Mnislav Zelený - Atapana
Lidé a země, č.2, 1992

500 let AMERIKY?

Pryč jsou ty doby, kdy se nic nezpochybňovalo a kdy bylo vše jasné. Pryč jsou ty doby, kdy se výročí slavila, vepřové jedlo a pivo pilo. Nyní jsou výročí zpochybňována, vepřové je prý nezdravé a pivo stále dražší. Čím více známe, tím méně jsme si jisti. Nyní ví už i malé dítě, že Kryštof Kolumbus nebyl první, kdo objevil Ameriku: jejím objevitelem byl o pár století dříve Leif Eriksson, jeden z mnoha Vikingů – mořeplavců a dobyvatelů. Dějinám se zachtělo, aby ani název nového kontinentu nepocházel od Kolumba, ale od Ameriga Vespucciho, nýmanda mezi objeviteli, který však byl mnohem výmluvnější a psal z Nového světa zajímavé a čtivé dopisy. A tak už tehdy bylo jasné, že to nebude žádná Kolumbie (mimo jeden jihoamerický stát), ale Amerika, i když by to mela být nejspíše vlastně Eriksonie. Ovšem ani ten Leif to nemá ještě na sto procent! Vše muže být za pár desítek let jinak. Kolumbovi zbyl alespoň začátek novověku. 

A to je myslím to nejvhodnější označení letošního výročí, neboť všechna ostatní jsou více či méně kontraverzní. Proti 500. výročí objevení Ameriky, které hodlají oslavovat zejména Španělé, se ostře postavila nejen většina indiánských organizací, ale i rada latinskoamerických státu. Mnohé indiánské organizace dokonce připravují protiakce, které lze společně označit jako 500 let ponižování indiánského národa a 500 let rezistence a odporu. V Evropě se objevil již před lety jiný názor, který se snaží postavit obě civilizace na stejnou úroveň: 500 let setkávání civilizací Starého a Nového světa. Je to však spíše opatrnický eufemismus než skutečnost, neboť není pochyb, že až na nepatrné výjimky, omezené krátkým časovým úsekem, nešlo o setkávání, ale o kruté nepřátelské střety a boje vedené bez sebemenšího ohledu na indiánské obyvatelstvo a jeho kulturu.
A proto si myslím, že chceme-li oslavovat 500 let Ameriky, pak nejlépe jako 500 let od začátku novověku. Půltisíciletí Ameriky můžeme stejně vlastně oslavovat až v roce 2007. 

Objevování Ameriky 

„Objevovat Ameriku“ vešlo do našeho jazyka jako jednoznačné úsloví ve smyslu hledat a objevovat dávno objevené. A přesně tak to bylo ve skutečnosti i s objevováním skutečné Ameriky jako kontinentu. Kolumbovi současníci si mohli vlastně už tehdy jen ironicky povzdechnout, že zas někdo objevil Ameriku. Objevování Ameriky byl totiž vlastně mnohaletý, ba staletý proces, jehož počátky se s našimi novými znalostmi stále dál posouvají do minulosti, někdy dokonce souvisejí s osidlováním tohoto kontinentu. Domnívám se, že tento proces poznávání možná nikdy neskončí, zvláště když si položíme otázku: Kdo byli vlastně ti objevitelé? Snad dávní bezejmenní plavci, kteří křižovali oba oceány omývající Ameriku před tisíci lety? Takoví anonymní cestovatelé se však těžko zařazují do dějin. A těžko se napravují i chyby dějepisců, a proto zůstane Kryštof Kolumbus navěky symbolem objevování Ameriky a hvězdou první velikosti na nebi objevitelů, i kdyby byl vlastně až desátý v pořadí. Byl to první novodobý mořeplavec, který dorazil do Nového světa, a jeho plavba v roce 1492 otevřela dveře do světa novověku. 

Můžeme říci, že Kolumbus uzavřel obrovskou kapitolu záhad a nejasností kolem existence záhadné země na západě. Již dávno není pravda, že tato země ležela stranou světového dění a dalekých cest. Přece již Plutarchos tušil existenci takové pevniny a užívali pro ni název Epeiros (Kontinent), který ohraničuje západní oceán. Také Kartaginci měli pro tuto pevninu vlastní označení: Asqa Šamal neboli Velká severní země. Někteří badatelé dokazují právě jejich přítomnost v Americe – vedle starých Iberů, Keltů, Basků a Římanů. Vycházejí z petroglyfů objevených v USA, v kterých spatřují náznaky arabského písma, půdorysy labyrintu, kalkulační tabulky; kromě toho se opírají o nálezy mincí a ingotů středomořských velmocí. 

