Mnislav Zelený - Atapana
Vlasta, ročník 46/1992, 1992

Indiánky Yawalapiti neumějí líbat

Tím jsem vlastně hned na začátku vyzradil nejzávažnější vědecký závěr svého pobytu u Indíánů Yawalapiti na horním toku Xingu ve střední Brazilii. Celá metodika tohoto výzkumu poněkud pakulhávala v teoretické přípravě, neboť jak si vzpomínám, nikdy jsme se na katedře etnografie Karlovy Univerzity přiliš těmito otázkamí nezabývali. Bohužel ani praktická průprava při studíjní výzkumné praxi na Spiši této otázce nevěnovala příliš pozorností, a tak jsem zůstal v těchto aspektech lidské kultury odkázaný na nevědecký přístup. V této souvislosti bych rád podotknul, že o otírání nosů mezí Eskymáky ví už malé dítě, ale zjištění, jak je to mezi Indiány, zřejmě čekalo na mé praktické ověření u Yawalapitiů. 
Osada sto šedesáti Indiánů žíjících v devítí velkých malokách s daškovou střechou až na zem mne čekala s náčelníkem Aritanou. Dostali poselství od Indiána, který přinesl zprávu radiogramu z Brazílie, z blízké indiánské stanice Leonardo. Po třech dnech a nocích cestování autem, kamiónem a člunem po řece Kuluene vstupuji do maloky náčelníka. 

Za chvíli začne tanec travin 

"Přitel mého přítele 0rlanda je i mým přítelem," vítá mne Aritana. "Budeš bydlet v mé maloce." 
Rozhlížím se. Musí jich tu tam být přinejmenším na padesát. 
"Žije tu celá maje rodina." Tedy jeho tři ženy a déti, jeho bratři a sestry a jejich manželky a manželé a jejich děti, jeho matka a otec s dalšímí jeho ženami. Všíchni pěkně na "jedné hromadě". Možná si hned řeknete, žádné soukromí, žádná intimita, všichni všechno vědí. Jenže vše je jen otázkou zvyku. 
Otázka přijetí skupinou však nebyla jen prostým doporučením mé osoby Arítanovi, museli mne přijmout všíchní, jinak jsem se mohl s pobytem u ních za dva tři dny rozloučit. Stát se přítelem Indiánu znamená pochopit jejich psychiku, způsoby jednání, taktizavání s dary, nehledě na nutnost určitých predispozící žaludku přijímat cokoliv, protože odmítnout darované jídlo znamená neodpustitelnau urážku celé skupiny. Otevřít se konzervu je vrcholná ukážka nezdvořilosti a vyvyšování se do bělošské nadrasy. Za pár dní jsem chodil jako oni a byl jsem potěšen nabídnutým pomalováním těla. Pak už stačiio důsledné odmítání bělošské stravy (rýže, fazole, čaj), kterou jsem přínesl jako dar a pozornost a podstoupení zcela běžného drásání kůží, což je obřad sice krvavý, ale ne zas tak hrozný, aby se nedal vydržet, zvlášť když vám to dělá profesionální kouzelník. 
No a dál už to jde samo. Dostanete jméno, to moje je prý krásné, že jsem dostával i poklony od dívek a žen. A t a p a n a valali a já jsem poprvé ucítil, že jméno má u nich svou moc a váhu. Je to váš kádrový profil, vaše občanka, vaše hodnocení. Příběhly ke mně, k hamace, kde jsem se houpal, osahávaly mne a obdivovaly mé malování, které jsem získal v maloce naproti. Dá se řící, že jsme se spřátelili, psi na mne neštěkají a dětí za mnou neběhají. Zvykám si. Zvykám si na neustálé příšeří, kdy z jedné strany maloky, vlastně z poloviny, není vidět do poloviny druhé, o detailech, které se tam popřípadě dějí ani nemluvě. A pak ta hamaka je věc. Když si do ní lehnete, doslova zmizíte z dohledu ostatních a nikdo není tak zvědavý, aby se díval dovnitř, co tam děláte. Každý si totiž může dělat co chce a nikdo nezávidí tomu druhému, i kdyby dělal nevím co. Prostě svoboda. V konání i lenosti. Takže ani netušíte, co se v takových útrobách houpacího lůžka děje, zda se tam nerozvaluje někdo po dobrém obědě a nebo je tam vášnivě zamilovaná dvojice. Pravda, pro našince je hamaka poněkud vrtkavá zařízení, kde se jen těžko hledá pevný bad. Vše je v pohybu. Indiáni si zřejmě zvykli a asi by jim naše postele připadaly přiliš statické a tím možná i sterilní. Proti gustu . . . . 

