Jsem v zapeklité situaci. Podobně jako svého času Alberto Vojtěch Frič či o pár desetiletí později Vladimír Kozák. Byli to etnografové, kteří milovali brazilské indiány, žili s nimi, rozuměli jim a ze svých pobytů s těmito lovecko-sběračskými kulturami nashromáždili mnohá etnografika, sbírkové předměty, nesmírné kulturní ceny.

 

Vzhledem k tomu, že neměli ve své rodině potomky, kteří by pokračovali v jejich šlépějích, a protože byli vlastenci, nabídli sbírky své vlasti. Ta se však zachovala arogantně a macešsky. Navíc zde byli ty jisté žabomyší české války a tenze mezi tzv. oficiálními odborníky a těmi, kteří šli svou vlastní cestou a byli navíc úspěšní. V případě obou zmíněných osobností to bylo více než zřejmé. Dosáhli úspěchů vskutku světového, jsou citováni v odborných časopisech, jejich publikace a příspěvky se pyšní vynikajícími bibliografickými údaji. Ti tzv. oficiální odborníci dosáhli jen výšin provinčních s pracovními hodnotami spíš kompilačními než novátorsky přínosnými. A. V. Frič byl mj. jediným Čechem, který se na pozvání slovutné amerikanistické společnosti při Muzeu člověka v Paříži účastnil amerikanistického kongresu, aby tam pohovořil o svých bádáních. To vskutku nikdo od nás nedokázal, a snad i právě proto na něj dštili pomluvy a jedovaté sliny. Byly to sliny závisti, tak typicky český projev, který fungoval jak v dobách c.k. Rakouska, 1. republiky, období obou totalit i současné svobody. Výsledkem bylo, že většina jeho sbírek skončila ve světě, od Ruska přes Francii po USA.

 

Před pár lety jsem například dostal dopis z Muzea amerických indiánů v New Yorku, kde mne informovali, že mají 852 etnografik od A. V. Friče a poslali mi na ukázku jednu kartu sbírkového předmětu vyplněnou samotným Fričem. Ano, naše instituce a vláda se zasloužily, že jen kvůli závisti připravily Česko o obrovské kulturní památky a hodnoty. V roce 1989 jsem cestoval po celé Brazílii, mimo mého výzkumného pobytu mezi Yawalapiti na horním Xingú, a v městě Curitiba jsem v jejím muzeu narazil na jméno Vladimíra Kozáka. Stálo na mnoha jmenovkách jako sběratel a dárce etnografik různých brazilských indiánů. Nikdy jsem o něm neslyšel. To byla snaha komunistů. Ti, kteří jim nepadli k nohám, měli být zavrženi a zapomenuti. Řady úspěšných krajanů tak zmizely z povědomí národa. Jsem velice rád, že jsem přispěl k tomu, aby jméno V. Kozáka nebylo u nás zapomenuto. Kozák od třicátých let 20. století, kdy se odstěhoval do Brazílie, se stal vynikajícím znalcem a přítelem místních indiánů. Napsal hodnotné vědecké práce především o etniku Héta, které vyšly v renomovaných časopisech Anthropological Papers of the American Museum of Nature History či American Anthropologist ( o čemž se českým „odborníkům" ani nezdá), jako první natočil barevné filmy o amazonských indiánech, vymodeloval busty indiánů či namaloval jejich nádherné obrazy dnes už vyhynulých kmenů. Jednalo se zejména o příslušníky etnika Héta, kteří byli doslova živí svědci doby kamenné, kdy portrét jejich posledního náčelníka Hačuakána z roku 1955 je dokument hodný obdivu. Kozák, jako správný vlastenec, nabídl své sbírky také českému národu. Komunisté mu tehdy arogantně vzkázali: „ Přivezte je na hranice!". Od té doby jsou po celém světě, jako ve Fričově případě.

 

Já se už čtyřicet pět let věnuji amazonským etnikům a mám sbírky, které jsem v době komunismu presentoval na desítkách výstav po celém Československu. Nacpal jsem je s fotkami do auta a jezdil s nimi po republice jako, jak jsem se tehdy smál, jako pan Berousek s medvědy. Byla to má práce i způsob přežití. Sbírky přece nemají ležet někde doma na stěnách a v bednách, ale mají být přístupné veřejnosti. Jsou od toho, abychom se přesvědčili o schopnostech národů žijících sice jednoduchým způsobem života, ale přesto pro svět přínosným a mnohdy i poučným. Patří to k světovému dědictví lidstva jako pyramidy, na které se lidé také jezdí dívat. A mé výstavy viděli tisíce návštěvníků. Jenže i já nemám takové potomky, kteří by pokračovali v mé práci, převzali by štafetu a jezdili by se sbírkami po světě a presentovali je. V posledních patnácti letech mne proto tlačí noční můra, co bude se sbírkami, až tu nebudu. Má zapeklitost je tedy v tom, že je chci někomu věnovat a nevím komu. Věnovat, tedy darovat zdarma, ovšem za to, že budou presentovány na veřejnosti jako expozice pro radost i poučení veřejnosti. Jsem vlastenec, a proto hledám instituci v rámci našich hranic a jen v případě, že trvající nezájem bude pokračovat, budu přinucen je prodat do zahraničí. Lépe než je nechat shnít někde na půdě či sklepě. První zájemci ze zahraničí už projevili zájem.

