se stal v roce 2007 starostou Bogoty. Jeho bratr Ivan byl starostou Bucaramangy a senátorem. Prokurátor Alejandro Ordóňez starostu Bogoty 3. května 2011 suspendoval za skandály při sjednávání smluv na veřejných pracích v městě. Za tři měsíce byl zatčen a v březnu 2012 obviněn spolu se svým bratrem, který byl též zatčen z několika deliktů. Zpronevěra, vydírání, podplácení a korupce. Mimo jiné přijali úplatek sedmi a půl miliónů dolarů od stavební firmy Nule na výstavbu veřejné dopravy. Hájí se, že se jedná o montáž jejich politických nepřátel. 

Nejvyšší státní žalobce Eduardo Montealegre nechal v květnu 2012 zatknout dvanáct politiků z departamentu Magdalena za styky s nelegálními paramilitárními organizacemi, zejména s blokem „Jorge 40“. Nejdříve získali od nich podporu při volbách, aby jim tuto pomoc vraceli přidělováním ze státních zdrojů. Následně nechal Montealegre zatknout dalších padesát politiků a veřejných funkcionářů za podobné přečiny, jako například radní z města Algarroba: Gustavo Carrillo Macías, Gentil Rodríguez Zúniga, Eusebio Vizcaíno, Luis Puello Rodríguez y José Crespo Pérez. 

Padni, komu padni. Tak to funguje v Kolumbii, ale ne u nás. V zemi, která se čestně potýká s kriminalitou, terorismem a mafiemi i v těch nejvyšších patrech společnosti. Nikdo, opravdu nikdo není před zákonem chráněn. A i když, tak časem vše vyjde najevo. Bez ohledu jestli je přítelem třeba i pana presidenta nebo generála policie. V zemi, které se posměšně pochechtáváme, kdy podle pana Beránka dnešní naše situace vypadá poněkud jihoamerická. Zdaleka ne. Kolumbijci by se spíš mohli pochechtávat nám.