Correa není Chávez

Correa Rafael
 
Po mnoha letech jsem přiletěl do Quita. Letiště je stále prakticky uprostřed města. Nalétává se z jihu od Cotopaxi a nad městem vidím, jak se ekvádorská metropole neuvěřitelně rozrostla. Do velikosti i krásy.

 

 Avenida Rio Amazonas se pyšní moderními budovami ze skla, hliníku a oceli, jejichž odvážné křivky a tvary vypovídají o schopnostech místních architektů a stavařů. Vnitřními plícemi města je park Carolina, který láká nejen svou zelení, palmami a květy, ale i atrakcemi pro děti, sportovními areály nebo dráhami pro bikery a skateboardy. Historické centrum, donedávna omšelé s padajícími fasádami, prokouklo do zrestaurované nádhery mnoha barev a vycíděných zábradlí koloniálních balkónů. Z paláců se staly superluxusní hotely s cenou 500 dolarů za noc, zatímco o pár bloků dál jsou hostely za pětku. Za poslední léta vyrostly i desítky velkých a luxusních obchodních center, o jakých by se nám možná ani nesnilo. Nejsem příznivcem těchto kolosů, ale například Jardin, který byl postaven v roce 1998 na Avenide Rio Amazonas, má tak nádherně řešený a vzdušný interiér, že by se „naše“ Paladium mělo hluboce stydět za svoji přeplácanost.
Náměstí nezávislosti je prostě šperk, pro mě nejnádhernější náměstí světa. Uprostřed sloup Provolání nezávislosti z roku 1809, v čele palác barona Carondeleta, kde jsem před lety předával prezidentovi Bucaramovi své pověřovací listiny, vlevo katedrála, naproti radnice a všude spousty květů, palem a stromů. Co krok, to zrekonstruovaný koloniální katolický kostel: San Francisco, San Agustin, La Merced a především kostel Tovaryšstva Ježíšova. Jeho interiér plný dřevořezeb, kroucených sloupů a oltářů je bohatě zdoben silnými vrstvami zlata. Ze sousední jezuitské univerzity je nyní Státní knihovna. Quito je bezesporu kulturní památka světové úrovně.

Není levičák, ale…

Na náměstí vpadli demonstranti z řad ekvádorské maoistické komunistické strany. Právě zahájené prezidentské kampaně se sice neúčastní, ale rádi se stále ukazují. Volby se budou konat 17. února a utká se v nich osm kandidátů. Je to pestrá nabídka. Norman Wray vede stranu Ruptura 21 a představuje umírněnou levici. Guillermo Lasso vede stranu Creo a je spjat se sociálními demokraty, kteří reprezentují podnikatele, bankéře a tradiční ekvádorskou pravici. Mauricio Rodas z Guayaqulu je zase vůdcem pravicové strany Movimiento Suma. Lucio Gutiérrez už prezidentem byl – poté, co byl Abdalá Bucaram na konci 90. let z funkce po řadě nesplněných slibů vyhnán masovými demonstracemi. Vrátil se jako armádní plukovník a údajně stál za připravovaným vojenským pučem proti současnému prezidentovi Rafaelu Correovi v roce 2010. Jeho strana Sociedad Patriotica opět slibuje všechno možné, včetně zvýšení bonusů pro chudé, které zavedl Correa. Alvaro Noboa kandiduje už od roku 1998, ale vždy marně. Představuje ty nejbohatší kruhy a sám kontroluje obchod s banány i jejich vývoz – a státu dluží přes 40 milionů dolarů na daních, za což je soudně stíhán. Lidé mu neřeknou jinak než payaso, šašek. Nelson Zavala je mladý evangelický páter a ví se o něm snad jen to, že je proti homosexuálům. Alberto Acosta odešel z Correova týmu a razí výrazně levicovou politiku, když pod svá křídla přijal Lidové hnutí ekvádorských maoistů i indiánské organizace. Předposledním je Cesar Montúfar, který žije hlavně ze svého jména – jeho předci byli v první linii osvobozenecké vzpoury v Quitu v roce 1809 a posléze i na španělském popravišti. A pak je tu samozřejmě současný prezident Rafael Correa, jehož strana Alianza País hájí zájmy chudých, které chce povznést podle evropského vzoru.
Correa však v žádném případě není jen nějaký druhý Chávez. Venezuelský prezident je totiž voják, revoluční levičák s geopolitickými cíli, zatímco Correa je hodně ovlivněn evropskou demokracií, která odstranila nejkřiklavější chudobu, i zkušenostmi ze studia ekonomie v Bruselu, odkud si přivezl i manželku. Při své kampani v Amazonii například tvrdě kritizoval všechny levicové strany. Jeho příznivci ho označují za populistu, který se od Cháveze ovšem liší tím, že plní své sliby. A co víc, v programu má i ochranu životního prostředí, v jejímž rámci zastavil těžbu ropy z vrtů v Yasuni. S tím dokonce souhlasí i jeho největší protivník Guillermo Lasso. Correa zahájil velké sociální programy, které opravdu fungují, přičemž zdroje na ně získal podobným způsobem jako Chávez. Chudé státy Latinské Ameriky nebyly s to investovat do svého vlastního rozvoje a svých obyvatel, protože podnikatelé a hlavně zahraniční koncerny nikdy neplatily žádné daně nebo maximálně ve výši jednoho procenta. Correa tyto desítky let trvající „daňové prázdniny“ ukončil a pro firmy zavedl daň ve výši 15 procent. Společně s dalšími poplatky na sociální pojištění dosahuje daňová zátěž 21 procent, podle některých ekonomů ale dokonce 27 procent. Zahraniční firmy navíc mohou vyvézt ze země jen 20 procent svých zisků a zbytek musejí investovat v Ekvádoru. Řada firem proto odešla do sousedních zemí, a tak zahraniční investice poklesly z 567 milionů dolarů v roce 2011 na loňských 335 milionů.

