V osadě Pompeya, na levém břehu Napa, sídle Apoštolského vikariátu Aguarico, jsem hovořil s kapucínskými misionáři a ti mi potvrdili válečnické schopnosti Huaroniů. V roce 1956 zabili pět misionářů na řece Curaray. Následovaly další útoky a přepady bělochů pronikajících na jejich území, ať již vojáků, kolónů, dřevorubců či prvních petrolejářů. Přesto až do roku 1976 je málokdo viděl.

V roce 1977 byli zabiti tři pracovníci petrolejářské  společnosti tehdy neznámou částí Huaroniů zvaných Tagaeri, žijících v naprosté izolaci na peruánsko-ekvádorských hranicích. Stálejší styk s nimi navázal teprve kapucínský misionář Alejandro Labaca od roku 1980. K dalšímu krvavému střetu došlo v roce 1984. Misionář Labaca se stal mediátorem mezi naším světem a mikrokosmem Tagaeriů, což byl tanec na ostří nože. Pohyboval se mezi zájmy petrolejářů a válečníky indiánů chránící svou svobodu. Nemohlo to skončit jinak než jeho smrtí. 21. července 1987 byl jimi ubodán oštěpy.

A právě tato amazonská oblast východního Ekvádoru zvaná ITT, Ishpingo-Tambococha-Tiputini, se stala předmětem lítého boje mezi ochránci přírody a indiánů a ekonomickými zájmy petrolejářských firem, potažmo státních zájmů. Prakticky pokračuje boj, v kterém se snažil hrát pozitivní roli misionář Labaca. Jenže nelze, bohužel,  sedět na dvou židlích. Zřejmě nelze mít nádhernou nedotčenou přírodu na jedné straně a zisky třeba i pro zvýšení životní úrovně obyvatel na druhé straně.

Tady se však jedná o misky vah řádně veliké. Nejedná se o ochranu nějaké Šumavy, se vší úctou, ale o část světa s největší doslova megabiodiverzitou na této planetě. Posuďte sami.

 

 

 

Národní park  zvaný Yasuni byl zde vytvořen pár let po mé návštěvě, v roce 1979, na ploše 962.000 ha a Unesco jej ustanovilo jako biosférickou rezervaci v roce 1989. Ornitolog dr. Peter English z Texaské univerzity zde zdokumentoval na 596 druhů ptactva a jeho kolega Shawn McCracken nalezl na 150 druhů obojživelníků, což je na tuto plochu nejvíc na světě.

Na pouhých 100 km2 parku roste  více než 2000 druhů stromů, lián a keřů, 4000 druhů rostlin, žije 120 druhů hadů, 117 druhů netopýrů či 382 druhů ryb a na jednom km2 dokonce 100.000 druhů hmyzu!  Vyskytuje se zde i na 43 endemických druhů obratlovců či 720 endemických rostlin. Jinými slovy na jednom km2 zde žije tolik druhů fauny a flóry jako nikde na světě. V neposlední řadě zde žije vedle dvou tisíců Huaroniů, kteří však za posledních čtyřicet let přestali nejen s nepřátelstvím, ale dokonce se zapojili do petrolejářských služeb či se paktují s nelegálními dřevorubci cedrů a kaobe, ale především dvě zcela separované skupiny.

Po příchodu misionářů na řeku Napo v roce 1968 odešly do  dobrovolné izolace skupina Tagaeriů zvaných  „Pata colorada“ (Červená noha, podle barvení noh na rudo), nyní asi 30 členů, a Taromenaneů v počtu kolem 150.  Tagaeriové jsou klanem Huaroniů, ti druzí jsou jiné, blíže nespecifikované etnikum. Právě oni pokračují v boji za svobodu svého teritoria včetně boje proti zaprodaným Huaroniům, kterých v březnu 2013 pár zabili. Několik bělochů ubili oštěpy v roce 2002 a 2008, naopak ilegální dřevorubci zabili několik desítek Tagaeriů v letech 2003 až 2008. Na stejné misce vah je i zamezení vypuštění více než 400 milionů tun CO2 při případné těžbě. Na druhé misce vah je v podzemí Yasuni ITT 920 milionů barelů nafty, dvacet procent celkových zásob Ekvádoru.

