Indiánská filozofie praví, že jedině v utrpení je poznání. Pouze ti členové komunity, kteří jsou schopni prožívat utrpení, zejména ta fyzická, poznají skutečné hodnoty tady na zemi. A protože fyzickými zkouškami procházejí všichni mladí při iniciaci, tak všichni se vstupem do dospělosti důvěrně pochopí pravé hodnoty.

V případě budoucího šamana však ve výchově a iniciaci dochází k výrazně vyšším zkouškám utrpení, které mu umožní prohlédnout a vidět dál a víc než obyčejný člověk.

My trpět moc nechceme. Máme rádi život pohodový, poklidný, pohodlný. Nikdy však tímto způsobem nepochopíme podstatu života. Teprve utrpení nás posune k duchovnímu poznání světa. Například ti, kteří najednou prošli nějakým fyzickým úrazem či duševním traumatem, který je výrazně omezil ve fyzickém projevu a poškodil jejich smysly, náhle začali mít zájem o duchovní rozměr našeho světa.

Zpravidla ti, kteří trpěli v životě duševně, pohrouželi se do vlastního uzavřeného světa, v kterém si začali vytvářet vlastní hodnoty, kterým běžný svět nerozumí. Jsou zhusta odtrženi od většiny a žijí si svůj vlastní život ve vlastním světě, v kterém bojují o přežití a ani nežádají nějaké pochopení. Zvlášť ti, kteří jsou nadaní uměleckým vybavením, jsou schopni si svůj svět doslova vytvořit, vymalovat. To je i případ Josky Vensona z Bratislavy, architekta a malíře, který v roce 1968 emigroval do Anglie ještě jako Jozef Kvasnica. Vzhledem k těžko vyslovitelnému příjmenímu si v roce 1985 změnil jméno.

Počáteční úspěšný start v letech 1968 až 1982 mu nachystal velké možnosti v proslulých architektonických kancelářích, jakými jistě byly ateliéry Sira Fredericka Gibberda (projekt University Memorial Newfoundland, Canada), Sira Denyse Lasduna (projekt London University a British National Theater) nebo Sira prof. Colin St. John Wilsona (projekt British National Library, Euston, Londýn), kde oslňoval svou invencí i samotnou tvorbou dřevěných modelů těchto velkých staveb. Současně vystudoval uměleckou Chelsea School Art and design (1972-1975) s diplomovou prací velkoplošného plátna řezu obytného domu s jeho obyvateli a s navazující teoretickou esejí Socioorganismu. Jedná se o jeho celoživotní vizi ideální společnosti a světa, filozofická idea lidské společnosti jako živoucího organismu aplikovaného v umění a architektuře. V následujících letech 1975-1976 se ještě pokusil o rozpracování této ideje Socioorganismu na Leicester University. To již směřoval k renesančnímu propojení umění a lékařství při studiu designu pro vybavení postižených osob v letech 1984-1985 na London School of Furniture při London University. Již tehdy se mu jednalo o poznání mechanismů lidského těla k zkvalitnění svého projektu Socioorganismu.

Bohužel tíživé rodinné poměry s těžce nemocnou manželkou, jejíž stav se výrazně zhoršil narozením dcerky v roce 1985, jej totálně proměnil. Z extrovertního a vůdčího mladíka se stal těžký introvert, kterého vnější svět přestal zajímat. Celý svůj čas věnoval výchově dcerky a péči o svou ženu. Stal se z něj nenápadný, vrcholně skromný člověk, kterého nezajímal vlastní úspěch, ale pouhé rodinné přežívaní, boj ze dne na den. Nastal čas, kdy rodinné utrpení, které jej omezovalo v životě i tvorbě, si jej zcela podmanilo. Svůj těžký osud však odvážně nesl doživotně na svých bedrech, dokonce i s úsměvem a nikoho s tím neobtěžoval.

A tehdy výtvarná práce mu zůstala jediným útočištěm. Z jeho olejů a kreseb však pochopitelně čiší smutek a beznaděj. Tyto návraty k malbě byly omezeným vysvobozením z každodenního pekla. Jeho zápisky přednášek o lidském těle a jeho poškozeních jsou plné kreseb tělesných orgánů, tepen, žil, střev a buněk. Je z nich cítit zájem o nitro lidského těla, jak funguje celý mechanismus. Zde ve své tvorbě ryze portrétní a figurální našel i čas pro své období abstrakce. V lidské formě hledal podněty k figurální malbě a kresbě, zatímco v lidském nitru našel abstrakci. A celý ten složitý systém lidského těla začal aplikovat na lidskou společnost. Jeho Socioorganismus, ideální lidská společnost, dostával formu. Hlavním důvodem jeho tvorby však byl hlavně útěk z nepříjemné reality. Byl to jeho osobní boj přežívání. V době, kdy bojoval i s existenčními potížemi, vydělával si dočasně jako portrétista na Piccadely Circus. A zde daleko od každodenních svízelností našel si krátkodobou spokojenost v mezinárodně partě portrétistů, kteří jej přijali mezi sebe. Spokojený v davu malířů a turistů, beze jména skrytý za svým papírem a uhlem. Právě odtud pramenila i jeho nechuť podpisovat obrazy, o skicách ani nemluvě.

