Indiánské umění, my a Otto Placht

Český malíř Otto Placht našel druhý domov v peruánské Amazonii. Výběr jeho prací z posledních let je v těchto dnech k vidění ve Východočeské galerii v Pardubicích na výstavě nazvané Brány vnímání. Představuje mnohovrstevnaté vize charakteristické svou barevností, v nichž se setkávají mýty s každodenním životem Šipibů či zážitky z ayahuascových sezení. Co (nejen) Plachta na magických ornamentech indiánů tak fascinuje?

Když Benvenuto Cellini, renesanční osobnost, sochař, malíř a hlavně významný zlatník, uviděl aztécké předměty, které Hernando Cortés poslal španělskému králi z Mexika, byl uchvácen nádherou, kterou jedním dechem označil za velké umělecké dílo. Paul Morand, významný francouzský spisovatel a kultovní favorit moderny dvacátých a třicátých let 20. století, o indiánském umění napsal: „...zázračná je práce sochařů, v době aztécké i předaztécké, přísná a realistická, v době Mayů nejpůvabnější a nejdekorativnější. Dosáhli simplifikace plochy a hmoty; toho, co hledají moderní umělci." A Albrecht Dürer, velkolepý malíř a grafik, navštívil v roce 1520 Brusel, kde na místní radnici zhlédl část pokladu Nového světa. Jeho komentář byl jednoduchý, ale výstižný: „ .... Nikdy ve svém životě jsem neviděl něco tak nádherného, co by potěšilo mé srdce jako tyto předměty, nádherné umělecké práce... nemohu ani vyjádřit všechno, co cítím..."

Západ zahleděný do sebe

V této souvislosti nemohu nevzpomenout na vzdech a slova malíře, sochaře a grafika Františka Kratochvíla, spolutvůrce většiny inscenací Černého divadla a jeho spoluzakladatele. Když se mnou skončil prohlídku Muzea zlata v Bogotě, byl nadšen i rozčarován zároveň. Vykřikl: „.... Ale tohle se nám nikdy neřeklo!" Nadchlo ho, co právě viděl, a co všechno byli indiánští umělci schopni vytvořit, na co přišli, jak to zpracovali. A rozčarován proto, že se o tom v Evropě nic neví. Naše školní osnovy dějin předkolumbovskou Ameriku zcela obcházejí. Doslova ji před námi zatajují. Ani umělecké akademie se u nás o indiánském umění nezmiňují. Ano. Jsme zahleděni do sebe, do euroatlantické civilizace a potažmo do euroatlantického umění a vše ostatní přehlížíme. Jsme namyšleni na naše schopnosti, na naše umění a na naše dějiny umění. Ostatní svět bereme jako barbarský a stejně pohlížíme i na jeho umění. Nepochopili jsme totiž jeho duchovní rozměry a sílu. Nepochopili jsme jejich poselství.
Umění je nedílnou součástí kultury každého indiánského národa, každého indiánského kmene i v nejzapadlejším koutě amazonských pralesů. Viděl jsem jejich masky, jejich kresby a malby na lýku dokumentující jejich svět, kde se snoubí realistická zkratka s magickou imaginací, abstrakce s dekoračními obrazci a prvky. Abstraktní malby indiánů Yanomamo musejí uchvátit každého a nemusí to být Benvenuto Cellini nebo Albrecht Dürer.
Jejich umění jimi vlastně prostupuje celý život, provází je od narození po smrt. Grafické prvky, získané třeba z halucinací během jejich posvátných obřadů, je doprovázejí v průběhu celé jejich historie. Vznikají z nich kmenové znaky, které jsou pak obsaženy ve všem a na všem.

Umění nebo magie?

