Před čtyřiceti lety jsem připlul s přítelem a kameramanem Maestrem ke Kofánům do osady Dureno na březích řeky Aguarico. Tehdy, v létě 1972, to byl můj první terénní výzkum mezi amazonskými indiány.

Čas rychle plynul a já se nedávno rozhodl, že je zase musím vidět. Prostě to na mne přišlo. Jak mě přijmou? Budou si vůbec po tolika letech na mě pamatovat? A jak vlastně žijí, jestli vůbec ještě žijí v kraji bohatém na ropu, kam vtrhla nenasytná civilizace bílých? Tehdy tam byla ještě divočina a Kofáni nás nepřijali. Trvalo mi deset dní, než jsem přišel na to, aby nás vpustili do své komunity. Tenkrát ani záchrana jejich topícího se dítěte naším kormidelníkem nám neotevřela „dveře“. Indiáni ve své kultuře neznají vděk, to by se totiž dostali na naši úroveň – něco za něco – na úroveň kšeftu. Mými přáteli se pak stali především šaman Mašakuri, Hector Kenama a Lorenzo Criollo.

 

Kofánské Dureno

Mým kormidelníkem byl letos Bruce Lusitante z kmene Kofánů, který občas jezdí pro „bílé“.  Na 23. kilometru za Lago Agriem je malý přístav, odkud se přeplouvá řeka Aguarico do osady Dureno. Nakládáme několik beden potravin a darů. Jsem obrovsky zvědavý a zároveň nervózní, k čemu dojde. K tomu, aby indiáni někoho přijali, je zapotřebí nejen schopnosti komunikovat, umět žít jako oni a hlavně trpělivě a dlouho získávat jejich důvěru. O turistickou jednorázovou návštěvu mi nikdy nešlo, jenže už nemám tolik času začít vše od začátku. Přirážíme k vysokému břehu, který tu byl i tehdy. Právě někde tady se malý Kofánek zřítil do řeky. Nahoře je však všechno jinak. Žádné původní chýše z bambusu a střechy z palmových listů, jen nové chalupy z prken a s pozinkovaným plechem. O kus dál dokonce vidím betonovou plochu pro sportovní vyžití. Z původního počtu 150 osob, zde žije něco přes pět set. Děti i dospělí jsou oblečeni jako běloši. Řada z nich telefonuje mobilem, kolem obydlí vidím bedny zboží, benzinové pily, moderní nářadí, přepravky plné lahví piva a spousty odpadků. Naše civilizace sem dorazila v plné síle.

 „Bruce, chtěl bych mluvit s Alejandrem, dozvěděl jsem se, že je zdejším náčelníkem.“

 „Viktore, to už není pravda. Byl proti podnikání komunity s bělochy, a tak mladí převzali jeho funkce. Držel se jen tradic.“

 „To je ale škoda. Myslím si, že na to Kofáni doplatí. Bělochům není v podnikání radno věřit. Chtějí jen vydělávat a kořistit. Mohu přesto Alejandra vidět?“

 „Nevím, jestli to bude možné.  Sbírá po lese potřebné rostliny, protože se chystá vařit yajé v posvátné chýši a tam jej nikdo nesmí rušit.“

 „Bruce, zkusme to,“ žadoním.

Yajé je v kofánštině halucinogenní pití, známé jinde jako ayahuasca. Kofáni do ní vedle  Banisteriopsis sp.míchají místo jinde obvyklejších listů z rostliny Diplopterys cabrerana  jako přísadu listy Psychotria viridis.Ranec si nechávám v nově vybudovaném domě bývalého náčelníka a jdu za Brucem. Úzká stezka prochází kolem umělých nádrží na chov ryb, přes plantáž kakaa a podél plotu, za kterým žijí chované kapybary. Tak to je velká změna! Indiáni nikdy nic nechovali, jen pěstovali. Po pár kilometrech se blížíme k osamělé chýši, která vypadá jako v dávné minulosti. Přicházejí ke mně dva Kofáni. Poznávám je, jsou to Alejandro a Valério. Tradiční tunika a červený šátek na krku. Oba dva se smějí a vítají mne, jako bych odešel včera. Vůbec tomu nerozumím. Jsem poněkud konsternován. Ještě, pár starých fotek z doby před čtyřiceti lety. Vykládají si nad nimi, kdo je kdo, kdo už zemřel a jak děti vyrostly. Strašně se tomu chechtají.

