Mnislav Zelený - Atapana
Vesmír, č. 2, 1981

Je záhada geoglyfů v Nazce vysvětlena?

Obrázek k náhledu zde

„U nás v Peru se už našlo snad všechno, počínaje skalní prehistorickou galerií zvířat v Marcahuasí a konce přistávacími plochami mimozemšťanů na planině Nazca,“ řekl mi před mým odjezdem z Peru známý archeolog dr. Luis G. Lumbreras, ředitel Archeologického muzea v Limě a můj profesor na Univerzitě San Marcos. 
Ano, Peru je téměř jedinou velkou archeologickou lokalitou, kde práce archeologu a etnografii snad nikdy neskončí, neboť tato nádherná země nám neustále předkládá nové a nové otázky a starých nerozřešených problému ubývá jen pomalu. Jedna z poměrně ve světě hodně proslulých, ale přitom málo známých kultur dávných obyvatel Peru, je nazvána po městě Nazca. Dnes je to polokoloniální a poloměstské sídlo, které leží pár hodin jízdy jižně od Limy. 

Kultura Nazca, tradičně datovaná do období prvních pěti až osmi století našeho letopočtu, navazovala na sousední a starší kultury Paracas a Ocucaje, proslavené svými textiliemi, keramikou a nedávno objeveným písmem. Pustá planina Nazca s polovyschlými údolími získala svou světovou pověst teprve nedávno. Paradoxem je, že se tak stalo díky člověku, jenž hledal i vytvářel záhady a tajemná rozuzlení nevyřešených problému, kterých má amerikanistika nemálo. Ano, byl to E. Däniken, pro kterého byla Nazca doslova živnou půdou pro jeho legendy. 

Mezi obcemi Palpa a Nazca, kde protékají říčky Grande, Palpa, Vizcar a Sokos, se rozkládá Pampa Colorada, která je pokryta desítkami širokých. „avenid“ a užších „cest“, tenkých čar ve všech směrech vzájemně se křížících či paprskovitě se rozbíhajících, krátkých i dlouhých, spirálami, mohutným trojúhelníkem a více než dvěma stovkami obrazců, které všechny návštěvníky udivují svým řádem, přesností rovných čar, ale i rozsahem a množstvím. 
„Někdy je forma komplexně uzavřena, jindy je chaotická," řekl jeden z prvních leteckých pozorovatelů a největších znalců Nazky, americký archeoastronom paul Kosok v r. 1939. Záhadné znaky pokrývají plochu o stranách asi 65 km a 8-16 km. Objevují se zde gigantické, až 300 metrů velké zoomorfní figury, antropomorfní a rostlinné prvky i obyčejné věci jako vějíř, jehla nebo bič. Mytologické zoo nám představuje mj. Guanaye (druh kormorána), kolibříka, sovu, opici, delfína, fregatku, papouška. Kresby jsou realistické, mají smysl pro proporce a preciznost schématické zkratky figur, jež jsou navíc vždy v pohybu, v letu či skoku. Kupodivu je tu i zvěř, která výhradně žije na Galapážských ostrovech nebo v Amazonii (opice, papoušek atd.). Znamená to, že obyvatelé Nazky znali zvěř z dovozu či navštěvovali tato vzdálená místa, o nichž podle našich představ nemohli ani tušit, že existují? 
Vše zde vypadá neskutečně a mimo naše obvyklé chápání. Od obzoru k obzoru pustá červenohnědavá plošina lemovaná hradbami horských hřbetů bez jediného stébla trávy či lístku stromu působí tísnivě a opuštěně. Stojí-li člověk sám uprostřed všeho, připadá si jak na jiném světě a marně se namáhá pochopit smysl konání v dávné minulosti tisíciletí, které vytvořilo obrazy a soustavy čar. Začíná spíš tušit, že tak asi vznikají legendy a záhady. Ohromující záhada zasypávající nás ne jednou, ale desítkami otázek. 

