Romantika a masovost na Machu Picchu aneb proč jsem propadl Latinské Americe

V mém deníku jsem si na počátku minulého roku poznamenal datum 24. 7. 1911, kdy před sto lety Hirem Bingham objevil pro náš svět legendární incké město Machu Picchu. Bohužel můj hekticky zavalený psací stůl toto výročí opomněl, i když jsem se v duchu na něj patřičně chystal. Mnoho důležitých okolností a událostí z Nového světa, bohužel, opomíjíme, protože jsme značně eurocentričtí. Opravdu málokdy se v našich masmédiích objeví něco seriózního z těchto zemí, vyjímaje katastrofy, mafiánské aktivity, puče, jakoby tam neexistovaly kulturní hodnoty a lidé ještě žili na stromech. Já bych právě proto na stoleté výročí objevení Machu Pichu s ročním zpožděním přesto zavzpomínal prostřednictvím svých tří návštěv v rozpětí čtyřiceti let. 

Romantika se s masovostí moc ráda nemá. Na Machu Pichu je to totiž stejné jako na Karlově mostě. Nebo kdekoliv, kam se řítí davy lidí a jejich cvakající kamery. Masovost jsem nikdy neměl v oblibě. Od dětství mi neseděly ani kolektivní a masové hry a sporty s ječícími davy v ochozech. Ty jsou totiž schopné čehokoliv. Zaneřádí okolí, Karlův most, Machu Pichu nebo Karlův Týn. Dav vyloučí romantiku, pohodu a klid, znesvětí posvátnost, legendu, mýtus, mystérium. Od dětství mne otec vedl k individuálním vandrům českou kotlinou. Osamoceni jsme se toulali krajem mezi hrady a hvozdy. Časem jsem se přesunul do dalších zemí a snažil se udržovat ten klid, pohodu a romantiku osamoceného vandrovníka a poznávání. Díky jaru 68 jsem na pár let opustil Starý svět a vrhl se na Nový. Machu Pichu tam samozřejmě nemohlo chybět, i když jsem sebou nikdy nevláčel Lonely Planet, ale jen vlastní intuici. 