 „Viktore, vařím yajé. Jsem jediný, který to umí, a my jsme dva poslední, kteří jej pravidelně pijeme,“ vysvětluje situaci Alejandro. „Hector Kenama bydlí o kus dál po řece,“ říkají o překot, zatímco přehrabují fotky, „Enrique také. Mašakuri bydlí tady v Durenu na kopci. Lorenzo Criollo s celou rodinou se před mnoha lety přestěhoval na Río Sábalo. Tam je náčelníkem Bolívar Lusitante.“

 „Bolívar? Tak tomu tehdy nebylo ani deset let!“ vykřikl jsem překvapením.

 „Až se od nich vrátíš, zvu tě ne yagé,“ říká Alejandro, i když tento rituál bývával určen zcela pouze pro Kofány. To je tedy uvítání, jaké jsem zdaleka nečekal.

 Vracím se vybalit věci, „ubytovat se“ na podlaze Alejandrova domku a připravit na cestu po řece Aguariko. Jeho manželka Rosilla mi zapůjčuje docela luxusní moskytiéru. V kuchyni, která je stále postavená z bambusu, se střechou z palmových listů a s otevřeným ohništěm, mi nabízí misku rýže s kousky ryby bocachico zvané awi a plný pohár chucara (šp.), v kofánštině kvik z rozšlehaných malých voňavých banánků orito. Připravuje mi ještě pár vařených tělíček ptáčků mochillero, v kofánštině kup´aye, které její syn Roberto zastřelil prakem. Také mi rád dělá průvodce po Durenu. Dům Artura Ortize je plný lidí a dětí. Všichni se sbíhají k mým historickým fotkám a řičí nadšením a smíchem. Jeho syn Carlos, který pracuje v Lagu Agrio u soukromé ochranky za 600 dolarů za 14 dní v měsíci, si vše fotografuje mobilem. Přijel na dovolenou. Hned mi nabízejí nezkvašené a sladké tzetzepe z yuky. Roberto mi ze stromů sráží obrovské lusky guaba. Žvýkám jejich bílou sladkou vatu mezi velkými černými semeny, zatímco vesnicí řve metalová muzika z několika chalup. Mládež se nezadržitelně civilizuje.

 „Přesto ještě dodržujeme v dubnu velké slavnosti dozrávání palmového ovoce chontaduro,“ hájí se Carlos celoamazonskými tradicemi oslav sběru tohoto ovoce, známé jinde jako Yurupary. „Jenže už jich moc neroste, je velká kontaminace.“

 „Ty jsou dobrý pro chlapy, že?“

 „Jasně, my je jíme často a říkáme jim muchachoduro,“ směje se slovní hříčce Carlos.

 

Po proudu Aguarika

Začala osmihodinová plavba rychlým člunem po proudu řeky. Slunce žhne. Je mi smutno. Míjíme nákladní lodě s kontejnery MAERSK, pontony s kamiony a těžkou stavební technikou. Průzkumy, zkušební vrty, kamióny, mola, mosty, domky dělníků ničící a hyzdící prales, kontaminující řeku. Osada indiánů Secoya je vylidněna. Všichni pracují u společností. Míjíme Cuyabeno, velké středisko průzkumů. Ještě hodinu a přistáváme u malé osady.

 „Tady už léta žije Lorenzo se svými dětmi, vnuky, snachami a zeti,“ říká mi Bruce.

 Vystupuji po „schodech“, vysekaných zářezech v kmeni, které vedou do chatrče na kůlech. Vše je zde původní, tradiční. Trochu jsem nervózní, ale Lorenzo mne rychle poznává a já jeho. Po čtyřiceti letech! Jasně, je to on i jeho žena, oba v kofánských oděvech.

 „Viktore.“  Jsem docela dojat a zase nechápu, že si mne pamatuje. On i jeho žena Lucila.  Daruji mu mačetu a dýku. Hned mi přináší síťovku uva, kterou právě dokončil z vláken chambira tzv. taifa. Je jasné, že budu bydlet v jeho chýši, na bambusové podlaze vedle kuchyně. Bratrské přátelství pokračuje dál, je šťasten, že jsem se vrátil. Žádné dotazy, proč a jak. Prostě jsem tehdy odešel a nyní zase přišel. Jeho vnuci mne hned zvou na rybolov. Při vybírání ryb z ok sítí je často usmrtí kousnutím svými zuby. Lorenzo večer strouhá yuku pomocí ostnaté větve palmy chonta, žádné moderní struhadlo jako jiní. Jsem jím nadšen. Roky však utekly, a tak si nemocné nohy šlehá větvičkami akusi, jejichž ostny vpichují do kůže látky, které léčí.