Vše v referendech

Correa nové prostředky využil třeba k zavedení příplatku 50 dolarů pro ty nejchudší: seniory, handicapované, matky samoživitelky. Zavedl i výhodné kredity na vlastní bydlení, čímž zároveň rozhýbal výstavbu sociálních a menších bytů, další investice putují do oprav památek, výstavby infrastruktury, silnic, škol a nemocnic. Desítky nových klinik mají supermoderní vybavení, což jim může závidět celá Latinská Amerika. Z Correovy sociální politiky tak něco získalo nejméně 80 procent obyvatel.
Mladý taxikář se mi svěřil, že s bonusy pro chudé nesouhlasí. Prý je to nenutí, aby pracovali. Uznává, že 50 dolarů nic není, ale tvrdí, že i tyto peníze Correovi přinesou spoustu hlasů. „Nelze jim dávat almužnu. Mají pracovat, má se zvýšit počet pracovních míst. Právě to chce Guillermo Lasso,“ agituje. Ano, Lasso slibuje snížit firemní daně, aby mohly víc investovat a rozšiřovat pracovní trh. „Práci dávají soukromé firmy a nikoli stát,“ prohlásil.
„Kolik vyděláváš jako taxikář?“ ptám se řidiče. „Nejsem taxikář, dělám to, jen když mám čas. Jsem vysokoškolák a mám práci v telefonní firmě Movistar. Beru tam tisíc dolarů.“
To je na Ekvádor hodně, neboť minimální plat, který má 80 procent lidí, činí asi 320 dolarů. „A taxikařením si přivydělám dalších 80 nebo 90 dolarů denně,“ dodává mládenec. „A koho budeš volit?“ zajímám se. „Kohokoli, jen ne Correu. Jenže on stejně vyhraje.“ (Významný podnikatel českého původu, architekt Tommy Schwarzkopf, je s Correovou vládou naopak spokojený: „To není žádná levice, je to v pohodě. Daně jsou tu jako jinde ve světě, souhlasím i s jeho reformami....“)
Correa hned po svém nástupu před pěti lety zahájil celou řadu doslova revolučních reforem, nicméně před každou z nich, ať už se týkala soudnictví, školství nebo zdravotnictví, uspořádal referendum. Neprosazoval však změny s ideologickým podtextem, místo toho se zaměřil na zvýšení profesionality a efektivity práce ve sférách, kde bujela korupce a neprofesionalita. Jádrem Correových reforem bylo povinné přezkoumávání takřka všeho – univerzit, profesorů na základních i středních školách, soudců i lékařů. Vznikly komise složené ze zahraničních, hlavně evropských expertů, kteří bodovali kvalitu, bezúhonnost a etiku. Výsledkem je, že o akreditaci přišla řada univerzit, které dávaly tituly za pár měsíců. To samé se ovšem týkalo i studentů – ti dobří byli převedeni na univerzity, které získaly nejvyšší ohodnocení – zatímco třeba vedení velké Universidad Central Correa zcela rozprášil, neboť bylo mnoho let pod silným vlivem maoistických extremistů. Prezident si tak vytvořil nepřátele nejen mezi podnikateli, kteří najednou museli začít platit daně, ale i na extrémní levici.
