Mnislav Zelený - Atapana
Mladá fronta, 13. září 1969

Jenom fotbalová válka?

Původní reportáž pro MF z dějiště salvadorsko-honduraského konfliktu 

JENOM FOTBALOVÁ VÁLKA? 

Nedávno mi bylo 26 let. Ve Vietnamu, Biafře, ani Izraeli jsem nebyl. Ale jako první Čech jsem poznal tzv. fotbalovou válku mezi Hondurasem a Salvadorem. Z Evropy zde byli pouze reportéři Le Française z Francie, Carena a Pirea ze Španělska. Mnozí jistě mávnou rukou: Co to bylo? Fotbalová válka, nic víc. Ale to je omyl. Stojím nad dřevěným křížem blízko Aremecina. Spálený kruh země s ohořelými zbytky kostí člověka. Upálila ho salvadorská armáda. 

Navštívil jsem celé okupované území, téměř všechny vesnice podél salvadorských hranic. Odpovědně mohu prohlásit a napsat, že to byla barbarská a loupežná válka proti civilnímu obyvatelstvu. 

Departamento de Valle. 14. července v 5.45 odpoledne sem dopadly první nečekané bomby ze salvadorského území. Útok byl proveden po celé délce hranic. Několik desítek honduraských vojáků ustoupilo. Válečná linie se ustálila v průměru na 10. až 20. kilometru od hranic. To ještě nikdo nečekal, co začne. Obyvatelstvo prchalo s holýma rukama. Kdo zůstal, nepřežil. 

La Alianza. 250 metrů od hraniční řeky Goascoran. Posádka 32 mužů a asi 6000 obyvatel byla přepadena 450 Salvadorci. Statistika mrtvých: voják žádný, 39 mužů a žen, počet dětí dosud nezjištěn. Mnohé byly objevené oběšené, podřezané. Domy z 15 procent zbourané vojenskými traktory. Majetek vykraden a ostatní zničen stoprocentně. Hliněné podlahy pokryté rozlámaným nábytkem, roztrhanými šaty, knihami. Motory, lednice, šicí a psací stroje, dobytek, koně i slepice byly odváženy vojenskými letadly. Těm nejchudším nezůstala celá ani dřevěná miska na vodu. Dětské hračky leží rozšlapány v blátě ulice. Rozum zůstává stát v nepochopení nad nenávistí člověka k člověku. 3. srpna pod vlivem OAS se salvadorská armáda stáhla za hranice. V La Alianza je nyní jedna skupina 42 vojáků a muži s mačetami. To je jediné, co jim zbylo. Přes den čistí město a okolí. V noci nastupují službu s vojenskými hlídkami. Před tím jim rozdají večeři. Dvě tortilly (kukuřičné placky) a mezi ně rýži, fazole a kousek sýra. Velitelství je v bývalé restauraci. V jednom rohu stůl velitele, v druhém papírové bedny – zásoby jídla, pití a léky. Uprostřed vidí hamacas - spací sítě -, po stěnách pušky a rance US Army, s jakými u nás jezdí do přírody trampové. Přicházejí ke mně a říkají, že mi ukážou sestřelené salvadorské letadlo Mustang P-51. Nedočkavě mě vedou asi dva kilometry za vesnici. Nejdříve se objeví 60metrový zčernalý pruh země se zkroucenými zbytky letadla. Na konci něco jako motor a vrtule. Denně přijíždějí desítky Honduranů, aby si vzali na památku kus mustangu. 

El Amatillo. Hraniční přechod pro Panamerican Highway. Benzinové pumpy zdemolované, budova Banco Central de Honduras zbouraná a vykradená, celnice rozstřílená. Na silnici jsou trosky tří velkých kamiónů z Guatemaly. Řidiči uhořeli. Dva muži OAS, Kolumbijec a Kostaričan, přivážejí džípem léky a poučují,jak jich použít. Důležitý obchodní přechod v rámci Společného středoamerického trhu je přerušen. Následky se ukazují již po několika dnech v celé Střední Americe. 

Goascoran. Domy zapáchají plísní a rozkládajícími mrtvolami. Po ulicích pobíhají vychrtlí psi a rvou se o kus staré kukuřice či kosti. Někteří obyvatelé sedí rezignovaně před vyvrácenými dveřmi. Jiní čistí dům a pálí zničený majetek. Vše se stahuje do blízkosti posádky. Zde je jídlo,voda, lidé světlo. Někteří lidé se již vrátili. Stařenka s pláčem volá: „Proč a pro koho jsem celý život pracovala? Vše je pryč, pryč...Znovu pracovat už nemohu, nechci, nechci zde již více bydlet...Půjdu jinam.“ Velitel mi ukazuje na jeden domek, kde Salvadorci podřezali nožem tříměsíční dítě, pět sourozenců, matku a otce. 

Aramecina. 1250 metrů od hranic. Z travnatého náměstí před kostelem právě startuje helikoptéra OAS na kontrolu hranic. Ve stínu domku stojí ženy a muži. Čekají. Pracovník OAS spisuje s každým výši škody. Zápis bývá často velmi krátký. Jméno, narození, počet dětí živých a mrtvých. Na otázku, co bylo zničeno, většina odpovídá: Všechno. Mnohá obydlí jsou v troskách. Kostel právě uklízejí. 

Caridad. 6000metrů od hranic. Projíždíme vojenským džípem vesnici. Vojáci OAS přivezli zásoby jídla z Tegucigalpy. Pytlíky obsahují čtyři plechovky džusu, jednu obloženou a tři suché housky, 20 cigaret, cukroví,citrón, kávu v prášku. Dále pytel soli, kukuřice, fazolí, cukru a banány. Pomoc přichází od mnoha amerických států, Charitas, ale i z Francie a Španělska... 

Jídlo je v napadených územích Hondurasu problémem číslo jedna. V ulici u kostela se tlačí nepřehledná fronta lidí. Podle velikosti rodin se rozdělují poukázky na kukuřici, fazole a banány. Z dobročinných sbírek se přiváží i šatstvo. 

V bývalých okupovaných územích Hondurasu je snaha normalizovat život co nejrychleji. Většina lidí má však stále ještě strach. Salvador se prý znovu vyzbrojuje. Nedávno koupil zbraně za 43 miliónů dolarů. Blitzkrieg a anexe tří čtvrtin honduraského území se nezdařily. Bývalý šéf Guardia Nacional v El Salvadoru a nyní pouze šéf CIA José Alberto Medrano by věděl více. Přenášet pozornost od vnitřních problémů k vnějším, často uměle vyvolaným, je stará a osvědčená politika. A válka, vítězná válka, je ten nejjednodušší prostředek. Nynější snaha salvadorské strany k uhájení čistoty jména Salvador před názvem agresor. Nejen uhájení čistoty jména, ale hlavně pozic výsadních 14 rodin, vlastnících výrobu, obchod i majetek celého Salvadoru. 

Ing. Mnislav Zelený