Když jsem žil s indiány kmene Yawalapiti, s chutí jsem pozoroval dovednost vicenáčelníka Warípira, který mi umně vyřezával a maloval šamanskou sedačku se dvěma hlavami supů. Zvlášť pečlivě ornamenty symbolizující pirani maloval přírodní tmavomodrou barvou genipapo na červený podklad z barviva urucú. Nikde jsem neviděl žádnou skicu. Kompozici i tvar měl v hlavě a v rukou. Když jsem žil s indiány Yek´wana na řece Caura ve venezuelské Amazonii, nemohl jsem nevidět, jak charismatický stařešina Sedewanadöho dennodenně seděl se svými mačetami a dláty, aby dával život nevzhledným kusům dřeva. Pod jeho rukama rostly nejen nádherné sedačky, ale třeba i obrovský obřadní kyj s rukojetí ze dvou opiček v dokonalé symetrii, aniž by si k tomu něco načrtnul. Jeho syn Edacumadi zase bez jediné pomocné kresby sekal mačetou do kusu kořene, aby z něj vyrostl jaguár chystající se ke skoku. Napnuté svaly, vyboulené ramenní klouby, hlava těsně nad zemí, jen vyskočit za kořistí. Když jsem žil s indiány Eceeje na řece Madre de Dios v peruánské Amazonii na pomezí Bolívie a Brazílie, často jsem s potěšením pozoroval, jak si malují a dlouhými linkami zdobí své oděvy, kužmy, z lýka. Když jsem žil s Kofány v ekvádorské Amazonii na řece Aguarico, rád jsem je pozoroval, jak s posvátností jim vrozenou malují své tváře na oslavy yagé. Byly to hodiny, než pečlivě namalovali všechny linky, body, ornamenty, které něco znamenají. Pro nás nezasvěcence se jedná jen a jen o pouhé čárky a body.
Jsme povrchní civilizace. Pro indiány má každá čárka, každý bod hluboký význam, který začínáme pomalu chápat až nyní. Teprve po více než století bádání etnologů a kulturních antropologů zjišťujeme hloubku jejich umění. Pro nás je třeba péřová čelenka indiánů Karajá či Kayapó z Brazílie jen nádherná barevná mozaika čtyř barev. Jenže pro indiána je to identifikace klanu, příslušnost k rodu, označení příbuznosti, vyznačení osobnosti. Je to velká kniha, která vypráví v barvách. Pro nás jsou masky indiánů Tukano od Río Negro jen bizarními kostýmy vhodnými leda do maškarního reje. Pro Tukany jsou však veledůležitými postavami ze světa duchů, ze světa zásvětí, ze světa jejich mytologie, z několika nebeských a podzemských vrstev, což všechno dokumentuje jejich víru v duchovní svět, sounáležitost s celým univerzem. My jen přízemně hodnotíme barvy, kompozici, řemeslo, povrchní vzhled. Dál se nedostaneme.

Plachtův nový kosmos

A tak se vůbec nedivím, že Otto Placht podlehl magickým ornamentům Šipibů na řece Ucayali v Peru. Tyto ornamenty, tyto znaky jsou u nich vidět všude. V sou­časné době nejvíce na látkách, ze kterých mají dívky a ženy své suknice a muži své tuniky, kužmy. Ale také na keramických nádobách tinajas, které uchovávají chla­divý nápoj masato (fermentovaná yuka) či na obrovských nádobách mahueta o výšce až jednoho a půl metru. V jiných stejně malovaných nádobách Šipibové připravují své jídlo. Bývaly i na nádobách antropomorfního tvaru zvané joni cho­rno, které dříve Šipibové vyráběli jako součást iniciačních slavností. Bývaly na­malovány i na pádlech, na sedačkách, na lidských soškách, ale přímo i na tvářích Šipibů, na jejich rukou a nohou. Tak, jako to vše zdokumentoval a nakreslil William Curtís Farabee v roce 1922 ve své publika­ci Indián Tribes of Eastem Peru. Anebo jako jeho následovník Gunter Tessmann ve své publikaci Die Indianer Nordost-Perus z roku 1930. Grafické ornamenty byly všude, protože to byly jejich znaky, které jako by říkaly: „To jsme my sami. To jsme my Šipibové." Tyto znaky vlastně určují i jejich etnickou identitu. Otto Placht tyto znaky přijal za své, staly se součástí jeho umění. Anebo se Otto Placht stal součástí jejich umění? Kdo je vlastně kdo?

