Jednalo se o docela zásadní volby, kdy Chávezova hegemonie v posledních čtrnácti letech skončila jeho odchodem na věčnost. Jednalo se o to, zda revoluční chávismus může pokračovat i bez svého velkého a charismatického vůdce. Jednalo se o to, zda „korunní princ“ Nicolas Maduro, který se rád stavěl do polohy dědice rudého trůnu, je schopen vést levicové hnutí jak ve Venezuele, tak i celé v Latinské Americe. Tak jak to činil voják-parašutista, neúnavný mluvčí sama sebe, tvůrceBolívarovy reinkarnace, burcující velikán jím vymyšleného socialismu 21. století, ale i pučista a bojovník do poslední minuty. Maduro však opravdu není a nemůže být Chávez č. 2.

Pomalu odcházející Chávez udělal loni zřejmě svoji nejzávažnější chybu, když jako svého následníka určil právě jeho. To vědí i ostatní chávisté, kteří  Madurovi leccos vyčítají. Velká většina z nich se domnívá, že lepší variantou by byl Diosdado Cabello, dnešní předseda parlamentu. Výsledkem této chyby jsou totiž poslední volby. Maduro sice vyhrál, ale je to Pyrrhovo vítězství. Vítězství, které zapáchá prohrou. Je třeba si totiž uvědomit, co vše měl Maduro na své straně a prakticky nic z toho nevyužil. Capriles  voliče jen přesvědčoval konkrétními nedostatky revoluce, pokračující chudobou a rostoucí kriminalitou, rozhazováním státních příjmů a nerostného bohatství do zahraničí k podpoře  levicových vlád při vytváření geopolitických spojeneckých os. Nic víc a nic míň.

Maduro se viděl vládcem Venezuely už když Chávez naposledy odjížděl na Kubu. Již tehdy zahájil svou volební kampaň, kdy se veřejně pasoval nejen za jeho následníka, ale doslova za jeho syna. Každá jím interpretovaná informace o Chávezově zdravotním stavu byla rafinovaně presentovaná tak, aby odlesk slávy a charisma umírajícího padaly i na něj. Velmi dobře si pamatuji na manipulaci demonstrace vzlykajících chávistů v rudých košilích. Tehdy v lednu freneticky křičeli  Ať žije Chávez, Já jsem Chávez, My jsme Chávez, aby tímto symbolickým převtělováním nahradili jeho nepřítomnost v zemi. A náhle jeden z manipulátorů za tribunou začal křičet nové heslo“ „ Ať žije Maduro“. A lid se chytil.

Maduro měl za sebou celou mocenskou infrastrukturu a populistický aparát vlády a potažmo celého venezuelského státu, jeho ekonomiku, komunikační možnosti a logistiku. Například v státní televize měl Maduro k dispozici 65 hodin, Capriles 23 minut. Maduro šel do voleb podepírán Chávezovým dědictvím. Znamenalo to podporu vysoko nad padesát procent. Prostý a chudý lid totiž Cháveze miloval, i když neplnil sliby a lid zůstával nadále prostý a chudý. Maduro se však chtěl zajistit dalšími podporami, které však byly  už na hraně demokracie a mnohdy byly naprosto protiústavní. Jednalo se především o to, že Maduro vystoupil v televizi během (!) voleb, kde pokračoval se svými sliby. Dalším jeho podpásovým úderem bylo věnování 20.000 automobilů, těsně před volbami,  důstojníkům ozbrojených sil a policie ve snaze  zajistit si jejich hlasy. Ex ministr obrany Fernando Ochoa to zhodnotil jako amorální čin, který navíc kompromituje čest důstojníků. Maduro dále před volbami zneužil vojenskou přehlídku na počest Cháveze  pro své volební agitace. Při jedné z volebních demonstrací se náhle objevil Chávezův dvojník, zřejmě připravený, aby jej Maduro pozval na tribunu. Zde se s ním objímal a vítal jej zpátky na svět, zatímco davy plakaly dojetím. Zjevné a nechutné zneužívání zesnulého.