Je všeobecným mýtem, že to byl současný prezident Ekvádoru Rafael Correa, který navrhl světu smělý výměnný obchod: za netěžení ropy v komplexu Yasuni ITT a tím zachování tohoto přírodního ráje za finanční odškodnění ve výši ceny poloviny zdejších ropných zásob, tedy kolem 3,6 miliardy dolarů. Jenže to byl již jeho předchůdce Alfredo Palacio, který přišel s touto neobvyklou myšlenkou v roce 2007. Correa ji pouze výrazně zmedializoval. Nejsem sice levičák, jako Correa, nicméně jsem poznal, že své sociální ideje a návrhy v prospěch Ekvádorců, oproti „slibotechně“ bývalého  venezuelského prezidenta Cháveze, plní. Přiznávám, že jsem mu i věřil, že získaných 3,6 miliardy dolarů od různých donátorů opravdu použije ve prospěch vyšší životní úrovně těch nejchudších.

Rafael Correa  tuto nabídku přednesl po roce 2007 ještě jednou v roce 2010 v OSN. Zdůraznil, že „…naše žádost není žádná charita, ale odpovědnost v boji proti klimatickým změnám…“. Na fond Yasuni ITT začaly přicházet  finanční prostředky jak od států, tak od soukromých firem či jednotlivců. Příspěvky však poslaly pouze Španělsko, Kolumbie, Chile, Arménie, Německo, Lucembursko a Turecko, řada firem z USA, Ruska, Japonska a dalších zemí a soukromé osoby jako Leonardo DiCaprio či Bo Derek. Na fond přišlo během šesti let jen sto dvacet milionů dolarů, místo 3,6 miliardy, které měly Ekvádoru kompenzovat ztráty za nevytěženou naftu.

Correa byl zklamán nezájmem světa, který rád farizejsky mluví o ochraně přírody, ale nic nedělá. Correa doslova nařkl svět z pokrytectví a dne 16. srpna 2013 rozhodl o zahájení vrtů v Yasuni ITT. Začala likvidace pozemského ráje, protože my všichni chceme stále více a více ropy pro naše pohodlí, pro benzin a naftu našich aut, pro chemické, kosmetické a sanitárních výrobky pro naše domovy a krásu našich žen. Všichni jsme pokrytci a farizejové mluvící spousty krásných slov o ochraně světa, ale nic neděláme, protože máme příliš rádi své nahamouněné pohodlí. Vůbec nás nezajímá, zda svět přijde o stovky druhů rostlin a zvířat, hlavně když  nevyschne hadice v naší benzince. Vůbec nás nezajímá, zda z povrchu zemského zmizí poslední svědkové dětských dnů naší planety, indiáni Tagaeriové, Taromenaneové a ještě jedna zcela neznámá skupina indiánů, o které jsou slyšet pouze dohady.

V komplexu Yasuni má koncesi na Bloque 31 i brazilská firma Petrobras. Je zajímavé, že tato společnost má pro svoji  těžební práci připravený speciální plán k vyvarování se styků s indiánskými etniky, které žijí v izolaci. Má velkou zkušenost právě z Brazílie, kde žije téměř na 70 nekontaktovaných skupin. Sama brazilská vláda před časem vyhlásila na určitém území zákon o nulovém kontaktu. Alejandra Rival, mluvčí Petrobrasu, přesto skepticky prohlásila, že zahájení těžby v Yasuni bude pro indiány tragické: “…známe málo o těchto kmenech, ale když je poznáme, možná už nebudou existovat.“ Nelze nepřipomenout, že ekologická katastrofa z těžení nafty americkou firmou Texaco-Chevron v letech 1964–1990 v oblasti indiánů Kofán je předmětem rozsáhlého soudního procesu, při kterém ekvádorská strana požaduje 18 miliard dolarů. Můj přítel Donald Moncayo z Lago Agria zastupuje v tomto  historickém sporu  právě „mé“ Kofány, jejichž prales je děsivě kontaminován.

Jinými slovy jsme v historických kleštích rozporu mezi přírodou a kulturou neboli životním prostředím a lidskou společností. Claude Lévi-Strauss by symbolicky řekl mezi syrovým a vařeným.