Je to opravdu "velká kniha kosmu", psaná pod vedením předkolumbovských mágů a bohů, kteří se v pradávné minulosti smísili se zástupci mimozemských civilizací, jež se svými stroji přistávali právě zde? Přijatelnější je představa, že tuto planinu museli "vyzdobit" svými znaky a poselstvími lidé z masa a kostí! Kolik století uběhlo, aniž podivuhodné značky v písku byly smazány? Jak dosáhli „autoři“ desítky kilometrů rovných čar, „avenid“ a „cest“ na nerovném terénu? Jak kněží-astronomové vykalkulovali mohutné figury a "nakreslili" je do terénu, když je možné přehlédnout je pouze z výšky? 
Nezapomenutelný pohled z letadla připomíná monumentální matematicky vypočítanou „kamennou tapisérii“ anebo méně romanticky řečeno jakési imaginární schéma počítacího stroje. Byl to opravdu mohutný zvěrokruh? Anebo to jsou totemy předků? Sakrální znaky? Astronomické symboly? Byla to snad výzva bohům? Anebo opravdu dänikenovská snaha přilákat na sebe pohled obyvatel vzdálených hvězd? 
Tvorba těchto gigantických fresek je v podstatě jednoduchá díky klimatickým a geologickým podmínkám. Substrát planin se barevně i obsahově odlišuje od povrchu, kde se erodované bloky pokrývají jemnějším materiálem, produktem teplotních rozdílu, které kolísají mezi 8 °C v noci a 35°C ve dne. Tento proces fragmentace svrchních kamenu bohatých na kysličník železitý, způsobený oxidací, vytváří vrstvu drobných kamínku v průměru pět až deset centimetru velkých. Celá planina tak dostala delikátní pokryv s kaštanovou, někde červenavou či fialovou patinou. 
Již Kosok zjistil, že způsob vytvoření záznamu je prostý. Stačí odstranit svrchní kameny s tmavší patinou a odkrýt světlejší, běložlutý substrát. Vyrovnají- li se oxidované kameny po stranách vyměřené trasy, vzniknou linie lemované nízkou zídkou. I faktory, které uchovaly podivuhodné kresby neporušené po tisíciletí, jsou ryze přírodní a místní lidé je asi mohli předpokládat. Neznali tu déšť ani bouře a silný vítr „virazón“ dující od jihovýchodu a od Pacifiku dopravoval všechny drobnější částice, které by mohly kresby zasypat, daleko na sever, až k okolí města Iky, kde vytvořily jedny z největších dun světa. 