Všichni mluví kofánsky, děti ještě vůbec neumí španělsky. Jsou stále zvědavé, a tak je jich kolem mne neustále celá kupa. Všichni mi něco povídají, smějí se, vodí mne po lese, ukazují stromy a mají radost, když něco neznám. Kluci lezou po stromech a přinášejí mi květy nebo plody. Nejen obrovské ovoce zapote, limu, nebo se vyšplhají po kmeni palmy a utrhnou mi moučné, ale chutné chontaduro.

 „Znáš piwicho?“ asi se mne v kofánštině ptají. Toto ovoce jsem v životě neviděl. Je příjemně trpké a zahání žízeň. A zase se jedná o tenké slupky na vnitřních peckách plodu citrónové barvy. Lorenzo i Lucila se o mne neuvěřitelně starají. Nosí mi snídani, oběd i večeři a vždy něco jiného. Jejich gastronomie je velmi pestrá a samozřejmě zdravá. Piji čaj hierba luisa nebo mírně zkvašené tzetzepe z yuky, banánový či palmový nápoj.

Na staré fotce je Lorenzo s malým děckem. „To je přece náš první syn René,“ říká Lucila. Za chvíli přichází z vedlejší chatrče a žadoní o ni. Rád mu ji věnuji. Jeho manželka pochází z kmene Sioni, jejichž osadu rozprášila společnost Ecopetrol. K večeru se u nás scházejí příbuzní, bratři, sestry, vnuci. Povídají si a já sedím a poslouchám, aniž rozumím. Chovají se přirozeně, jako bych tu nebyl. Anebo jako bych k nim patřil. Nádhera. Ti nejmenší si vždycky něco od babičky vezmou. V kuchyni je stále něco k snědku. Nad dýmajícím ohništěm se udí ryby, maso divokých prasat nebo kapybar. Lucila vstává ještě za tmy kolem čtvrté a rozdělává ohniště, připravuje pokrmy. Dnes mi přinesla misku s vařenými želvími vajíčky s opékanými banány, jindy kus uzeného hlodavce watusy (Dasyprocta sp.)

Mají rádi legraci a vtipy. A tak prohlašuji: „Ráno jdu na lov jaguára!“ Obrovský řev a smích. Ale přesto tu jaguára nedávno viděli. A Lorenzův zeť jiného před časem zabil. Chodil mu na slepice. Nebyl to však spíš ocelot? Lorenzův vnuk Vicente, který s nimi bydlí, protože jej vychovávali, mi přinesl ukázat svou foukačku, oštěpy a také misku oranžového nápoje z chontaduro. Vyrazili jsme spolu na malý pralesní trek. To milují, zato obchodního ducha nemají. Vědí, že já jejich výrobky rád koupím, ale přesto je nenabízejí. Teprve když se ptám, co mají, tak mi je přinesou. Natasha, dcera Lorenza, mi dokonce přinesla náhrdelníky s drápy jaguára. K večeru jsou moskyti neúnavní. Jsem děsně pokousaný a kouřící termitiště mi moc nepomáhá. Teprve s tmou dají pokoj a jdou také spát. Komárů sice moc není, ale přesto všichni i já spím pod moskytiérou. I ten jediný zbloudilý komár může udělat dost paseky. Bohužel jsem to před lety zažil na svém kolegovi u Yek´wanů. Proti dalším potvorám, létajícím švábům cucarachas, má Lorenzo výborného pomocníka. Ve společné domácnosti žije s nimi malý pták slunatec nádherný (Eurypyga elegans), který je s chutí vyzobává ze všech škvír podlahy. Pomalu nakračuje tenounkýma nohama, a když stojí, neustále vyluzuje táhlý tón.