Najatí motoristé projížděli velká města a zastrašovali opoziční voliče. Tisíce aktivistů deset dní před volbami neustále volali lidem a přesvědčovali je o správné chávistické volbě. Nabízeli jim odvoz k urnám, k čemuž měli dispozici autopark patnácti tisíc státních a vojenských vozidel. Následně docházelo nejen k ponoukání volby, ale i k přímé asistenci u uren, což je hrubý prohřešek. Maduro tak nejenže používal státní prostředky, ale přímo porušoval demokratické principy voleb.

Sami chávisté toto vítězství nazývají výhrou s tváří prohry. Naopak pro Caprilese nikdy žádná prohra  neměla takový  výraz vítězství. Mobilizoval  679.000 hlasů od v posledních říjnových voleb, kdy vyhrál Chávez o pár procent, zatímco Maduro jich ztratil 658.000. Maduro měl povinnost vyhrát s velkým rozdílem, aby dodal revoluci další sílu a moc. Maduro však také potřeboval jasnou výhru, aby obhájil sám sebe uvnitř chávistů a získal jejich legitimitu. Vypadá to, že jejich jednota se však bortí. Maduro má  v straně velkého konkurenta či spíš soka.  Cabello jej stačil už tvrdě kritizovat: „Tyto výsledky nás nutí k velké autokritice.“ Chávismus se může zbortit zevnitř, možná spíš než vlivem opozice. Navíc jej čekají závratné ekonomické problémy po náhlé inflaci bolívaru, který Chávez nazval „silný“, nevídané nedostatky základních potravin na každodenním trhu, problémy s dodávkami služeb státních podniků. I toto patří k dědictví čtrnácti revolučních let., které Maduro nebude schopen napravit vzhledem k propadu příjmů. A tak je prohra pro Caprilese vlastně docela výhodná, protože nebude muset tyto problémy řešit.

Byla-li venezuelská společnost polarizovaná během celých čtrnácti let bolivariánské revoluce, tak nyní je situace v doslovném patu. Ostatně podíváme-li se na vývoj všech voleb v období chávismu, vidíme jasný sestup jejich preferencí. Touto volbou se váhy přesouvají na druhou stranu. Výhra o 265 256 voličů opravdu není žádná výhra. S tím musí Maduro, ale především sami chávisté jasně počítat. V procentech Maduro získal 50,75 % a Capriles 48,97%.

Opozice dala chávistům jasně najevo, že jejich moc není pevná, kdy přes veškeré nevýhody získala nové hlasy. Blíží se jejich konec? Vypadá to tak. Nejbližší prezidentské referendum může vše zvrátit. Po vyhlášení výsledků v pondělí odpoledne začaly velké pouliční bouře žádající přepočítání hlasů. Capriles neuznal výsledky a požádal o oficiální audit voleb. Madurovi vzkázal: „Zanech zbabělosti a začněme počítat hlas po hlasu.“ Maduro zaútočil a nazval Caprilese pučistou, ale nakonec smířlivě souhlasil s auditem voleb. Bylo nahlášeno přes 3.000 případů porušení voleb. Maduro na to prohlásil: „Jsem synem Cháveze, jsem chávista, jsem prvním chávistickým presidentem po Chávezovi a budu budovat socialismus…. tento triumf (?) je na počest comandanteho Cháveze, který se na nás dívá a je šťasten.“ Domnívám se, že si spíš  zakrývá oči smutkem, protože vidí, že jeho chávismus je na ústupu. Začíná instituční krize?

Alan García , bývalý peruánský president: „Je to tragédie pro demokracii Latinské Ameriky.“ Země Mercosuru Madurovi naopak blahopřály, podobně Rusko a Čína. OAS a USA podporuje přepočítání hlasů, Evropa váhá. Peruánský zahraniční komentátor Ernesto Velit se dokonce obává násilností, které by mohly přerůst v civilní válku. Jedná se prý o bombu, která může kdykoliv explodovat. Domnívá se, že za této situace Capriles může vést opozici, která dokonce opustí demokratické zásady. Na druhou stranu se ptá, jak může Maduro vést zemi, kde jej polovina neuznává. Potřeboval by k tomu velkou toleranci, učenost a inteligenci s vůli smířlivosti, což jsou vlastnosti, kterými Maduro neoplývá. Jeho projevy jsou nyní spíš výhružné, což situaci pouze eskaluje.