 

Moje sbírky nejsou v žádném případě turistického charakteru. Jsem totiž mj. po Fričovi jediný Čech, který byl amerikanistickou společností v Paříži pozván na amerikanistický kongres, abych pojednal o mém výzkumu mezi Eceeji v peruánské Amazonii. Tehdy jsem nebyl v situaci, abych mohl do Paříže odjet. Bylo období tvrdé konsolidace a já se pohyboval někde na okraji společnosti v šedé zóně. Moje monografie o nich a o brazilských Yawalapiti však nakonec přece jen dosáhly na světové výsluní, když mne vážený antropolog Johannes Wilbert vyzval k spolupráci s jeho projektem Encyklopedie světových kultur. Závist z dob Friče pokračovala i v mém případě. Bývalý ředitel Náprstkova muzea Josef Šolc se prý až chronicky obával konkurence z mé strany, aniž bych to tušil, a likvidoval moje publikační záměry, jak mohl. To se mu úspěšně dařilo, protože měl „patent" na Ameriku. Přesto jsem se jako vlastenec cítil povinován darovat muzeu po mém návratu od Kofánů sadu péřových oštěpů a hromadu krajanských časopisů z Peru, Mundo Eslavo z dob 2. světové války. Nakonec mi došlo, že bylo dobře, když mne do muzea nepřijal a mohl jsem se tak jen já sám rozhodovat o mých bádáních mezi amazonskými indiány, které jsem si financoval jako dělník pracující načerno v západní Evropě.

 

Dnes však i tohoto daru lituji. Právě jsem se od mého přítele dr. Josefa Kandrta dozvěděl o hrůzném kulturním barbarismu. Náprstkovo muzeum má velice slušné, nádherné etnografické sbírky amerických indiánů, které po více než staletí lákaly mladé i staré návštěvníky. Nyní bylo rozhodnuto o likvidaci této expozice a přesunutí všech vystavovaných sbírek do depozitáře. Taková instituce a tak se zaprodala! Z Náprstkova muzea se totiž stává jakási výstavnická agentura, která bude pořádat výstavy čehokoliv odkudkoliv, třeba o letadlech. Sbírky vznikaly z darů stovek krajanů z celého světa po víc než jedno století právě proto, aby je mohli Češi vidět. Muzeum je instituce, která předměty získala, aby je spravovala a vystavovala a ne aby je zatratila v prospěch pochybných aktivit. Dárci se musejí v hrobě obracet a určitě litují, že se chovali jako vlastenci. Jen namátko. Vždy jsem v muzeu obdivoval nádherný péřový plášť indiánů Tupinamba z brazilského pobřeží. Má nedozírnou cenu, je výjimečný. Odkud se tu vzal? Získala jej a do Náprstkova muzea poslala operní pěvkyně Klementina Kalašová, která při svém druhém turné po Brazílie, bohužel, zemřela roku 1889 na žlutou zimnici. Pod malým bílým sarkofágem na hřbitově v brazilském Salvadoru se jistě obrací. Co to jsme za národ, který si necení svých předků, jejich darů, práce, činností, jejich lásky k národu? Kdo nectí své předky, zatratí i svou budoucnost! Příště třeba zbouráme Karlův most a přeneseme jej do depozitáře lapidária Národního muzea.

 

První vlaštovkou mého pachtění za darováním sbírek bylo Ústí nad Labem, kde díky Tomáši Jelínkovi z vyšších pater Městského úřadu bylo rozhodnutu o Muzeu amazonských etnik v rámci místního Městského muzea. Jenže po volbách před více než deseti lety přišla nová politická garnitura, která měla jiné, své vlastní priority a bylo vše smeteno ze stolu. A já opět hledal, komu sbírky mohu věnovat. Zcela náhodou jsem se loni seznámil s Miroslavem Zikmundem a rychle jsme se spřátelili. Navrhl mi a Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, abych vše věnoval právě sem, kde jsou i jeho sbírky a sbírky Eduarda Ingriše. Pan ředitel PhDr. Antonín Sobek společně s hyperkaktivní duší muzea, kurátorkou PhDr. Magdalenou Preiningerovou byli pro. Zájem byl vskutku raketový a radostný, i když po čase zase poklesl. Místní politici nenašli prostor a původní záměr, zámeček v centru Zlína, který byl donedávna volný, se „náhle" zaplnil. Osobní priority a zájmy politiků zřejmě opět zahrály své.

 

V posledních dnech však přišla nová vzpruha s novým ředitelem Mgr. Pavlem Hrubcem, který jednal s hejtmanem MVDR. Vladimírem Mišákem a náhle z ničeho nic jako deux ex machina se objevil údajně hezký volný a velký prostor v samém centru Zlína. Pan hejtman se dokonce 22. května sešel s představiteli Brazilského velvyslanectví v Praze při jejich návštěvě Zlína a o muzeu Amazonie slibně pohovořili. Že by se kletba konečně prolomila? Že by konečně osobní zájmy činovníků a politiků šly stranou? Že by jim přece jen došel význam sbírek a muzeí jako takových? Že by se z Muzea Amazonie mohla stát v Zlíně další kulturní atrakce, šlágr a lákadlo jako jsou nádherně koncipovaná a instalovaná expozice firmy Baťa a cestovatelů Hanzelky a Zikmunda včetně památek na Eduarda Ingriše? Mohu jen tiše doufat, že až přijdou nějaké další volby, nebude vše zase jinak.