Mnislav Zelený - Atapana
Lidé a země, č. 1, s. 3-5, 1991

Rande s princeznou

Obrázek k náhledu zde

Na rendez-vous se nejezdí bez předchozí domluvy a navíc po dvaceti letech naprostého odmlčení. Těch navíc by bylo v tomto případě asi hodně. Historicky vzato začala má známost s princeznou před dvaceti lety, když jsem se po Brazílii toulal poprvé. Měsíc jsem se živil jako číšník v Miramar Palace Hotel na Copacabaně v Rio de Janeiru. Pan Strnad, starousedlík a taky číšník, mne vybavil smokingovými kalhotami z kašmíru, abych řádně reprezentoval. Po skončení číšnické kariéry jsem ustřihl dlouhé nohavice a v černých kašmírových bermudách vyrazil na cesty po Americe. V císařském městě Petropolisu nad Riem jsem přespal v cele u františkánů a po prohlídce císařského muzea stál opět na výpadovce. Zastavil mi červený brouk VW a vykoukla plavovlasá dívka. 
„Tak kam to bude?“ 
„Vracím se do Ria, můžu?" A jel jsem. Vyprávěli jsme si vše, co zajímalo obě strany v těch letech kolem dvaceti. Já student z Prahy, ona princezna Cristina de Orleans e Braganca, dcera následníka brazilského císařského trůnu Doma Pedra. Tehdy se mi zdála krásná a prostě prima, jenže já měl před sebou roční cestu přes Latinskou Ameriku. 
„Takže odjíždíš?“ zeptala se na rozloučenou a zřejmě smutek jen hrála. Nezabral jsem a zahodil životní šanci, i když u Doma Pedra bych pro svůj plebejský původ kádrově asi stejně neprošel. 

Po dvaceti letech mne Brazílie opět přivítala. Hlavně svými obrovskými změnami a paradoxy. Vedle rozrůstajících se favel, dětských gangů, narkomafie a podvodů ve velkém světě peněz je to i nádherná, pohostinná a progresívní země, ale nevím, do jaké škatulky ji zařadit. Její dluh vzrůstá každou hodinu geometrickou řadou, jakož i ekonomický a sociální chaos, a přesto rozvoj hospodářství je vidět na každém kroku. To, čemu se celý svět obdivoval před 20 lety v městě Brasilia, uvidíte zcela běžně v mnoha jiných městech a stále se máte čemu divit. Architektonické zázraky jsou prostě všude jako plejády světových firem, které se sem doslova hrnou. Brazílie je totiž stále velmi bohatá nejen na nerostné a přírodní bohatství, ale i na lacinou pracovní sílu i na inteligenci. Brazilci jsou známí jako příznivci samby, karnevalu a nic nedělání, ale mnozí jsou uznávanými odborníky v mnoha odvětvích, například v plastické chirurgii či zubním lékařství. 
Lilia, sestra mé dlouholeté známé Lycie, má dvě typicky brazilské děti. Syn Thomas zdědil velké pastviny s černými buvoly a polnosti u řeky Paraná. Stačí mu to, co má, a slovo manana patří k jeho charakteru. Jeho sestra Eneida svou bojovnou vzdorovitostí je jeho pravým opakem. Vypravila se do pralesu povodí Xingu a dobývá dřevo. Ani po tragické smrti manžela pod kotouči pily neustoupila a ve 25 letech se dvěma malými dětmi zůstala v pralese a navždy opustila pohodlí měst. Půjčila si od banky několik miliónu na další stroje; po pěti letech už má vše splaceno a jede na čistý zisk. Se svými bohatými rodiči se občas spojí vysílačkou. 
Několik silných osobností utáhne desítky ostatních. Stát Sao Paulo a jih Brazílie drží ekonomiku celé země. Navštívil jsem pana José Balboa v Santo Antoniu nedaleko Ribeirao Preta. On a jeho dva bratři zdědili několik cukrovarů na výrobu alkoholu pro automobilový provoz. Všichni patří k modernímu typu podnikatelů. „Na Brazílii jsou ve světě špatné názory,“ říkají, „problémů je jistě dost, ale jedna strana štve proti druhé a pouští do světa i zkreslené informace. Půjčky a dary nic nesvedou. Musíme vytvořit hodně pracovních příležitostí. To změní i lidi. Náš podnik třeba hodně věnuje na zdravotní péči o pracovníky, hlavně děláme preventivní kontroly. Máme vlastní nemocnici, zubní středisko, rehabilitaci.“ Tato společnost vyhrála v roce 1987 mezi několika tisíci podniků soutěž v sociálním zajištění zaměstnanců. Sedím v místnosti správní rady. Pan Balbo, ekonom, mi pouští video, o podniku a pak mi věnuje svou vědeckou práci týkající se potřeb pracovních sil při pěstování různých zemědělských plodin. 
Pro naše novináře je stále šokující návštěva velkých redakcí, jakou je třeba Journal do Brasil na Avenidě Brasil v Rio de Janeiru. Obrovská budova mne přivítala dokonalou čistotou; dveře, nábytek i pracovní stoly v kancelářích doslova svítily pro nás nepřirozenou prázdnotou. Žádné tužky, psací stroje, stohy papírů, hory cizích časopisů, které se vykrádají, či zásuvky plné příspěvků a fotografií, na které padá prach nebo se nenávratně ztrácejí. Žádné zakouřené pracovny plné redaktorů. Veliké haly s desítkami stolů s klávesnicemi a terminály byly prázdné. 
„Vetšinou jsou v terénu,“ poučil mne vedoucí. Mé přání získat nějaké fotografie ze střetnutí policie s narkomafií se jim stalo rozkazem. Prohlížím si archívní listy plné kontaktů různých filmů. Stačí vybrat inventární číslo a za půl hodiny mám kopie vyleštěných fotografií. Zdarma. Pouze za slib, že uveřejním zdroj jejich původu. S radostí, vždyť tyto noviny, jakož i většina ostatních včetně některých televizních kanálů „sekají“ kolem sebe na všechny strany bez rozdílu. Novináři se do věci umějí vložit. Jeden z nich se dokázal dostat až do štábu kolumbijských partyzánů a přivést odtamtud dva unesené Brazilce. Byl to novinářský hit roku. 