Učitelé měli v Ekvádoru prachbídnou pověst. Ten, kdo nebyl schopen vystudovat medicínu, právo nebo techniku, tak se stal učitelem či profesorem. Většina z nich přezkumem neprošla, ale byla jim nabídnuta rekvalifikace. Podobný, byť mnohem tvrdší osud čekal soudce. Komise pro transformaci justice, v níž působil i známý španělský soudce Baltasar Garzón, vytvořila náročný systém bodování, který zbavil funkcí 324 soudců, 232 dalších jich suspendoval a 58 bylo nuceno zaplatit vysoké pokuty. Komisí prošel údajně jediný soudce! Okamžitě byl zahájen nábor nových soudců, ale i jiných pracovníků justice a v současné době je stav zcela plný, přičemž dokončených procesů je dvakrát více než před pěti lety. Letos 11. ledna vznikla nová Justiční rada, která bude řídit celý justiční sektor. Jejím předsedou se stal někdejší Correův osobní tajemník, což vyvolalo odpor opozice. Pravicoví poslanci, kteří tvoří 45 procent Kongresu, na protest odešli ze sálu, neboť podle nich šlo o ukázku koncentrace moci prezidenta.
Podobný proces proběhl ve zdravotnictví. Původně lékaři pracovali pro stát třeba jen dvě hodiny denně a po zbytek dne působili v rámci svých soukromých ordinací. Correa jim přidal na platech, zabezpečil vynikající vybavení a práci pro stát navýšil na osm hodin. Všechny tyto reformy probíhaly veřejně, pod dohledem médií. Ačkoli „staré struktury“ často protestovaly, reformy se jim zastavit nepodařilo. Všechny profesionální a etické změny si Correa vždy dokázal obhájit.
Většina obyvatel má ale samozřejmě dál minimální příjem v přepočtu asi 320 dolarů, a tak oficiálně nedosáhne ani na pokrytí měsíčního spotřebního koše, který je stanoven na hranici 500 dolarů. Obchody, restaurace, nákupní centra jsou nicméně plná zboží i lidí, v ulicích je bezpočet moderních aut, všude je vidět probíhající aktivní výstavba. A hlavně, zdá se, jako by všeho byl dostatek. Neviděl jsem nikde nedostatky v zásobování jako třeba ve Venezuele, ani žádné fronty. Nikde nechybí cukr, rýže, kuřecí maso, káva, a navíc za příznivé ceny. Oběd v restauraci v centru Quita přijde asi na tři dolary včetně polévky, zákusku a nápoje. V lidovější jídelně si vystačíte s dolarem. Kilo banánů stojí 70 centů, kilo rýže dolar, sedmička plzeňského 90 centů. Ceny taxíků jsou směšné, o autobusech nemluvě – moje šestihodinová
a 400 kilometrů dlouhá cesta luxusním autobusem přes Andy do Amazonie stála osm dolarů. Nový osmdesátimetrový byt v dobré čtvrti stojí 60 tisíc dolarů, nájem starého bytu je v průměru kolem pěti set, ale nového s garáží činí až 1 500 dolarů. V Quitu jsem nezahlédl žebráky, zato spousty pouličních prodejců jídla a všeho možného, kteří se tak snaží vyrovnat svůj deficit. Neodolal jsem a od jednoho jsem si koupil vynikající vynález: navlékač nití do jehel. Za dolar. Mám nádherný dárek pro manželku.¨

Když nebude plnit sliby...

