Teror a Víra?

Víra a teror spolu dost nesouvisí. Anebo jde o naši záměnu slov? Skutečně věřící člověk je kdokoliv, který věří v cokoliv, co není materiálno. Může to být i láska, vztah k přírodě, k zvířatům, rostlinám.

Amazonští indiáni věří v sílu přírody, je to jejich víra. Věří, že vše je živé, vše má svoji vnitřní duchovní hodnotu. Jsou zděšeni z toho, že my přírodu dělíme na živou a neživou hlavně proto, abychom se v ní trochu vyznali. Musíme si vše zaškatulkovat. I víry si škatulkujeme, i když jde v zásadě stále o jedno. Jen naše terminologie se mění. Víry si vzájemně nevadí, nemohou si vadit, i když je jich na světě spousty. Díky Bohu! Všechny mají jedno krédo: boj dobra proti zlu. A proto nemohou ani vytvářet teror. Vycházejí z nitra životního prostředí, které je determinuje. Logicky v amazonském pralese mají spirituální vztah k lesu, k jaguárům nebo k anakondám, zatímco na Sahaře mají vztah k písečným dunám a velbloudům, v arktickém pásu k sněhovým závějím, ledu či tuleňům. V nich hledají své zázemí, svoji spiritualitu, své souznění se životním prostředím, které jim umožňuje přežití i ve zcela svízelných podmínkách. A právě tam můžeme jasně vidět, že spiritualita, víra, jim umožňuje žít i šťastně.

V našem světě euroatlantické civilizace je vše zastřeno materiálními vztahy, kdy řítící se technický pokrok nám nedává možnost, čas ani prostor zamyslet se nad naší spiritualitou, kterou snad každý má ve svém nitru. Jen není právě ten čas a prostor ji vyzdvihnout na světlo boží.

Problémem tedy není a nemůže být víra, která se na počátku lidských dějin formovala kolem šamanismu. V něm existuje pouze víra, není to žádné náboženství, a proto šamanismus nikdy nevytvářel násilí nebo teror. Šamanismus byl však v průběhu dějin postupně vytlačován formujícími se institucionalizovanými vírami. Začaly vznikat instituce, které se začaly proti sobě vymezovat. Vytvářelo to hadí vejce zla, které přerůstalo v nebezpečnou dichotomii. Například ty nejznámější, křesťané a pohani, muslimové a nevěřící. Druhý příklad navíc poněkud nesprávně vystihuje nemuslimy, protože nejsou de facto nevěřící, jsou pouze věřící v jinou spiritualitu, i když jim velice, velice blízkou. Tato dichotomie vývojem lidstva roste a štěpí i jednotlivá náboženství proti sobě: katolíci a protestanté, sunnité a šíité. Štěpení však pokračuje dál vytvářením fundamentalistických seskupení, která jako součást své víry přijala teror.

Teror tedy nepřichází od víry, ale od institucí, které si víru zkonfiskovaly pro sebe. My tento teror pak chápeme jako náboženské války, náboženská krveprolití, náboženský terorismus. Nedomnívám se, že tyto termíny jsou správné. Nejde o boj náboženství a zdaleka ani víry. Jde o boj institucí, organizací, které si za svůj politický nástroj vzaly víru. Možná ani tu víru, za kterou bojují, řádně neznají. Nechci jim sahat do svědomí, ale znají všichni ti islámští teroristé pořádně korán? Anebo jen pár vybraných súr, které jim někdo naservíroval? Jde tedy spíš o boj politický zahalený do šátků a čádorů.
Každé náboženství, každá víra má zde na Zemi své opodstatnění. Každá má svoji pravdu, protože ta pravda vychází ze životního prostředí. A protože ani celý svět není stejný a jednotný, někde jsou hory, jinde džungle nebo písečné duny, je přirozené, že ani pravda není všude stejná. Někde víra podle životního prostředí, kde vznikla, třeba určuje jisté zákazy v gastronomii nebo určuje druh obleku nebo ozdob. V jiném prostředí však tyto zákazy nemají smysl, nelze je bezhlavě přenášet z místa na místo. A tak někde má svou pravdu prorok Mohamed, jinde Vykupitel Ježíš, někde osvícený Buddha, jinde filozof Konfucius, někde starozákonní proroci jako třeba Mojžíš, v Amazonii pravdu nesou duchové přírody. Vysmívat se jim proto není ukázkou dobrých mravů, podobně jako se vysmívat něčí víře. Je to primitivní. Každá z nich má své oprávnění na svou existenci, protože vyjadřuje duchovní vztah k životnímu prostředí, kde vznikla. Bez ní by nebylo lidstvo, kde je, je nedílnou součástí lidských dějin. Vysmívat se něčí víře či jejich duchovním zakladatelům je jako vysmívat se lidským dějinám. Je to ubohé a urážející.

Jejich věrouky však nemusejí mít obecnou platnost, protože jejich opodstatnění vychází ze životního prostředí, jinak může působit podivně. Přesto na světě vznikají uzavřené komunity přenášející svou pravdu, víru, mimo původní prostor a v případě, že nejsou agresivní, mají právo na svoji existenci (například Amišové). Avšak třeba posvátná gastronomie a posvátný oděv amazonského indiána lze jen stěží přenést do Arábie či do Arktidy nebo k nám. Amazonský indián by se nemohl svých preferencí podle své víry a přesvědčení u nás dožadovat. Bylo by to nejen zcela nereálné, ale dokonce i směšné. Bude-li indián třeba z kmene Bororo trvat na svých posvátných tradicích a chodit po Václavském náměstí zcela nahý pouze s penisovým pouzdrem, vyvolá to jistě zájem masmédií a obyvatel. Bude-li sám, nuže, časem zapadne, pochopí svůj nesmysl. Pochopí, že jeho pravda není naší pravdou, že ta jeho patří do dalekých pralesů a v zimě se zahalí.

Došlo-li by však k invazi Bororů do Česka, možná by se snažili dovolávat práva nošení penisového pouzdra jako projevu všeobecných lidských práv a naší demokracie. Jako precedent svých kulturních nároků by vzali třeba existenci Rezervace Bororo v Pražské zoologické zahradě, proti které by mohli protestovat, že slovo rezervace je uráží. Nesmějme se, úplné nesmysly jsou při invazích, politice a terorismu běžné. Možná by časem nutili nosit penisová pouzdra i nás. Jistě by se našli mezi námi tací, kteří by to přivítali a zradili by naše tradice, jen aby se nějak exoticky profilovali a něčím vynikali a ještě by vykřikovali něco o demokracii. Jistě i mezi politiky by se jich našla pěkná řádka, která by ostentativně nosila penisová pouzdra, aby šla v duchu lidských práv a módních vln multikulturalismu, jen aby získala volební hlasy. Došlo by tak k zvrácení pravd, k zvrácení lidských práv, nastala by prostě kulturní bramboračka, v které se, bohužel, některé země „smaží".

Mám rád amazonské indiány, mám rád Borory. Jsem-li u nich, chodím jako oni, nahý a pomalovaný, protože tak to kážou jejich zákony, jejich pravda, jejich víra, jejich životní prostředí. Doma však chodím v kalhotách, košili a svetru, už jen z toho prostého důvodu, že by mi byla zima. A o tom to je. Jde o přirozenost rozdílnou v každém rozdílném prostředí. Jde o přirozenost věrouk a náboženství ve svém životním prostoru, kde mají své přirozené kořeny. Žádný teror, žádné terorem profilující se skupiny, skrývající se za náboženství a víru nemůžou tuto přirozenost znásilnit, zvrátit, i kdyby se zdálo, že se jim to zpočátku daří.