• Volba Františka je pádným důkazem toho, že nelze Latinskou Ameriku nadále a do nekonečna přehlížet. Je třeba jí dát důležitost a váhu, kterou si zaslouží. A to nejen vysokým počtem věřících, ale také nebývalým ekonomickým nárůstem, o kterém si můžeme jen nechat zdát.

          Ještě jednou k volbě nového papeže Františka, která  je ranou mezi oči naší evropské nadutosti, nadřazenosti, prostě eurocentrismu. Na Latinskou Ameriku se totiž neustále díváme jako na nějaké polorozvinuté země na konci světa, které nám nemohou nic nového  a lepšího přinést. Většina z nás má  tu prapůvodní a naivní představu, že tam žijí, jak se  říká,  „na stromech“. A právě i proto nikdo z našich duchovních hodnostářů kardinála z Buenos Aires neznal a možná ani neviděl.  Tato neznalost je totiž právě tou součástí naší přezíravosti  vůči Latinské Americe, pro nás zaostalé, neznámé, nepochopené, cizí,  někde tam na konci světa. Tak jako to ostatně řekl sám František  při svém prvním veřejném vstupu z tradičního balkónu Svatopetrské baziliky: „…přicházím z druhého konce světa…“ .

           Nebyl totiž důležitý, netlačil se do  vysokých funkcí papežské kurie, kde se vše rozhodovalo, dohadovalo, lobovalo. Můžeme říct, že byl prostý řeholník, prostý vojín v poli, tak jako byli první misionáři-jezuité, kteří šli vždy do nejtěžších oblastí Latinské Ameriky. Také oni se netlačili do vysokých funkcí, protože jejich celoživotní cíl byl roznášet dobro, chránit černošské otroky a indiány před zločiny bílé civilizace a kolonizace. Tak jako to činil jezuita San Pedro Claver mezi přivezenými a nemocnými otroky z Afriky v přístavu Cartagena, tak jako to činil náš krajan jezuita Samuel Fritz mezi indiány v povodí Amazonky, kde je i fyzicky chránil před otrokáři, až byl za to rok vězněn v brazilském Pará. Nový papež byl  jezuitský řeholník, patřil tedy k mnišskému kléru, který je zvyklý pracovat v terénu. Teprve později se stal součástí sekulárního kléru, což mu dává výhodu znalosti obou systému. František I. je tak následovník našeho Samuela Fritze či San Pedra Clavera, bojovníků za lidská práva všech   a možná právě i proto byl zvolen on, z Latinské Ameriky, aby  navrátil církvi její původní kořeny lásky a pomoci těm nejprostším.

            Na první pohled je vidět, že z něj nevyzařuje instituce, ale vztah k lidem, k těm nejchudším. I to je latinskoamerická tradice katolické církve, kdy jejich církevní hodnostáři byli tak lidští a tak pomáhali, že byli nazývaní „rudí“ biskupové. Křesťanství a katolicismus je v Latinské Americe prorostlý až do morku kosti  všech lidí. Je to kontinent, kde žije 45 % všech katolíků světa a to je nějaká síla. Je to 80% tamější populace.  Je to kulturní fenomén, s kterým je nutno počítat v každé situaci. I když se dělá levičácká revoluce a vůdce je nevěrec. To byl případ Hugo Cháveze ve Venezuele, kdy první roky bojoval proti církvi, ale nakonec musel vycouvat. Pochopil, že všichni červenokošiláči v davech demonstrací a chávisté jsou  na prvním místě  věřící katolíci. A tak na konci života i on sklonil svoji hlavu před krucifixem a veřejně jej políbil, když odjížděl na Kubu. A všichni se pak za něj modlili. Když Rafael Correa 17. února 2013 opětovně zvítězil v prezidentských volbách, tak na konci  svého prvního projevu k davům svých voličů  zvolal: „Bůh vám žehnej!“ Mimochodem studoval  na Katolické univerzitě v Guayaquilu, protože tento typ vysokých škol patří v Latinské Americe k těm nejlepším.

            A zase jsme u jezuitského řádu, ke kterému patří nový papež. Byli to právě oni, kteří v Latinské Americe založili střední i vysoké učení  té nejvyšší úrovně na základě svého  edukačního systému ratio studiorum. Byli to především oni, kteří zakládali tamější lingvistiku, kartografii, geografii, přírodní a humanistické vědy. A byli to také jezuité, jejichž misie patřili k těm nejlepším i po stránce hospodářské, protože všude zavedli pořádek a účetnictví, což byl v koloniální době  přímo zázrak. Jezuité byli a zřejmě i jsou ti nejschopnější. A možná i právě  proto je novým papežem jezuita, aby vnesl do Vatikánu systém, pořádek a řádné účetnictví. Asi již  bylo na čase, aby s tím  někdo něco udělal.

           Volba Františka  je také  jadrným důkazem toho, že nelze Latinskou Ameriku nadále a do nekonečna přehlížet. Je třeba ji dát důležitost a váhu, kterou si zaslouží. A to nejen vysokým počtem věřících, ale také nebývalým ekonomickým nárůstem, o kterém si můžeme nechat jen zdát. I to je ta další rána mezi oči evropské pýše. Zdá se, že nám pomalu ujíždí rychlík. Kdo navštívil Latinskou Ameriku třeba po deseti letech nechápe, jak se země mohly tak rychle vyšvihnout. Světoví experti například prohlásili za nejpříjemnější město k žití na celém světě  ekvádorskou Cuenku. Žádné město z e Starého světa ji nesahá ani po paty. Další rána mezi naše oči. Řada latinskoamerických literátů získává  stále více Nobelovu cenu za literaturu, olympijské hry v Brazílii, světově největší  astronomická observatoř právě otevřená v Chile…

         Kardinál  Jorge Mario Bergoglio z Buenos Aires (španělsky Dobrý vzduch) byl zřejmě na Petrův stolec vybrán právě  pod tlakem a snahou vnést do Vatikánu a do církve nový vítr, Dobrý vzduch, který by vyčistil nahromaděné problémy. A František  jako jezuita je jistou zárukou nového a Dobrého vzduchu, který bude zároveň tvrdě hájit základní  pravdy církve, což církvi dodá do budoucnosti nové síly. Právě proto nemohu souhlasit s názory českých církevních hodnostářů, kardinála Vlka a olomouckého arcibuskupa Graubnera, že jeho výběr nebyl určován geograficky ani  jeho řeholní, jezuitskou praxí. Jsem přesvědčen, že právě naopak tyto dva faktory sehrály rozhodující roli, kdy všichni takzvaní kardinálové „v pořadí“ a stále medializovaní  byli odsunuti do pozadí.  Nemohu, i když nejsem žádným velkým znalcem katechismu a bible, možná ne zcela přesně a ve správných souvislostech citovat: “Ti první budou poslední a ti poslední budou první….“

        František  svůj původní malý jezuitský apoštolát nyní proměnil na  ten nejvyšší s více než jednou miliardou věřících. Stal se nadějí mnoha věřících, ale  i samotné mocné, i když v poslední době  upadající instituce, katolické církve. Stal se nadějí, aby naše evropská zahleděnost skončila a tak jsme se i my ze Starého světa zachránili.