Kráter Pululahua: návrat do minulosti

Před dvěma a půl tisíci lety výbuch sopky asi dvacet pět kilometrů severně od dnešního hlavního města Ekvádoru Quita vytvořil dnešní formaci geobotanické rezervace uvnitř velké kaldery. Původně se zde usadili indiáni Yumbo přicházející ze západu, kde je obrovská kaldera protržena. Jsou to příbuzní indiánů Colorado – Tsáchilas. Právě jejich příchod z pobřežních lesů do And vytvořil podmínky pro jejich obchodování mezi obyvateli pobřeží a sierry.

Ještě donedávna jich zde žilo kolem sto padesáti. Nyní jsem jich našel mnohem méně. Většinou jsou to starší manželé. Pouze ve dvou třech případech se jedná o mladší rodiny s malými dětmi. Jejich způsob života se nezměnil za posledních dvě stě let, protože přístup do kráteru je poměrně svízelný. Pouze pěšky po strmé stezce. A tak žijí prakticky zcela odtrženi od okolního světa.

Budova školy je opuštěná a poslední lékař odešel asi před dvaceti lety. Nebylo koho léčit. Všichni byli a jsou zcela zdraví. To je jeden z paradoxů pokroku, kterému jsme my zcela podřízeni. Zde žádný pokrok neexistuje. Indiáni zde žijí v lůně přírody bez kontaminace vzduchu a půdy. Nemají z čeho ochořet, i když na druhou stranu mají život velmi těžký. Něco za něco. Mladí však odcházejí za lákadlem lepšího mimo kráter, který se tak pomalu vylidňuje.

Zapomenutý svět v kráteru

Půda je zde extrémně úrodná. Údajně se jedná o jediný zemědělsky využívaný kráter v Americe. Indiáni zde pěstují hlavně kukuřici, boby, fazole, brambory a zeleninu. Jejich sklizeň je opravdu stoprocentně bio. Nikdy v historii nepoužili ani hrst chemických hnojiv. Krávy a koně vše zařídí. Jediným technickým pokrokem je elektřina přicházející po drátech z Quita. Jinak vše ostatní záleží a závisí na pracovitých rukou. Projel jsem kolem památníku rovníku, postaveného na počest zaměřování vědci francouzské expedice v polovině 18. století. Kousek vedle, asi 250 metrů severně, je již pár let označen rovník změřený za pomoci GPS. Upřímně řečeno větší obdiv chovám vůči Charlesovi Marie de la Condaminovi a jeho kolegům, kteří zde deset let proměřovali zeměkouli jen za pomoci tehdejších jednoduchých přístrojů a díky svému profesionálnímu nasazení a schopnostem, než k anonymní GPS. A ten nepatrný rozdíl by měl jen dokumentovat náš respekt k těmto slavným vědcům, kteří nasazovali i svůj vlastní život a zdraví v prospěch poznání.
Po několika kilometrech se dostávám na okraj kráteru zvaného turisticky El Mirador. Tady velká většina návštěvníků končí. Prudký sráz se serpentinami kamenité stezky příliš neláká. Pak se přece musí zase nahoru. Právě tudy každou sobotu stoupají rolníci kráteru společně s mezky nesoucími pytle kukuřice, bobů či brambor na trh. Pohled je fascinující. Již brzy po ránu však téměř pravidelně ze západu pronikají do kráteru mlhy a vytvářejí doslova mystické divadlo zahalující a odhalující lávové dómy Pondoňa a El Chivo trčící ze středu kráteru.
Za půlhodiny jsem dole u ruiny koloniální haciendy Pululahua. Dominikánský řád si ji nechal postavit kolem roku 1825. Tehdy dominikánští misionáři obhospodařovali zdejší půdu, která byla řádu přidělena španělskou Korunou. Pracovali pro ně místní indiáni Yumbo, ke kterým se najatí drábové a šafáři údajně nechovali moc přátelsky. Údajně je trestali důtkami za svá provinění a hříchy. Tak mi to alespoň řekl starý Humberto, bydlící poblíž ruiny, kterému se se svými vzpomínkami svěřil jeho děda. Ve vzdálenější, západní části kaldery hospodařili jezuité a karmelitáni. Jezuitští páteři zavedli asi před osmdesáti lety na haciendě Niebli i první průmyslovou destilaci alkoholu na území Ekvádoru. Velká zemědělská reforma za vlády pokrokového a liberálně revolučního prezidenta Eloye Alfara v roce 1905 zkonfiskovala půdu těchto řádů a pronajala ji indiánům. Následující agroreforma v roce 1964 tuto půdu už předala přímo do vlastnictví indiánským rolníkům zvaným huasipungeros. Název pochází z kečuánského názvu záhumenku huasipungo, který měli indiáni pronajatý za odváděnou práci pro svého patrona.