 

Stal jsem se Lorenzovým bratrem

Jsem spokojen, že oba mí hostitelé dodržují mnoho svých tradic včetně oblečení. Lucila má celou sadu barevných živůtků a sukní, které často pere, takže chodí vždy čistě oblečena. I Lorenzo se často převléká. Jednou se rozhodl, že se pro mne nazdobí a namaluje. Všechny ozdoby má pečlivě uložené v krabicích. Začíná několikahodinová akce. Navlečení každého z desítek náhrdelníků a péřových ozdob má své pořadí. I Lucila se začíná zdobit. Lorenzo má stále obrovský jaguáří náhrdelník a péřovou čelenku. Jako mávnutím kouzelného proutku se vracíme do minulosti. Z jeho namalované tváře čiší mystika jejich etnika. A pak maluje a zdobí i mne, jako před lety. Je to vyjádření bratrského vztahu. Stále mi však Lorenzo neřekl, proč si mne tak pamatuje, jako ostatní, a proč mne prohlásil svým bratrem. Indiáni totiž nic nevysvětlují.

Muži odtud jezdí pár minut po proudu do velké osady Río Sabalo, vedené náčelníkem Bolívarem Lusitanem, kde pro komunitu pracují. Je to minga, práce pro veřejné blaho. Correova vláda uvolnila milióny dolarů pro zvýšení životní úrovně indiánských etnik. Mizí tím tradice, což se mi nelíbí, ale nedá se nic dělat. I zde chtějí mít vodovod, a tak si jej sami staví. Bolívar vše organizuje a indiány vyplácí ze státních peněz. Bolívar se chová jako schopný bělošský manažer. Samozřejmě si mne nepamatuje, bylo mu tehdy asi deset let, ale je nadšen, že jsem se vrátil. „Slyšel jsem o tobě vyprávět.“ Nechápu.

V lese Kofání staví malou přehradu, odkud budou rozvádět pitnou vodu po osadě.  Jeden z nich má stavební helmu a montérky. Zdraví mne: „Viktore, ty si mne nepamatuješ?“ Je mi stydno, ale nepamatuji. „Jsem bratr Lorenza, Maure.“  Dojalo mě to a potěšilo potkat indiána v džungli, který se ke mně zná po tolika letech. Zase nechápu, proč si mne všichni pamatují.  Zde už nikdo nechodí v tradičním oděvu, ale k uctění mého návratu se několik rodin slavnostně obléká a zdobí. Bolívar se šamanem Mauriciem mi z přátelství nabízejí možnost studovat jejich znalosti léčivých a šamanských rostlin.

 

Posvátné yajé

Začaly deště. Vracím se. Devět hodin plavby do Durena jedu promočen na kost. Těšil jsem se na Alejandra, který mne pozval na yagé. „Před pitím yajé musíš něco sníst,“ dodává starostlivě jeho manželka a nese mi talíře jídla. Hluboko v lese stojí posvátná chýše. Za hodinu se začne smrákat. Alejandro a Valerio se už chystají. K pití yajé se musí řádně namalovat a vyzdobit, vše podle dávných tradic. „Jsme poslední, kteří tak činí,“ stále zdůrazňují. Pečlivě pozoruji, jak si malují tvář pomocí tenkého dřívka. Jak si navlékají desítky mnohobarevných náhrdelníků. Jak si zdobí ramena listy rostlin afifinbi stažené žlutým lýkem uga. Jak si přes ramena a hruď navlékají ozdobu ze semen kunsishasha, které hlasitě chrastí. Jak si přes všechny ozdoby navlékají velký náhrdelník s tesáky zubů.

 „Jenže, Alejandro, už to nejsou jaguáří, viď?  Kam se ti poděly?“

 „Ukradli mi je vojáci,“ smutně odpověděl. „Už nejsou jaguáři ani tapíři, ani kurare na šipky našich foukaček….“

 A úplně nakonec si nasazuje žlutočervenočernou péřovou korunu. Jenže už není péřová, jen imitace. Ta jeho původní se lety rozpadla a na novou není dostatek ptáků. Začíná se stmívat. Kotel s yajé je stále na ohništi. Alejandro mi maluje tvář a já se ptám, jak yajé připravuje.

 „ …nařežu liánu yajé na kousky, přidám asi deset listů yajé uko a několik listů oprito. Vše nasbírám tady v okolí. Yajé si už sami pěstujeme,“ ukazuje mi malé sazeničky.