Je přirozené, že vedle účasti „stavitelů“ byla nutná i přítomnost matematiků a geometrů. Již nejednou nás dějiny starých kultur překvapily intelektuální úrovní určitých skupin lidí, jejich znalostmi aritmetiky, geometrie a astronomie. Nikdo je však nehledal zde, v pustinách pouštní krajiny mezi Nazkou a Palpou. 
Domníváme se, že kontury smělých, předem připravených modelů se nanášely pomocí matematických úkonů do terénu. V kultuře Nazka měli k dispozici nejen olovnici „waypu“, systém měr, ale dokonce i zvláštní dutou keramiku s otvory do kříže, fungující jako goniometr. Systém jednotek měření, který se podařilo objevit teprve nedávno, byl založen na přirozených vzdálenostech lidského těla. Mnohaleté výzkumy M. Reicheové zdůrazňují častý výskyt těchto měřítek či jejich násobku přímo v terénu, zejména lokte („kučuk“), půl lokte („sikja“), stopy („čijke“), pídě („kapa“) a vzdálenosti mezi roztaženým' palcem a ukazováčkem („jokko“). 
Konkrétní postup při „malování“ velkých figur mohl být velmi jednoduchý. Nejprve byl nakreslen model, na který byl zanesen systém čtvercových souřadnic. V terénu se pomocí křížového goniometru snadno vytyčila základní osa a kříž s dalšími kolmicemi potřebnými k vytvoření souřadnicového systému. Na jednotlivé přímky se pak v měřítku nanášely body průsečíků souřadnic, například pomocí provázku s uzlíky určujícími vzdálenosti, odkud byly vedeny nové kolmice. V další fázi již zakreslovali body figury vytyčované pomocí souřadnicového systému. 
Podobně jednoduchým způsobem tu vznikaly i mnohakilometrové rovné „avenidy“ a čáry bez ohledu na přírodní nerovnosti. Nebylo-li vidět jednoho konce linie na druhý, trasa se mohla například vytyčovat postupně od středu pomocí vedlejších bodů. Jestliže měli vytvořit přímku AB s vyvýšeninou uprostřed, zvolili si pomocný bod 1 stranou vyvýšeniny. Přes bod 1 se zaměřil vzdálenější konec přímky bod B a vytyčil se bod 2, přes který se zpětně mohl pozorovat bod A. Vznikl bod 3, který se pozorováním spojil s bodem B a vznikl bod 4 atd., až se obě posouvací se řady lichých a sudých bodů dostaly do pozorovatelné přímky buď s bodem A, nebo B. V tom okamžiku byla vytyčena i celá přímka AB. 
Z okolních kopců lze některé kresby zhlédnout a je jisté, že v Nazce tuto možnost při tvorbě symbolů využili. Při vzdálenějších kresbách by však muselo docházet k perspektivnímu zkreslení, a tak vznikla novodobá snaha „dostat“ staré obyvatele Nazky do vzduchu. Uvažovalo se, že v případě, kdyby znali upoutaný balón, by výroba kreseb probíhala rychleji a přesně. 
Skupina členů klubu cestovatelů z USA se rozhodla podpořit tuto hypotézu. Tři roky připravovala experimentální let balónu Condor I, který po naplnění teplým vzduchem vzlétl 28. listopadu 1975. Balón byl vyroben z bavlny podle vzoru tří tisíc let starých textilií z Paracasu a Nazky. Gondolu spletli z rákosu totora, který roste v jezeře Titicaca. Aerostat s posádkou Juliana Notta a Jima Woodmana dosáhl výšky 500 metrů, udržel se ve vzduchu osmnáct minut a -přelétl tři kilometry. 