Sopa de Victor checo

Půda je opravdu dokonale černá. Pozoruji orbu a setbu. Starý indián drží dřevěný hák v zemi a pohání kravky jako dávno za dominikánů. Žena seje kukuřici. Čas se tu zastavil. Čekám, až dokončí brázdu, aby se u mne otočil. Oba dva si rádi popovídají. Prý tu už také nebydlí. Mají zde však hospodářství, a tak sem denně chodí pracovat. Bydlí v San Antoniu pod památníkem rovníku. Ti staří, kteří zde zůstávají, dávají přednost žití v chudobě, ale v bezpečí, v klidu a míru před zlem tam „venku, nahoře“. Procházím kolem políček, kde jsou plodiny sázeny s takovým časovým odstupem, aby byla pořád nějaká sklizeň. Způsob pěstování je typicky indiánský, stejný třeba i u severoamerických indiánů. Půda je totiž dokonale využita vysazováním tří plodin najednou. Indiáni na severu jim říkají Tři sestry. Kukuřice vytváří silné a vysoké stonky, po kterých se pnou fazole a u země rostou dýně zatlačující plevel nebo ve zdejší variantě nízké boby. V menším množství se pěstuje káva, která je také dokonale bio. Na jiném políčku, směrem ke kostelíku, sehnutá stařenka a stařec čistí půdu mezi mladými stvoly kukuřice. Ručně vytrhávají drny, oklepávají je o sebe a vyhazují do příkopu podél cesty. Hned vedle se sázejí brambory do brázd, které vyorává zase dřevěný hák.
O pár kilometrů dál stojí poměrně luxusní budovy hotýlku a restaurace La Rinconada. Postavil si je na místě staré chatrče oblíbený ekvádorský dálkový běžec Rolando Vera. Proslavil se výsledky na maratónech v Japonsku 1998, São Paulu 1989 či v Los Angeles 1995. Restaurace se právě chystá na svatební hostinu. Přijede asi 150 svatebčanů z Quita složitou a dlouhou kamenitou cestou přes Calacali na západě kaldery. V okolí došlo k vysázení piniového háje, a tak tu přirozeně nacházím veliké množství hub, klouzků. V Latinské Americe se hub bojí a nikdo je mimo cizinců z Německa či Čech nesbírá. Nezbývá mi než poučit zdejší kuchařku a vedení restaurace, aby si do svého menu zařadili houbovou polévku a smaženici. Zpočátku mi moc nevěří, ale když si houbu ukousnu a sním, jsou nadšeni. Ukazuji jim, jak se krájí a suší. V příštím jídelníčku prý už bude Sopa de Victor checo. Prý i s mojí fotkou. Za rok to musím zkontrolovat. (V kreolském světě vystupuji jako Victor).

