Mnislav Zelený - Atapana
www.ihned.cz, 29. srpen 2012

Kdo nám buduje charakter

Pozitiva tvoří pozitiva, shrnuje svůj text antropolog Mnislav Zelený v prvním článku ze seriálu, ve kterém osobnosti veřejného života a čtenáři píší o úspěších Česka posledních let a vybírají inspirativní příběhy Čechů, kteří zvyšují kvalitu života ostatních lidí. Svým textem se můžete zapojit i vy. 

Často hudráme, že všechno je špatné, že všude vládnou podvody, podrazy a zločin, mládež bez nějakého vzoru roste jako plevel ve škarpě. Máme to totiž v masmédiích denně na talíři. Ta se v tom, bohužel, vyžívají. Tak vznikají společenská stigmata a fámy. Obyčejný člověk bez styků na vlivné lobbisty, na milionová konta, na státní tunely se veřejnosti jakoby ztrácí v tomto zločinném a ďábelském světě. Jako by by ani nebyl. 

Nikdy se o něm nepíše v Aha ani v Blesku či v Leo, ani se tam neproducírují jeho fotky ze všech stran. Bohužel mnohým se tak zdá, že v naší společnosti funguje jen tento život showbyznysu a lobbismu, kde se točí miliony, dnes už spíš miliardy. A že jiný život ani nestojí za to žít. Úkolem masmédií by proto mělo být i zvýraznění zájmu o normálního člověka, skromného tahouna vlastní rodiny, malé rodinné firmy či o obyčejného zaměstnance zažraného do svých povinností. A těch je, jak nejen doufám, ale i tuším, mnohem více než těch, které zaplňují bulváry. 

Většina z nich je spokojena se svým životem třeba jen proto, že dělá dobrou věc, a nemusí o tom ani nikdo vědět. Většinou to bývá tak, že ten, který opravdu něčeho dosáhl, se nehrne na výsluní masmédií. Jeho čin, ať již vědecký objev, nebo pedagogická výchova budoucích pokolení, je mu dostatečným zadostiučiněním. 

Jsem přesvědčen, že právě ve výchově dětí je skryt velký pozitivní náboj, který je zárukou, že tento svět není ďábelský a zločinný. Jsem přesvědčen, že každý z nás rád vzpomíná na nějakého svého učitele, který jej buď ovlivnil svými schopnostmi, či charismatem. Prakticky na každém setkání naší 11. B., z tehdejšího Čapajevova náměstí v Praze 3, rádi vzpomínáme na učitele Bohuslava Kamínka, zvaného s láskou Šutr, nebo Vratislava Čapka. Zanechali v nás stopu, kterou táhneme dál a budeme takovou stopu vyhledávat i pro naše děti a vnuky. Jinými slovy zasáhla nás jejich profesionalita, hrdost a rovná páteř, a tak se tyto vlastnosti staly i naším cílem. Pozitiva prostě vytvářejí pozitiva a nikdo z nás nepředpokládá, že bychom se měli s nimi objevovat před celou veřejností. 

Vedle této teoretické, školní přípravy k životu hraje velkou roli i praktická část. A v ní pracují další, naší veřejnosti zcela neznámé a anonymní skupiny obyvatel. Jsou to nejrůznější prázdninoví vedoucí táborů, dědicové Jestřába, kteří pokračují v tradici Skautu, Junáka i Pionýra – včetně různých celoročních přírodovědných kroužků, jakými byl třeba Koniklec. Tato činnost a výchova je postavena na nadšení jednotlivců. Nadšení je pak přenášeno generačně i dál. 

Nedávno jsem sledoval fotodokumentaci jednoho tábora na internetu. Byl to průřez jejich každodenní činností: prací na poli, sbíráním kamenů, aby si zaplatili nájem louky od zemědělského družstva, přípravy oběda, mytí nádobí, stavbu tábora, vztyčování vlajky, dovednostní hry, plnění bobříků, noční hlídky... Nádhera! Zde roste hrdost na vykonanou práci, i kdyby byla sebemenší. Zde roste samostatnost. Klukům vůbec nevadí, že musí loupat brambory nebo krájet cibuli. Holky se naučí ohánět i sekerou a nožem. Buduje se sebekázeň a při nočních hlídkách mizí strach. Děti navíc zjišťují, že svět nejsou jen mobily a počítače, že není jen virtuální svět, který nás zahlcuje a ničí realitu. Náhle si mohou sami odpovědět na častou otázku kladenou svým rodičům: „Jak jste vlastně mohli žít bez mobilu, bez MP3 či počítače?“ 

Vidí a cítí na vlastní kůži, že i při minimálních potřebách a ve skromných podmínkách se dá žít. A přitom si to mohou ještě i užívat a mít spoustu legrace. Je to návrat k udržování tradic, soužití s přírodou. Je to návrat k základním normám lidské společnosti, které se, bohužel, virtualitou nových výrobků jen zamlžují. Vždy při této příležitosti si vzpomínám na slova bývalého ministra životního prostředí Laca Mika. Prožil v rámci cest naší nadace Velká Amazonie měsíc mezi indiány Yek´wana na řece Nicharé ve venezuelské Amazonii. Když se vrátil, řekl mi: „Zjistil jsem, že vlastně k životu toho není tolik zapotřebí.“ 

Náš denní život je totiž stále víc a víc zaplevelován věcmi, které jsou zcela nepotřebné. Až úděsný pokrok s neustálým přílivem nových a nových inovací nás vytrhává od přirozenosti. Od přírody. Prázdninové tábory se snaží tento deficit přirozenosti i přírody napravovat. A to prosím bez jakýchkoliv evropských dotací, fondů a tendrů. Řekněte mi, kterým dětem se z takového tábora chce vracet? A přitom tam žijí v nepohodlí, bez elektřiny, bez kohoutků s tekoucí a teplou vodou, bez plynových sporáků, bez lednice, bez televize. A k tomu ještě plní příkazy a pokyny vedoucích, zpravidla bez odmlouvání. Není to opravdu nádhera? 

Všichni tito kluci a holky jsou vlastně potomci těch od Bobří řeky. Všichni díky desítkám a stovkám veřejnosti neznámých dobrovolníků, těch nových Jestřábů, pokračují v tradicích foglarovek a mayovek, tedy Rychlých šípů, Hochů od Bobří řeky či Vinetoua. Jistě, není to žádná vysoká literatura, ale pěstuje čest a přátelství, jako mezi pravými indiány. Formuje se tak charakter, což je hodnota, která nám ve vrcholných postech výrazně chybí. Je to totiž jediná věc, která se nedá nikde koupit. Dá se jedině vychovat. A právě tyto tábory a kroužky spolu se školami charakter pomáhají budovat. Budují jej pro vlast – vedoucí všech typů táborů od svých prapočátků až dodnes byli a jsou totiž vlastenci. A v této souvislosti to vůbec není žádná zastaralá omšelost. A tak, když jde vlajka vzhůru, kluci a holky stojí v pozoru a možná i v dojetí. Doma by možná při tom zívali. A možná jednou budou někteří z nich vzhlížet k české stoupající vlajce z „bedny“ třeba na olympijských hrách. 

Díky jim všem za náš všechny.