Plavby těchto národů do Nového světa vypadají prozatím nepravděpodobně, zato příjezdy Féničanů a Núbijců se zdají více či méně reálně. Možné přítomnosti Féničanů, skvělých obchodníků, řemeslníků a mořeplavců, nasvědčují některé památky, zejména nápis vytesaný ve skále a objevený koncem 19. století u brazilského města Joao Pessoa. Údajně fénický text měl gramatické chyby, a proto byl považován za podvrh, ale prof. C. Gordon nedávno prohlásil, že nápis včetně údajných chyb odpovídá fénické gramatice z 1. tisíciletí před Kristem, a že jej tudíž považuje za původní. 
". .. Jsme synové Kananeje," čteme výtah z dramatického vyprávění, „a přišli jsme z královského města 
Sidónu, v kterém se obchodník stal králem. Poslal nás na tento vzdálený ostrov, do krajiny s mnoha kopci. Obětovali jsme naši sílu nebeským bohům a bohyním v 19. roku Hirama, našeho krále, Abra! Vypluli jsme s deseti loděmi z Ezeonu z Rudého moře. Plavili jsme se dva roky a obepluli jsme zemi Ham. Dotkla se nás ruka Baala a oddělila nás od ostatních, takže jsme dopluli dvanáct mužů a tři ženy do nové země…“ Je nápis popisující dobrodružnou plavbu Rudým mořem a kolem Afriky, země Ham, do Jižní Ameriky na nejvýchodnější cíp Brazílie pravdivý, či nikoliv? 

Jiným směrem se zřejmě plavili do Nového světa černí Núbijci, kteří někdy v 8. stol. př. Kr. propluli nebezpečnou úžinu mezi Afrikou a Pyrenejským poloostrovem, zvanou Herkulovy sloupy, dorazili k Azorám, a pak je proudy a větry zahnaly až ke karibskému pobřeží Mezoameriky, kde v té době vzkvétala olmécká kultura. Jejich příjezd překvapil zcela přirozeně tamější indiánské obyvatele natolik, že je navždy zvěčnili v podivuhodných obřích skulpturách hlav s jasnými negroidními znaky. 
Plavba Thora Heyerdahla na rákosových vorech Ra I a Ra II v letech 1969 a 1970 ukazuje na reálnou možnost plavby černých osídlenců (nebo objevitelů?). 

První skutečné jméno pravděpodobného objevitele můžeme najít asi v padesáti latinských rukopisných podobách irské ságy, podle které vyjel irský mnich Brendan (484-577) s doprovodem na kožených člunech někam daleko na západ Atlantiku do země Terra Reromissienis sanctorum, které dosáhl na počátku 6. století. Cesta prý trvala sedm let. Potkal velké mořské obludy (velryby?), mohutné plovoucí křišťálové sloupy (ledovce?) a démonické ohně (podmořské sopky?). Brendanovu cestu opakoval T. Severin, který vyjel na koženém člunu Brendan 17. května 1976 z Irska přes Faerské ostrovy, Island, kolem Grónska do New Foundlandu, kam dorazil 26. června 1977. 
O pár století po Brendanovi přišla doba Vikingu (Normanů), obývajících Skandinávský a Dánský poloostrov. Na svých námořních výpravách v 8. - 11. století dosáhli Islandu, Grónska a pobřeží Severní Ameriky, o čemž svědčí Sága o Eriku Rudém a Groenlendingova sága z let kolem 1200. Erik, syn Thorvalda, zvaný Rudý, objevil roku 985-6 Grónsko a osídlil je osadníky z Islandu. Dal mu jméno Zelený ostrov podle fjordu porostlého trávou. Tento ostrov však spatřil už Islanďan Günnbjörn v roce 900. Leif Eriksson, syn Erika Rudého, doplul v roce 1001 z Grónska k břehům neznámé země, kterou však zahlédl již v roce 986 Bjarni Herjulfsson. Leif nazval dnešní Baffinův ostrov podle typických plochých kamenů Helluland, jižnější území, patrně Labrador, pojmenoval Marklanda oblast dále na jih, zřejmě New Foundland, označil jako proslavený Vinland. Příznivci překladu Vinland jako Země vína by však museli posunout území objevené Leifem až do dnešní Nové Anglie. Teprve tam mohla růst vinná réva Vitis vulpina, ale až tak daleko na jih se Vikingové asi nedostali. Střízlivější překlad názvu zní nejspíše Země luk. 