Jeho životní vrchol tvorby byl proto zase v jeho utrpení, tentokrát jako osoba sužovaná a ničená rakovinou. Z Anglie se vrátil zpět, k zázemí svých sourozenců žijících v Praze a Galantě. Tady cítil určitý klid a pochopení. Tady po okamžité operaci v Motolské nemocnici se mu život prodloužil možná i o celý rok. Léčení jeho nemoci v Londýně totiž neprobíhalo podle našich představ moc standardně. Vždy vyprávěl, jak například ležel v Londýně v nemocnici Saint Bartolomeo. Pokoj, který si naši pacienti již nedovedou ani představit. Joska tam ležel na pokoji s třiceti (!) pacienty oddělenými jen prostěradly. Jako lazaret z 1. světové války, jak jej známe z filmů nebo například ze Švejka. Když se Joska ocitl v rukou našeho zdravotnictví, ať již po operaci v Motole, na Královských Vinohradech či v hospicu v Čerčanech, nemohl si to vynachválit. Včetně doktorů a sestřiček. Tam by mne nechali zemřít mnohem dřív, komentoval.

A celé toto období věnoval již na plno kresbě a malbě. Jak portrétní, tak abstraktní. A protože věděl, že pomalu umírá, začal vlastně dokumentovat svůj neodvratný konec. Nikdy jej však nebral tragicky, vždy byl usměvavý, pohodový, pozitivně naladěný, vstřícný. Jeho tvorba se stala jeho bojem proti postupující nemoci, proti blížící smrti a kupodivu byla plná humoru.

A stále experimentoval a hledal. Maloval lidi z ptačí nebo žabí perspektivy, zapínal mozek novými úkoly, novými cíly, aby zapomněl na bolestnou realitu. Maloval ve dne v noci, když již nemohl pravou rukou, tvořil levou, když bylo třeba zhasnout, kreslil i po tmě. Malováním a kreslením prostě odváděl pozornost od nemoci, od bolesti, od stále se zvětšující hromady léků, od cévkování, od stále horší a horší pohyblivosti, do imaginárního, virtuálního světa kreslených postav. Výtvarná tvorba byla jeho droga udržující jej při životu. Běžel odvážně svůj vlastní maraton, jak sám říkal, kdy těch zbývajících sto metrů je prý nejtěžších. Joskova výtvarná tvorba v posledních měsících běžela bez oddychu na plné obrátky, jakoby chtěl nahradit ztracený čas v Londýně, či čas, kdy tu už s námi nebude. Poslední měsíce žil v hospicu Dobrý pastýř v Čerčanech, kde celodenní neúnavnou kresbou dokumentoval svou chorobu, léčení, cestu k smrti. Proti ní však bojoval právě malbou a kresbou, bojoval, aby se dožil alespoň vernisáže těchto kreseb, drsných a odvážných, v samotném hospicu, 21. října 2009, na den jeho narozenin.

Jeho tvorba je prezentací umělce vláčeného světem, který však nikdy nezradil své člověčenství a to je ten jeho největší vklad do dějin výtvarného umění. Neměl však v sobě drsný vzdor. Byl to vzdor tichý, nenápadný, bezeslovný. Jeho lidské postoje doslova čiší z jeho kreseb, z kterých sice přímo prýští bolest a křik o život a proti smrti, ale přesto se jí nebojí a nepadá před ní na kolena. Ta smrtka mu vylézá až za uchem, ale on se jí jen směje. To je přece síla! Jeho síla, s kterou přežil životní útrapy v Anglii. Tehdy sice neměl moc času na tvorbu, ale vždy si jej vnitřním nutkáním našel. Jeho serie koláží dokumentuje Vensonovy kvality, které nejsou poslušné časovým módním směrům. Je to zase jen vypovídající koláž jeho života. Jsou to reálie v abstraktně surrealistické formě.

Nikdy se nikam necpal, protože uznání od světa nechtěl, nečekal ani nepotřeboval. To nebylo pro něj důležité. Žil v osamocení své rodiny, ke které byl připoután nemožností zradit svou manželku, i když jej duševně trápila a ničila. Vysnil si proto ideální svět, ideální lidskou společnost, ideální formy architektury, ideální tepny a žíly pulsující na jeho kresbách...

Joska Venson je příklad malé velké odvahy člověka, který v smrti viděl pokračování. Žil podobně jako Malý velký muž. Tak, jako se i indiáni smrti neboji a vidí v ní další, jiný začátek, protože vědí nejen kdo jsou, odkud přicházejí, ale také kam kráčí. A to věděl zřejmě i Joska Venson. Jeho výstava Štětcem proti smrti v galerii Belárie společnosti Merk Distri v Braníku je sice daleko od centra, ale to přesně odpovídá jeho naturelu nikam se nedrat do popředí. Ten, kdo chce, ten si cestu najde buď na vernisáž v úterý 21. října v 18.00 (Galerie Belária, Praha 4 - Modřany, Po Belárií 784/2) nebo v následujícím měsíci, i kdyby to mělo být na konci světa, někde tam, kam Joska odkráčel. A odkráčel neshrben a s úsměvem na tváři, tak jak se směje a někdy i šklebí ze svých zdravotnických portrétů. Indiánská filosofie mne naučila, že život a smrt jedno jest. Na Joskovi jsem to uviděl v praxi.

Jeho výstavu anglických koláží, portrétů, kreslených dokumentů paliativní péče a abstraktních kreseb socioorganismů je třeba vidět, abychom získali další sílu do života a do vlastního boje. Jeho díla jsou sice děsivě bolestivá vypovídající o utrpení a smrti, ale přesto jsou paradoxně pozitivní a plná života. Snad právě proto nad výstavou převzala záštitu paní Jiřina Šiklová, která také výstavu uvede. Joska Venson sice vyrostl jako malíř z utrpení, ale zanechal nám úsměv skrytý ve výkřicích bolesti. Odcházel na jiný svět zcela vyrovnaný, klidný a smířený, hrdě se vztyčeným hledím, s rukou svírající tužku a štětec, což by mu mnozí z nás mohli jen závidět. Odcházel jako odcházejí indiáni, znající svůj další cíl.