Uléháme do hamak. Začíná jejich nejposvátnější rituál, který zde ještě není pouhou turistickou atrakcí jako třeba na peruánské řece Ucayali. Před čtyřiceti lety mne šaman Mašakuri odmítl na yagé  pozvat. Tento rituál náleží pouze jim. Pochopil jsem. Po čtyřicet let jsem záměrně braní jejich halucinogenů odmítal, protože tím bych vlastně vykrádal jejich kulturní dědictví. Nyní jsem však pozvání přijal. Nemohl jsem odmítnout. Začíná celonoční hovor, vyprávění o životě. V nejlepším Valeriovi zvoní mobil. Složitě jej hledá v dekách, v hamace, ve svých ozdobách. Je to dost legrační setkání dvou kultur, kdy naše vynálezy pronikají všude jako chapadla a globalizují i pralesy. Teprve kolem desáté začíná pití. Ještě před tím Valerio zapaluje černou voskovou hmotu brea, kterou vytvářejí malé včelky a vykuřuje celou chatrč. Vyhání zlé duchy. Alejandro mi nalévá plnou misku kalebasy. Nejdřív nad ní zachrčí tsu tsu tsu, aby yagé posílil šamanskou silou dechu, který je schopný i léčit. Po napití na ex se chytíme oběma rukama a Alejandro zase zachrčí tsu tsu tsu. Tmavohnědá tekutina je příšerně hořká, upadám do hamaky.

Celou noc oba přátelé pokračují v pití a stále si povídají. Nápady a myšlenky se jim tak lépe uvolňují. Po půlnoci začíná Alejandro zpívat posvátné zpěvy ícaros. Jeho zpěvavá kofánština se snoubí se zvuky nočního pralesa a přenáší je daleko, až mezi duchy yagé. Valerio mi nabízí cigáro z jejich tabákových rostlin, které rostou kolem chýše. Oba dva mocně dýmají, já zase padám do hamaky. Posvátné pití je vlastně rituál, který Kofány identifikuje. Jedná se o výsadní setkání mužů a Alejandro je smutný, že jsou poslední dva z celého Durena, kteří je udržují. Jsou logicky také poslední, kteří chodí v tradičním oděvu a bosi. Ostatní nosí holinky, košile a kalhoty. Při ranní zpáteční cestě mi Alejandro mačetou seřízne trochu lýka yoco (Paullinia yoco). Žvýkám a vysávám šťávu, která dodává sílu, zahání hlad a žízeň. V osadě se celou noc taky pilo. Muži se potácejí. Vypili basy piva Pilsner z Guayaquilu, který zrovna letos slaví sto let od založení českými sládky. Noční obřad yagé je vrcholnou tečkou mého pobytu u Kofánů, i když stále nechápu, proč jsem si tuto čest zasloužil.

 

Stal jsem se legendou mezi Kofány

V osadě Dureno jsem se však zcela náhodně setkal se synem bývalého misionáře Bormana, který v této oblasti už žije přes padesát let. A právě od něho se dozvídám záhadu, proč si mne Kofáni pamatují. To mi však mohl říct jedině běloch, ne indián.

„Konečně vás poznávám,“ začal Borman. „Vy jste se stal mezi Kofány legendou, víte?“

„Já a proč?“ divím se. Nic netuším.

„Tehdy se pořádaly zápasy a oni proti vám postavili nejsilnějšího indiána, aby vás jako bělocha pokořil. Jenže vy jste ho porazil. To se jim ještě nestalo, jsou totiž velmi silní.“

Hned mi to došlo. Silou proti síle by bylo nemožné jej porazit. Jenže tehdy jsem si ještě něco pamatoval z juda, kdy jsem byl akademický mistr republiky. Mým oblíbeným chvatem „uči matou“ jsem ho poslal přes hlavu na zem, až si vyrazil dech a já se bál o svůj osud. Naštěstí se probral. Síla je k přežití v džungli potřebná, proto si ji indiáni považují, a proto o mém zápase kolují zvěsti, legendy. Měním se v mýtus, i když jsem jej porazil podrazem. Judo je totiž podraz.

Nevím, kdo byl mým soupeřem, ale Borman a všichni Kofáni to vědí. Byl to Alejandro, který mne uvítal s yajé. Když jsem mu to řekl, pořádně se rozchechtal: „Ano, byl jsem to já. Dal jsi mi tehdy pěkně na držku! Ale v pití yajé a kouření jsem stále lepší!“