Příjemně mě překvapilo, že jízdné nebo vstupné je pro seniory až poloviční a v bankách jsou pro ně i speciální řady. Bohužel, ani Ekvádor se ale nevyhnul globalizaci, a tak mne v televizi dorazil pořad Ekvádor má talent. Hrůza. Přesto dál vzkvétá lidová tvorba mnoha zdej­ších indiánských etnik, velké lákadlo pro turisty z celé­ho světa. Pravě v cestovním ruchu tu došlo k další velké pozitivní změně. Ekvádor vždy přitahoval svou obrov­skou přírodní, klimatickou a kulturní pestrostí - na po­měrně malém území je tu prales Amazonie, hory And, pláže Pacifiku i Galapážské ostrovy. Nově se k tomu vylepšily i služby, staré nebezpečné autobusy zmizely, všude je vidět vstřícnost a ochota Ekvádorců a hlavně čistota. Ekvádor byl totiž vždy krásný, ale špinavý. Příjezd do Ekvádoru z Kolumbie člověk poznal už jen podle zašpiněných záchodů. Nyní jsem ale nevycházel z údivu. A navštívil jsem jich hodně, ať už těch veřej­ných, nebo v restauracích. Perfektně čisté, dostatek papíru, mýdla, vody, sušičů rukou. „Ano," zasmála se Wilma Lascanová, vysoká úřednice ministerstva škol­ství, kde pracuje už 35 let. „Correa se zajímá i o tyto maličkosti, které však vytvářejí dojem o celé zemi. Před časem vydal dekret, kterým nařídil čistotu všech veřej­ných záchodů. V případě nesplnění požadavků by třeba restaurace zaplatila pokutu až pět tisíc dolarů, ale moh­la by i přijít o licenci.“

Ekvádor se tak v posledních pěti letech pro zájemce ze světa stal mnohem přitažlivějším a vlivný magazín Inter­national Living ho pasoval na čtvrtou turisticky nejzají­mavější zemi světa, a k tomu ekvádorské město Cuenca vybral za nejlepší místo k žití na celé planetě, takže už se tam začali ve velkém stěhovat zahraniční penzisté.

Na druhou stranu nedávno v Quitu demonstrovalo 12 tisíc učitelů starších šedesáti i sedmdesáti let a poža­dovalo možnost odejít do penze. Na to ale stát nemá peníze, a tak se musí léta čekat. Na totéž čeká i Wilma Lascanová, která sice Correu v mnohém chválí, ale vidí i nedostatky. Jedním z nich jsou podvody stavebních firem, které vybírají zálohy na výstavbu bytů podle plánu, který pak ale neplní. Tisíce lidí tak přišly o své úspory a marně bojují o to, aby peníze dostaly zpět. Stát zasáhl až letos v lednu - byla zrušena první firma, její majetek byl rozprodán a z takto získaných peněz byli podvede­ní zájemci o byt vyplaceni. Stát navíc nyní připravuje kontrolní mechanismus, který by udržel stavební firmy v mezích zákona. A když se v Ekvádoru řekne „stát“, je vlastně míněn Rafael Correa. Podle Wilmy Lascanové totiž prezident nikomu moc nevěří a vše si kontroluje sám. Je workholik. Každý měsíc veřejně a tvrdě hodno­tí své ministry a celou řadu už jich z vlády vyhodil. Jed­nou ročně se navíc kontroluje i činnost všech veřejných a státních zaměstnanců. „Právě jsme tím prošli a z mož­ných 100 bodů jsem získala 96, nejvíc ze všech,“ chlubí se Wilma Lascanová. Podobné atestace ale jen rozšiřují řady prezidentových odpůrců - na ministerstvu školství totiž z někdejších 1400 zaměstnanců zbylo už jen 400 lidí. Na druhou stranu, dodává Wilma se smíchem, má Correa zajištěnu přízeň většiny ekvádorských žen - pro svou statnost, přitažlivost a zelené oči. Wilmina ko­legyně Dolores Chávezová, která získala jen 80 bodů, ale tvrdí, že se všemi těmi atesty a kontrolními mecha­nismy se korupce ve skutečnosti jen zvýšila.

„Ano, Correa je populista,“ konstatuje Wilma Lasca­nová, „ale své populistické sliby plní, a proto v prvním kole voleb jistě získá 45 procent. A druhý bude jistě Lasso,“ pokračuje ve své volební prognóze. „Vítězové jsou jasní, ostatní jsou jen do počtu. Pokud ale Correa pře­stane své sliby a cíle plnit, vyjdeme znovu do ulic a vy­hodíme ho,“ dodává zcela vážně. „Přesně tak, jak jsme to udělali s Ibarrou, Bucaramem nebo Gutiérrezem. Nenecháme se nikým balamutit."

Už sedm let se v Tababele, dvacet kilometrů severně od Quita, buduje nové letiště. Jeho provoz by měl být za­hájen 20. února, a tak z něj zřejmě odletím i já. Konečně nebudou burácet turbíny leteckých motorů nad kouzel­ným Quitem pod sopkou Pichincha. A propos, ze sta­rého letiště v centru metropole nevzniknou lukrativní stavební parcely, jak by našinec čekal, ale obrovský park.