Mnislav Zelený - Atapana
Lidé a země, č. 10, 1990

Bouřlivé Acre

Spojené státy brazilské se skládají z dvaceti tří spolkových států a každý z nich má pestrou historií. Možná nejzajímavější je osud Acre, které leží v nejzápadnější části země a spadá již do dalšího časového pásma, takže přejíždíte-li hranice s Rondónií, musíte si posunout čas o hodinu dozadu. Oba státy se k sobě často nechovají příliš přátelsky. 

Po mnohaletých tahanicích získala nadvládu nad Acre sousední Bolívie, což Brazílie uznala stvrzením dohody Tratado de Ayacucho z 27. 3. 1867. V době velkého sucha roku 1877 osídlovali toto území Brazilci z chudého východniho cípu země - Nordeste. Většina z nich se stala seringueiros, sběrači latexu, který se posílal výhradně do Manausu a Belému. To se ovšem nelíbilo Bolívijcům, a proto 2. ledna 1898 přijela skupina výběrčích, kteří zavedli 15-40% zda nění na vývoz. Sběrači se vzbouřili a vyslali tajné emisary do Manausu ke guvernérovi se žádostí o pomoc. Brazílie síce oficiálně nechtěla zasáhnout, ale získala náhodného spojence. Byl jím diplomat španělského původu dr. Luiz Galvez Rodrigues de Aria, který ovládal pět jazyků. 

V té době pracoval v Belému v bolívijských službách a do rukou se mu dostal tajný dokument. Šlo o návrh dohody USA s Bolívií, ve které se USA zavazují k jejímu vojenskému vyzbrojení proti Brazílii i s finanční podporou za rekompenzaci v hodnotě 50% slevy na cenách kaučuku po dobu 10 let. Dohodu od prezidenta USA W. Mc Kinleye přivezla do Belému válečná lod a dr. Galvez dokument přeložil. Za několik dní, počátkem roku 1898, jej přijal na tajném jednání v Manausu guvernér brazilského státu Amazonas Ramalho Júnior. 

V krátké době získal tento španělský dobrodruh 24 mužů, zbraně a parník Cidade, na kterém odjel v květnu 1898 proti proudu řeky Madeiry a už 14. června 1898 vyhlásil Estado Independents do Acre! Sběrači latexu ho podporují, nechtějí odvádět Bolívii vysoké daně. Vítají ho jako osvoboditele. Galvez má peníze a odvahu. Jmenuje vládu, vyhlašuje dekrety, vydává známky (sběrateli dnes velmi hledané), vztyčuje vlajku, která pro Acre stále platí. Při oslavě vítězství 41 členů vládní junty pije šampaňské Veuve Clicquot, portské a vermut, lidu se rozdává kořalka cachaga, pivo Guiness a limonáda. Nezávislost Acre měla jepičí život, sporné území opět připadlo Bolívii a dr. Galvez skončil v brazilském zajetí. 

Kola dějin se však točí dál. V roce 1900 dobylo Acre 132 mužů, kteří vyhlásili jeho nezávislost v čele s prezidentem Rodrigem de Carvalho. Ovšem už v říjnu 1900 obsadila Acre bolívijská armáda a Rodrigo uprchl. Bolívijská vláda pronajala území Acre společnosti Bolivian Syndicate z USA. Když se to dozvěděl José Plácido de Castro, absolvent brazilské vojenské akademie, vzplanulo v něm vlastenectví a začal svůj vlastní boj. 

Burcuje a organizuje sběrače latexu. Chce odstranit hrozbu budoucího vlivu Spojených států amerických v nitru Amazonie. Jeho cílem je získat Acre navždy pro Brazílii, aniž by ji zatáhl do váiky. Zakládá revoluční juntu a vojenskou akci plí~nuje na 6. srpna 1902. Revoluce má začít v Xapuri, kde sídlí bolívijská posádka. Do malého městečka v džungli přijíždí de Castro po řece Acre s 63 muži. V den bolívijského státního svátku, v 6 hodin ráno, kdy všichni ještě spí, začala akce. Don Juan de Dios Banientes, hlavní představitel Bolívie, se domníval, že jde o žert v rámci oslav. 
"Caramba, ještě je brzy na fiestu!" 
"To není fiesta, pane," odpovídá Plácido de Castro, "to je revoluce!" 

7. srpna 1902 byla opět vyhlášena nezávislost Acre, 0 10 dní pozdějí Castrových 63 mužů porazilo velké bolívijské Vojsko. Sídlem nové vlády je Xapuri. Po dlouhých diplomatických jednáních mezi Bolívií, Acre a Brazílií byla 23. července 1903 v Petropolisu podepsána dohoda o připojení Acre k Brazilii. Plácida de Castra postřelili bandité a ten po dvou dnech 11 . srpna 1908 zemřel. 

Nepokoje v této oblasti přetrvávají dodnes. Právě v době mého pobytu (1989) začal ozbrojený konflikt mezi Acre a Rondônií o hraniční oblast zvanou Punto Abuna o rozloze 500 000 ha se 4000 obyvateli v osadách Extrema a Nova Califórnia. Vojenská policie Acre sem zakázala v roce 1988 vstup skupině zdravotniků z Rondônie, kteří přišli očkovat obyvatele těchto osad. Tím propukla letitá nesnášenlivost. Oba guvernéři Flaviano Melo (Acre) a Jerônimo Santana (Rondônie) se nedohodli, a tak v dubnu 1989 osady obsadilo 200 vojáků vojenské policie z Rondônie. Podle zákona z roku 1943 připadá tato část Rondônii, která však o ni nejevila zájem. Stát Acre toho využil, investoval zde do banky, školy a zdravotnického střediska a obyvatele i území přičlenil k městu Plácido de Castro. 

Acre je tradičně žhavé. Jak říkají Brazilci, je to Brazílie s hořkou příchutí. Následkem velké izolovanosti dochází v Acre k neuvěřitelným sociálním, ekologickým a politickým skandálům. Většinu území skoupili bohatí statkáři z jihu Brazílie; vypalují lesy pro své pastviny. Již před 13 lety 25 000 rodin seringueiros, kteří celý život - již pátou generaci - žijí v pralese, začalo svůj boj o přežití. Do konce roku 1988 je vedl Chico Mendes, nositel ekologické ceny OSN Global 500 za rok 1987. Byl zavražděn najatými pistolníky statkářů. Další seringueiros jsou terorizováni výhrůžkami a likvidováni. Příliš zvědaví novináři bývají přepadáni i v hlavnim městě Rio Branco za bílého dne. Likvidaci přírody napomáhají hordy zlatokopů na řekách Abuná a Madeira, kteří devastují břehy a ničí vody jedovatou rtutí poúžívanou při rýžování. Jejich mohutné kovové vory a sací potrubí propírající dno řek jsou symbolem bezohlednosti k přírodě i k lidem.