 Utekli před civilizací

V kráteru je jinak stavění zakázáno. Na zdejší ploše 3 383 hektarů ekvádorská vláda totiž vyhlásila v roce 1966 státní park a 17. února 1978 geobotanickou rezervaci pro geologickou formaci a velkou diverzifikaci ptactva, hmyzu a rostlin, především orchidejí. Vzhledem k opouštění kráteru původními obyvateli jsem našel několik usedlostí, které jsou k prodeji. Jednu z nich před osmi lety zakoupila manželská dvojice z Quita, která se rozhodla opustit naši civilizaci. Investovala do přestavby a založila hostel příjemně a střídmě vybavený bez televizního signálu, ale s možností pronájmu koní a kol.
„Dáváme přednost klidnému životu s málo penězi před velkým ziskem v divokém Quitu, odkud jsme utekli,“ říká mi vážně majitel Renato Espinosa. „ …proto nám nevadí, přijde-li i málo hostů. Když se jich tu v sezóně objeví dvacet denně, máme toho až až. Už jsme tomu odvykli a jsme spokojeni.“
V zahrádce hostelu je mnoho květin, a tak tu „řádí“ zelenaví kolibříci. Když kolem mne proletí, bzučí jako vzdálené letadlo. Vystupuji na lávový dóm El Chivo, kde je vodní nádrž zásobující obyvatele pitnou vodou z horského pramenu. Z vrcholu je rozhled i na skrytou, západní část kaldery. Odpoledne začalo pršet, takže okružní několikahodinový pochod kolem úpatí centrálního dómu Pondoňa odkládám na zítřek.
Snídám jeden banán a jedno avokádo. Svatba začala s hodinovým zpožděním. Páter z Calcali měl prý ještě náhlou akci s křtem. Malý bíle omítnutý kostelík poblíž dominikánské haciendy je slavnostně vyzdoben a všichni jsou svátečně oblečeni. Přichází i pár místních indiánů, které jsem včera viděl pachtit se v hlíně políčka. Užívám si svatební mši a vyrážím na trek. Cestou ještě navštěvuji zbytek usedlostí, takže jsem poznal všechny místní huasipungeros, kterých už není víc než dvacet. Procházím kolem opuštěné budovy školy a sestupuji sevřeným údolím mezi El Chivo a Pondoňo. Po levé straně mám kolmé skály El Chiva, ale za chvíli se za nimi otevírá široká rovina s dalšími polnostmi. Doleva odbočuje cesta na západ, ven z kaldery do Calacali. Opisuji hustě zalesněné úpatí Cerro Pondoňo. Nikdo nikde, jen stopy koňských podkov. A vysoká vlhkost. Leje ze mne. Čedičově černá hlína a kameny se pomalu mění v žlutavé. Traversem se blížím do vápencové oblasti La Reventazón. Odtud dál z kopce na západ jsou v údolí říčky Blanco termální prameny, ale také ruiny staré koloniální vápenky. Právě odtud se dodávalo vápno na výstavbu Quita.
Začíná výstup. Mění se vegetace. Nízký porost připomínající páramo s ostnatými rostlinami mizí. Stezka se kroutí ve vysoké lesní houštině. A náhle, na odbočce k hoře Lulumbamba, v zapadlé samotě, se objevuje pastvina se stádem koní. Až sem, jistě zdaleka, přijíždí stará indiánka na koni překontrolovat stádo či opravit ostnatý plot. Nikam nespěchá, jen se diví, kam se plahočím pěšky. Dokonce má starost, abych se neztratil. Blátivá pěšina se zužuje jen na šíři kopyt či bot. Po obou stranách na dosah jsou ostnaté dráty zarostlé do kmenů stromů. Pastviny stoupají až k úpatí dalšího, tentokrát menšího, lávového dómu Pan de Azúcar. Podoba cukrové homole je dokonalá a samozřejmě připomíná, ale jen tvarem a ne velikostí, stejnojmennou horu v Riu de Janeiru. Tady teprve začíná pořádný výstup. Stezka se tentokrát hluboce zařezává do skal a kroutí se podél úpatí homole, která začíná pomalu prosvítat mezi stromy. 

Je tam ticho...

Pastviny za mnou skončily, aby po pře­chodu průsmyku mezi Pondoňo a štítem El Lavadero, který tvoří okraj kráteru, za­čal ranč Rancho Goajira. To už jsem zpát­ky v hlavní části kráteru. Po dvou a půl ho­dinách uzavírám kruhový trek u kostelí­ka. Svatebčané mají jistě v La Rinconada bohatou hostinu, ale letos ještě bez hou­bových specialit. Dávám si horkou kávu s mlékem, horkou sprchu a suším trika. Čeká mne ještě výstup z kráteru do civili­zace. Když se asi po půl hodině dostávám pod El Mirador, vidím nad sebou davy tu­ristů, jak fotografují. Pár se jich posunulo o dvě serpentiny dolů.

„Co tam dole vlastně je?" zeptali se mne zvědavě. Náhle mi došlo, že ani nevím, co jim mám odpovědět. Žádné turistic­ké atrakce, které očekávají, tam vlast­ně nejsou. Žádné velké vodopády, žád­né hluboké jeskyně, žádná tyrkysová je­zera, žádná zvěř na dohled, žádné restau­race s laskominami. Jen pár zašpiněných indiánů huasipungeros, pár kravských potahů, několik porostlých kopců, něko­lik nevzhledných usedlostí.

„Je tam ticho, pohoda a klid. A panenská příroda," odpověděl jsem. Turisté znudě­ně protáhli obličeje a vrátili se nahoru. Příští rok se vrátím, abych se přesvěd­čil, zda v La Rinconada opravdu servíru­jí moji houbovou polévku Sopa de Victor checo.