Bohužel skutečnost, že nelze nalézt údajnou keramiku, která měla znázornit staré vzduchoplavce a jež byla prapůvodním motivem celé hypotézy, velice zpochybňuje celou akci i samu tuto hypotézu. 
Co ještě víme o tomto lidu, který nám připravil tolik otázek? Proc tak zázračně schopní lidé „sbírali“ lidské hlavy jako trofeje a zmenšovali je jako divocí pralesní Jíbarové? V Americe nemá však tento velice častý zvyk význam válečného ritu či mužství, jež vyjadřují shodně vládu člověka nad přírodními silami. Podle J. Vellarda se jedná o magii vyjadřující zájmy zemědělské. F. Engel soudí, že se tak měla zajišťovat plodnost polí. 
Mnozí se po návštěvě pouštních oblastí Nazky podiví, jak zde vůbec mohla vzkvétat velká civilizace. Stačí však zajet do jednoho z údolí řek a prostředí se kouzelně změní v zelenou úrodnou oázu s plantážemi bavlny, pomerančů, vína, avokád, juky... Voda stékala v korytech řek pouze čtyřicet dní v roce a pak nastávala smrtonosná sucha, která Nazca překonávala díky promyšlenému umělému vodnímu systému. V údolí řeky Grande vytvořili soustavy složené z podzemních akvaduktů, umělých nádrží s čisticími písečnými filtry a větráním, aby se voda nekazila. Těchto filtračních galerií zde bylo nalezeno třicet pět! Je logické, že k řízení vodního režimu během roku byly zapotřebí i základní znalosti astronomie. 
Snad každý amerikanista považoval za povinnost vyjádřit svůj názor k planině Nazca. Uveďme však pouze hypotézy nejzávažnější a nejzajímavější. L. Mazzotti (1973) se domnívá, že se jedná o největší historicko-astrologickou mapu světa. Pravda je, že hvězdy a jejich moc nad lidmi byly u všech amerických civilizací součástí náboženství a jeho ritu. Astrologie však nikdy nebyla rozvinuta tak silně a fundovaně, jako v oblasti Orientu a její hlavní cíl byl v podstatě omezen zemědělskými potřěbami. 
R. Castro (1942} uvedl: Kresby představují praktické projekty i zkoušky nových adeptů zavlažovacího umění, kultivovaná pole, na nichž se obyvatelé Nazky snažili dosáhnout spodní vlhkosti, pole různě hnojená guánem, řasami, popelem, nebo též prostory pro sušení ryb, bavlny, kůží lvounů, ovoce, kaktusů atp. Tato teorie je velice jednoduchá a neobvyklá, nicméně si musíme uvědomit, že základem všech dávných civilizací bylo zemědělství a veškerá jejich činnost, a to i duchovní, směřovala k zlepšování výnosu. Tato teorie rovněž nevysvětluje „neorganizovaný chaos“ čar, vzájemně se křížících a překrývajících. 
Velice pravděpodobnou teorii předložil H. Horkheimer (1947), který dokazoval, že se jedná o genealogické stromy s totemickými skupinami. Zvířata jsou vzpomínkou na předky a trasy vytvářejí různá "náměstíčka", která sloužila k choreografickým představením určitých totemických kultů, kdy se tu odehrávaly bohaté tance s maskami. Fantasmagorický je již názor, že „avenidy“ byly cesty, kudy duše zemřelých přicházely navštěvovat svatá místa a účastnit se slavnosti mrtvých. 
F. Lancho (1947) experimentem zjistil, že Pampa del Nazca je největší přirozený amfiteátr s výtečnou akustikou, kde kněz mohl z jednoho místa nezvýšeným hlasem předávat lidu svá poselství. Mohla to prý být i forma animistické konverzace s bohy, dialog mezi nebem a zemí, ale to jsou opravdu jen fantaskní variace na stále stejné téma. L. Lumbreras k tomu však pravdivě dodává, že figury mohou být i idealizovaní reprezentanti souhvězdí. Jedna ze starých pověr opravdu tvrdí, že každé pozemské zvíře má svého hvězdného dvojníka, který ho hlídá a chrání. 
María Reicheová, zvaná dáma pamp, slavná pokračovatelka P. Kosoka, která se ujala výzkumu Nazky na jeho žádost, zde prožila třicet pět let. Tato badatelka dospěla k přesvědčení, že jde o hvězdnou mapu „otištenou“ v poušti, do které v Nazce zaznamenali východy a západy své hvězdné oblohy. Její i Kosokova teorie, z které Reicheová vyšla, jsou také ze všech výkladů nejpravděpodobnější. 

Už Kosoka totiž napadlo, když byl přítomen západu slunce na jedné ze širokých „avenid“ 2. června 1947, tedy v době slunovratu, nejkratšího dne na jižní polokouli, že Slunce vlastně zapadá v bodě, ve kterém je v poušti bílá čára narýsována. Další z badatelů, R. Castro presně určil i „nepřesnosti“ a odchylky směru linií a bodu západu i východu slunce. „Omyl“ odklonění 16° 51' 07" nakonec patrně umožňuje přesněji datovat dobu vzniku dané cáry. Jestliže se bod na obzoru, kde vychází o slunovratu slunce, posunuje za 160 let o jeden úhlový stupeň, pak přesně ve směru čáry se mělo objevit slunce o slunovratu před 2500 lety. Tento výpočet odpovídá přibližně i nedávnému určení stáří kreseb pomocí radioaktivního uhlíku 14C, který rovněž posunul údobí Nazky až k datu 300 let před naším letopočtem. 
Linie a čáry určují tedy s největší pravděpodobností východy a západy slunce, měsíce a hvězd v různých dnech roku. Je to tedy planetární kalendář se zvěrokruhem? Znalosti kalendáře potřebovali všechny vyspělejší dávné kultury k tomu, aby mohly vyhlašovat termíny zemědělských prací, „agrotechnické lhůty“. Bez těchto vědomostí kněží by se celý ekonomický a tím i vládní systém zhroutil. Nasvědčují tomu i objevy z jiných částí světa, proslulá stonehengeská „observatoř“, podobné stavby z Mexika i dalších zemí. 
Legendy kolem Nazky pomalu utichají. Ukazuje se, že vše, co kdy vytvořili lidé na Zemi, je lidské, přirozeně vysvětlitelné.