Ta mne vedla Novým světem od Machu Pichu k inckému paláci ve sněhu pod Aconcaguou, k výstupu pod vrchol Cotopaxi a na vrchol bouřící sopky Sangay, k celodennímu treku v koňském sedle pod vrcholky Ilinizy při hledání stop ztracené české horolezkyně, k reportérství ve válce Salvadoru s Hondurasem ve službách honduraské vlády, k posvátným stélám Copánu, k přenocování v Červeném domě mayského Chichén Itzá, k přespání v rodném domě sběratele kaučuku a ochránce Amazonie Chico Mendéza v Xapuri zavražděného koncem roku 1968, k setkání s náčelníkem kmene Tšukahameo Raonim, který zabil 14 dřevorubců na území jeho kmene, k dlouhému rozhovoru s velkým šamanem Takumou kmene Kamayurá na Xingú, který mne pozval do učení, k adopci rodinou šamana Guňitzeho a jeho ženy Ayriky v kmeni Yawalapiti, k osmi měsíčnímu soužití s kmenem Eceeje v peruánské Amazonii Madre de Dios a k přátelství s náčelníkem Ramayem, k setkávání a k přátelství s brazilskou princeznou Christinou Orleans de Braganzou v Petropolisu, jejíž babička byla kněžna Alžběta Adéla Dobrzenská, k přátelství s Jorgem Amado, synem slavného komunistického spisovatele Brazílie, s kterým jsem protancoval karnevalovou noc v Salvadoru a jenž mne zavedl k obřadu candomblé, k audienci s kostarickým prezidentem Josém Joaquinem Tréjosem Fernandézem, k číšničení v hotelu Miramar na brazilské pláži Copacabana, které mne dovedlo k poznání favel v Rio de Janeiru, k setkání s Orlandem Villas Boasem, který v roce 1943 zahájil kultovní expedici Roncador a otevřel Brazílii cestu do vnitrozemí a k založení nového hlavního města Brasília a jenž mne poslal za náčelníkem Aritanou, k diskuzím v ateliéru malíře Davida Manzúra nad Bogotou, jehož obraz svatého Štěpána unesla kolumbijská guerilla, k studentské okupaci univerzity v Guayaquilu s potřísněnými stěnami krví jejich policií zavražděných kamarádů, k výstupu na nejvyšší horu karibského ostrova Providencie, odkud špión řídil německé ponorky v 2. světové válce, k virtuálnímu setkání s operní zpěvačkou Klementinou Kalašovou před jejím hrobem č. 17 v Salvadoru, kde zemřela na žlutou zimnici 13. 6. 1889 a v jejímž sousedství leží Lampiaó, vůdce brazilských lapků cangaceirů, jejichž zfilmovaný příběh Limou Barettem z roku 1953 vyhrál hlavní cenu v Cannes, k přátelství se slavným bogotským právníkem Aristizábalem Gómezem, který mi otevřel cestu ke kolumbijské historii i realitě současné společnosti, k celonočním debatám se studenty o permanentní revoluci a jejich ikoně Che Guevarovi, k lásce a sexu k okouzlující ekvádorské míšence Wilmě, která z revoluční naivity studovala v Moskvě, k setkání se starostou panamských Lidic, k poznání pana Jirase v Limě, který za 2. světové války vybíral mezi krajany peníze a posílal je presidentovi Benešovi do Londýna, k setkání s generálním tajemníkem Komunistické strany Hondurasu Venturou Ramosem, který mne pozval na tajné zasedání ústředního výboru strany, kde mi sdělil, že jeho přítel Amaya Amador zahynul v leteckém neštěstí u Bratislavy v roce 1966, k setkání s obdivovateli guerill, s Gabrielem Garcíou Marquezem a Danielem Ortegou, při zahájení slavnostního neslavného zahájení dialogu mezi kolumbijským presidentem Pastranou a guerillou FARC v San Vicente del Caguán, k setkání náčelníků a šamanů v brazilské Altamiře, kdy v roce 1989 vybojovali zrušení stavby hydroelektrárny, zatímco Sting tehdy zcela neomaleně zmanipuloval náčelníka Raoniho k svému světovému turné, k setkání s bojovníkem Hamásu při jeho dovolené na haciendě Monte Líbano v kolumbijské Fusagasuze či na setkání s jezuitou Emiliem Burgosem v osadě Machiguengů v pralese Madre de Dios, kdy přijal a „schválil“ moji osobní víru v Boha bez církevní hierarchie.….. 

To vše, a nejen to, jsou pro mne hodnotná a mnohdy i romantická setkávání s Latinskou Amerikou, většinou bez davů a mas. To vše, a nejen to, jsou pro mne citové vazby k Latinské Americe, bez dav a mas. To vše, a nejen to, svědčí o tom, že stojí za to Latinskou Ameriku navštěvovat, pokud možno bez davů a mas. 

Pro změnu budu citovat z mého deníku, aniž bych pochopitelně chtěl parafrázovat deník Hirama Binghama z před sto lety. 1.6. 1969: „….spím na zemi v ubytovně Alberque v Ollantaytambu nedaleko inckých ruin… druhý den přijíždí v 10.22 vlak z Cuzka. Lístek mne stojí 6.80 solů. Jedu ve vagónu s indiány. Gringos mají vlastní vlak čerstvě namalovaný a za 90 solů. Stanice Puente Ruinas. To je ono. Turisté již nasedli do malého zvláštního autobusu a jedou třicet minut vzhůru. Je vedro. Svlékám se do trenýrek a stoupám jak na několikanásobnou Ostervu v Tatrách. Beru to přímo mezi kaktusy, trním a porostem. Leje ze mne, ale mám pocit, o kterém v autobuse nevědí. …..“ 