Svobodné matky 

Xíngu leží v regiónu Brazitské vysočiny, tedy oblasti chudobnější než ostatní tropické pralesy Amazonie. Žije tu mnohem méně zvěře, a proto jsou zdejší Indiáni zpravidla rybáři a ne lovci. Prostředí však silně formuje nejen ekonomickou část lidské kultury, ale i její sociální instituce a foiklór. Dívka, která příjde do jiného stavu aniž má ješté manžela, se kdekoliv v tropické džungli stane matkou, nebot děti jsou vítány za jakékaliv situace. Svobodné matky zde nejsou žádnou výjimkou. Jenže v Xingu je situace zcela jiná. Chudá oblast nezaručuje zajištěnou existenci dítěte bez otce, a tak dívka odchází ve své těžké hodince do lesa, kde o samotě porodí a ditě zahrabe do země. Tak si to žádá společnost. Je ta zvyk, který se nám může zdát krutý. Dívka se vrací do osady a vše je v pohodě. Všichni dělají jakoby nic, dívka se bez jediného úšklebku, omezení či sankce jiných zařadí mezi ostatní ženy. 
Pohupují se v hamace, což je ostatně najčastější činnast Yawalapitiů, a přemýšlím o uplynulém dni. Jakao mne naučil rozdělávat oheň, ukázal mi složitou výrobu soli z vodních rostlin, jeho dcera Pajpualo mi předvedla předení bavlny a práci s vřetenem, které mi Jakao před tím vyrobil. Zítra mne snad čeká výroba opeření u dlouhých šípů a pletení košíků u Tuhó Pesého. 
Smráká se. Pozoruji hemžení dětí. Postupné mizí v hamakách, u těch nejmenších jsou zavěšeny těsně nad hamakami matek, které je dlouho do noci houpou. Ze všech stran se ozývají i různé druhy zvuků vytvářejících atmosfěru domova a spokojenosti včetně samovolných projevů požívačného těla, říhání, mlaskání . . . Ne že bych se nekontroloval, nehledě na přítamnost indíánských dam, ale zrovna, co čert nechtěl, když šla kolem mě hamaky miadá a hezká Ajusi, tak mi to uletělo, pšuk! 
Ajusi se na mne podíva!a a vesele se usmá!a; 
"To se ti pěkně podařilo, Atapano!" 
Tomu se říká společanské vychování. 

Líbají Indiáni, nebo ne? 

Ewelupe odje! do své rodné osady skupiny Waurá asi čtyřicet kilometrů od osady Yawalapitiů. Má velkou krásnou ženu. Líbí se mi. Dala mi nedávno pěkný náhrdelník vyřezávaný z ořechu yawala. Já už taky něco dal, byly to korálky z Jablonexu, ty mají nejraději. Ted' mi přinesla kus červeného barviva uruků, abych se asi mohl malovat i doma. Chtěl jsem ji za to políbit. Jen tak, jak je to zvykem v našem světě. To jsem si dal. Vystavil jsem se posměchu jejímu i všech ostatních. Smáli se a ošklíbali. Kdepak líbat, to je ošklivost, ústa jsou tak nečistá, jedí všechno a jimi se dotýkat? Fuj! 

Neuspěl jsem a můj první nápad naučit je to jsem si rychlé rozmyslel. Tak si oni akulturaci vůbec nepředstavují! Svůj etnografický výzkum jsem tedy mohl po více než měsíci uzavřít s tím, že Indiánky a Indiáni líbat neumějí a nemají ani zájem se něco podobného přiučit. Taky k čemu, když maji něco lepšího. Samozřejmě na to přijdete, když pozorujete třeba psy. Ano, očichávají se. 

Před vyplutím na rybolov 

Indiáni se otírají nosy, lépe řečeno oňuchávají se. Mohou si to dovolit. Nasávají totiž čistou vůni těla, žádné pachy a odér výpotků umocněných silonovými košilemi nebo umělými vůněmi parfémů. Denně se koupou dvakrát až třikrát, takže můžete nasát přirozenou vůni, pižmo opačného pohlaví, které vám bud' něco říká nebo ne. Je to otevřená hra. Žádná kulíšárna podvodů s přirozeností. Indián je totiž u zásadě člověk, který nerad zbýtečně vydává energii. Chce mít vždy ve všem hned jasno. Je čistý a otevřený ve všem, i u otázkách lásky a sexu.