Had, který stvořil svět

 

Linky jejich ornamentů mají však opět svo­ji duchovní hloubku jako v případě umění ostatních indiánů, a nejsou pouhým orna­mentem pro potěšení zraku. Tedy tak, jak umění vnímáme my. Pro Šipiby to nejsou jen grafické prezentace. Linky na keramice jsou jejich celým světonázorem, jejich kos­mologií. Co je nahoře, je i dole. Čáry jsou cesty kánoí vedených sluncem. Jsou zde jejich rostliny, zvířata, komunity v kruzích, cesty v linkách. Každý ornament je pro ně dokonce různou melodií. Snad každá linka je součástí kosmického hada Ronín, který stvořil svět. Nekonečné množství otáček, zakřivení, záhybů jeho těla dává vnímat jeho nekonečnost. Kolem hlavní linky hada je množství sekundárních linek jako jakési echo hlavního dominantního těla hada. Vedle linek je důležitou součástí designu šipibského umění i čtverec, koso­čtverec a kříž podobně jako v umění Mayů či indiánů Kuna v Panamě. Ten kříž zřejmě symbolizuje nesmrtelného ducha osob­nosti tvůrce keramiky a ženy jsou vlastně prostřednice mezi světem duchů a světem materiálna. Výroba takového předmětu je vlastně vyjádřením kosmických představ cestou ornamentů-znaků majících vlastní symboliku a spiritualitu. Důležitá je i sama příprava hlíny pro výrobu keramiky. Do jílu zvaného mapo ženy mísí popel z kůry stromu apacharama (Licania.sp.). Ten do­dává keramice rezistenci a pevnost. Indiáni Šipibo patří k velké skupině jazy­kové rodiny Pano. Panoské kmeny osídli­ly východní svahy peruánských And v po­vodí středního toku řeky Ucayali někdy počátkem našeho letopočtu. Z bývalých asi 127 etnik jich dnes existuje necelých třicet. Patří k nim ještě například indiá­ni Capanahua, Dáwá, Kašibo, Kakataibo, Konibo, Mayorana, Nokakáiwo, Setebo, Sharanahua či nedávno vyhynulí Pano, podle kterých se tato celá skupina jme­nuje. Je zajímavé, že právě v této oblasti se pohyboval i slavný jezuitský misionář Jindřich Richter z Čech. Misijně praco­val od roku 1684 s indiány Konibo, ale i s Piro, Kampa a Jíbaro, kde byl nakonec, ne svoji vinou, zabit. Šipibové byli v prů­běhu 19. a 20. století navštíveni celou řadou cestovatelů a badatelů, které při­tahovalo právě jejich umění: ornamenty; znaky mající silnou magickou moc. Všechny tyto znaky se ubírají nekoneč­nou cestou obrazotvorností Šipibů. Asi tak, jako se ubírají svou nekonečnou ces­tou znaky na obrazech Otto Plachta. A asi tak, jako se ubírá jeho vlastní cesta u Šipi­bů. K podobné cestě je zapotřebí hodně síly a rezistence ze stromu apacharama.

 

Malíře Otto Plachta (1962) inspiruje peruán­ská Amazonie již léta. Jeho malba je příběhem v řeči obrazů. Je prezentován jako Malíř džungle a jako vyslanec ve světě „jiné reality“. PIacht byl už v době svých studií v 80. letech na AVU ma­lířem expresivním, protagonistou tehdejšího zápasu o divokost v „nové malbě". Je ovlivněn holistickou filozofií Davida Bohma, hnutím New Age i objevnou Mandelbrotovou počítačovou vizualizací fraktální geometrie. Ze středoev­ropských kořenů čerpá vztah k symbolismu, mystické dekadenci, surrealistické expresi i groteskní figurální malbě.

Tyto tendence nacházejí v Plachtových obra­zech vyznění v barvách a kosmovizi peruán­ských indiánských kultur. Peru navštívil poprvé v roce 1993. Od té doby patří umělecky oběma světadílům. Vědomě experimentuje s limity po­znání, které „rozšiřuje" v duchu tradičních rituálů amazonských šamanů, a vstřebává ma­gickou energii džungle i mýty a tradice v čase rodinného života v domorodé komunitě indiá­nů kmene Šipibo. Oslovuje ho také vizionářská tvorba dona Pabla Amaringa, v jehož malířské škole USKOAYAR v Pucallpě vyučuje základy výtvarné anatomie. Tato zkušenost rezonuje pak v jeho cítění s fantaskními světy mladistvé­ho snění, je návratem k počátku, je zdrojem vize o spojenísvětových duchovních tradic.

Výstava Otto Plachta Brány vnímání trvá ve Východočeské galerii v Pardubicích (Zámek 3) do 2. února 2014. Otevřeno úterý až neděle, od 10-18 hod.