Jaký je vztah Brazilců k mocným tohoto světa? Jednoduchý. V roce 1989 a 1990 bylo období prezidentské volební kampaně. Kandidátů bylo asi deset, ale většina prostých lidí i chudiny se rozhodla volit Ferdinanda Collora de Mello stojícího spíš vpravo v složité politické struktuře země. „Proč?“ ptal jsem se mnoha lidí, mezi nimi jedné paní na autobusovém nádraží v Cuiabě. 
„To je přece jasné,“ řekla mi. „Je mladý, jako politik nový a hlavně milionář, tedy dostatečně bohatý, aby nemusel krást!“ Docela jsem té brazilské logice tehdy záviděl, u nás ještě nedávno neplatila ani v jednom. 

Po dvaceti letech jedu opět do Petropolisu. Pozná mě Cristina? Bude doma? Kde vlastně bydlí? Není to směšné vracet se po takové době ve stejných černých bermudách z kašmíru, se stejným kletrem na zádech a stejně mizivým finančním zázemím v kapse? Tehdy se vynoří otázka, kam se člověk vlastně za těch dvacet let dostal a co dokázal. Nejsem ani šéf velké firmy, ani majitel tučného konta, ani profesor ve svém oboru. Císařská rodina bydlí v poněkud menším paláci za poněkud vetším bývalým císařským palácem. Vše v barvě růžové. Dlouho klepu na vrata, než se otevře špehýrka. 
„Je doma Cristina?“ Vrata se otevírají sice váhavě, ale přece. V síni vedle služky stojí nádherná mladá žena. 
„Já jsem María Cristina.“. 
„Tak ta moje zase tak krásná nebyla,“ říkám si v duchu. 
„Jste nějaký zaražený,“ směje se, „asi hledáte Cristinu, mou švagrovou, ale ta se provdala a bydlí na ulici Ypiranga.“ 
„A vy jste?“ 
„Já jsem žena Francise, syna Doma Pedra. Cristině hned zavolám.“ 
„To bych byl moc rád.“ 
„Cristina je doma a čeká vás," říká mi po krátkém telefonátu. "Dům poznáte. Má lešení." 
Ta „moje“ Cristina mi sama otevírá dveře za přítomnosti dvou hafanů. 
„Mám návštěvu k nedělnímu obědu, takže jste zván ke stolu,“ vítá mne bez protokolu a ještě netuší, kdo jsem. 
Posadili mne do čela stolu. Zábava se nese samozřejmě do Čech. Všichni jsou zvědaví. Pijeme pivo Bohemia-Pilsen z císarských sklepů, vzpomínáme na český křišťál a porcelán. To je asi vše, co se o nás tady ví. V tom dobrém. Všichni mne chlácholí, že se to u nás taky zlepší. Nechci kazit dobrou náladu a souhlasím. Princezna - taky v bermudách - servíruje. Jíme rybí specialitu muqueca y peixe plovoucí v temném oleji dendé. 
„A víš (už si na mne vzpomněla a tyká mi), že jsem vlastně tak trochu tvoje krajanka, Češka?" 
„Moje babička byla z Čech, hraběnka Dobřežanská.“ A běží pro její obrázek ve stříbrném rámečku. „Mám ji u postele. Tvář je česká, viď?" říká téměř chlubně. Evropa je prostě Evropa, i když jde o východní. 
„Tu bych chtěl mít, Cristino, pošli mi prosím kopii do Prahy, lidé se budou divit, s kým jsme my, jako Češi, spřízněni.“ Moje vlastenectví opět zahořelo. 
Spěchám, za chvíli mi jede poslední autobus do Ria. Cristina má manžela a už nikam nejede jako kdysi. Je to Polák s modrou krví. „Tak zase po dvaceti letech?“ říkám jí a dělám její obrázek na poslední políčko kinofilmu. 
„Snad dřív, ne? Přijedeme všichni do Prahy.“ 
„Přijeďte, zvu vás na oběd..“