Tenkrát turistů moc nebylo, ani nebyl Inca Trail, který šly mé děti v roce 1998. Tenkrát nebyl ani ten šílený průmysl v Aguas Calientes připomínající hukot v Dawson City. Zlatá horečka a turistická masovost! Stejný blázinec a šílenství. Tehdy se ještě vystupovalo v Punte Ruina, hned pod stoupajícími serpentinami vzhůru k inckému městu. Tenkrát jsem hltal prostor sám, ztracen mezi megalitickými lichoběžníkovými okny, terasami urbárními i agrárními či Intihuasim měřícím pohyb Slunce, pod kterým se dole v propasti blyštila stužka Urubamby, horního toku Amazonky. Ta třicítka gringů se totiž jen mrkla, cvakla fotoaparáty a zalezla do hotelu na drink, protože bylo už poledne. Nikde nikdo, jen občas toulající se lama nebo nějaký hippie. Vychutnával jsem tekoucí vodu ve starých vodovodech, které nikdy nezreznou, obdivoval kamenickou práci, kterou nic nezničí. Výstup na Huayna Pichu byl už opravdovou lahůdkou. Chrám Luny byl zcela celý můj. Zažil jsem v osamocení i západ Slunce, ale na druhý den i ten východ. Zcela v osamocení. Ubytoval jsem se totiž se svým rancem v jednom ze tří strážních domků chránících vstup do dávného sídla. Byly to jediné incké stavby, které měly i doškovou střechu z trávy ichu. V těch druhých byl ještě jeden Australan a nějaký hippie. Východ byl jen náš. Žádné fronty jsem nezažil. Ty ostatně nesnáším od dob front na banány. Mám z nich doslova fóbii a raději si nechám zajít chuť. 

Tenkrát jsem ani moc necvakal spouští. Neměl jsem dost fotomateriálu na celou roční cestu dvěma Amerikami a musel jsem šetřit. Vše jsem tahal na zádech. To však není vůbec důležité. Fotky se založí, ale dojem zůstává. Neřku-li, že tím nekonečným cvakáním, které jsem pak viděl na Machu Pichu v roce 1973 a ještě víc v roce 2001 se jakoby narušuje posvátnost prostoru. Podobně jako cvakat portréty indiánských náčelníků nebo šamanů, což nesnáším a považuji přímo za zločin. Zločin ničící soukromí, duchovno, posvátnost…Je mi však líto těch davů, těch turistů v řadách, v autobusech, ve vlacích, ve frontách. Nepocítí sílu Machu Pichu, která nese legendu. Nese zprávu. Tu legendu ani zprávu si nepřečtou. Dav jim ohluší uši i zatemní oči. 

Romantika v Machu a Huayna Pichu mne zasáhla na celý život. Podlehl jsem kouzlu Latinské Ameriky a jejich původních obyvatel. Navždy. Díky Virakočovi, ty davy tehdy prostě ještě nebyly. Tak jako nebyly na Karlově mostě nebo na Karlštějně. Masovost všude, i v turistice ničí kouzlo okamžiku, kouzlo místa. Davů je stále víc a stále víc zaplavují celý svět. Davy jsou už i na zapadlých ostrovech, romantiku lze těžko vyhledávat. Zbývají neprostupné pralesy. A adrenalinové okamžiky náročných výstupů a sestupů. A potom co? Vše bude objeveno, vše bude zaplaveno davy a vyfotografováno. A vše bude zničeno. Jeskyně Altamira se raději na čas zavřela. Kaple Svatého Kříže také a nyní pouští jen dvanáct návštěvníků za hodinu. Národní indiánský park Xingú v centrální Brazílii se zavřel nadobro. Časem zavřeme všechno. Jsem rád, že jsem dříve narozený a mohl jsem toto všechno vidět ještě v reálu. Na poslední chvíli. A v osamocení si užít romantiku okamžiku a zachytit legendy a zprávy dávných kultur a civilizací. Na poslední chvíli. Lituji budoucí generace. Zmizí jim nejen ta romantika, ale i posvátnost věcí a chvil, mystéria a tajemství, možná i laskavost, něha a lidství, které také pomalu vyklizují cestu nevzdělanosti, krutosti, grobiánství, šlendriánství, hulvátství a vulgárnosti dneška, kdy v době honu za mamonem je vše dovoleno.