Archeologické vykopávky, vedené norským badatelem Helge Ingstadem, nedaleko L'Anse aux Meadows v 60. letech 20. století potvrdily, že právě zde založil Leifprvní normanské sídlo. H. Ingstad tu odkryl celkem sedm kamenných obydlí i s kovárnou, železnou kovadlinou a zbytky železných kovaných předmětů, zpracovaných staroirským způsobem. Normanský původ vykopávek potvrdilo i datování radioaktivním uhlíkem C14. Na tomto základě stanovil americký Kongres a prezident USA den oslav Leifa Erikssona, objevitele Ameriky, na 9. říjen. 
Leif svou osadu brzy opustil a o další trvalejší kolonizaci se pokusil až Karlsefni Thorfinn s grónskými osadníky v letech 1007-10. I tento pokus po třech letech ztroskotal, zejména pro neshody s místními obyvateli Skraelingy(Eskymáky). Normanské osady v těchto oblastech Ameriky přežívaly pak pouze v Grónsku, a to celých čtyři sta let, až do začátku 15. století. V roce 1112 byl Erik Gnupsin ustanoven prvním biskupem v Grónsku a Vinlandu. 

Podle pověstí waleských bardu odplul ve 12. století legendární waleský princ Madok na západ a objevil novou zem. Vrátil se a vypravil prý novou expedici, ale už se nikdy nevrátil. Podobných legend a pověstí se vyprávělo v následujících stoletích velké množství, především kolovala mezi námořníky řada dohadů o vzdálené zemi na západě. Také kolem plaveb Kryštofa Kolumba i kolem jeho osoby panuje spousta nejasností a záhad. Novodobý objevitel Ameriky měl velice pestrý život. Víme určitě, že navštívil Island, kde se dozvěděl o plavbách Erika Leifa, v Paříži se seznámil s mapou kardinála Filliatra z roku 1427, na které je zakresleno Grónsko. Někteří badatelé se domnívají, že Kolumbus byl v Americe už dávno před svou plavbou ve španělských službách jako Jan z Kolna (Johannes Scolvus), což je jméno tajemného polského mořeplavce v dánských službách, který někdy kolem roku 1476 navštívil Grónsko, a je docela možné, že se přeplavil i do Severní Ameriky a přistál na Labradoru. 

V tehdejší době nazývali námořníci neznámou zemi daleko za mořem různými jmény, například Antilie, La Terre des Bacalaos (Země tresek), Vinland, Ostrov sv. Brendana, Cipango, Brazins. Poslední název je keltského původu a znamená Velký ostrov. Irové tak nazvali neznámou zemi na západě, odkud k nim mořské proudy přinášely vzácné červené dřevo. Později dalo právě toto červené dřevo- nazývané portugalsky brasa, řeřavé uhlí – vznik jménu největší země v Jižní Americe, Brazílii. Tuto zemi údajně spatřil už koncem 30. let 15. století portugalský mořeplavec Bartolomeo 
Díaz při průzkumu západního pobřeží Afriky, když byl zahnán východním větrem daleko na západ. 
A konečně stejným názvem označil vzdálenou západní zemi na svém měděném globusu i Martin Behaim. Tento německý kosmograf v portugalských službách pocházel z českého rodu dávných vystěhovalců do norimberského kraje, takže se nenarodil na Plzeňsku, jak se někdy u nás mylně uvádí. Účastnil se zámořských plaveb kolem Afriky v roce 1484 a v letech 1491-2 sestavil svůj slavný globus, který znal i Kolumbus. Sám se však vydal také na objevné plavby a je pravděpodobné, že to byl on, kdo objevil úžinu spojující jižní Atlantik s Pacifikem více než deset let před F. Magalhaesem. Na jeho tehdejších mapách se tato úžina prý nazývala"fretum bohemicum", česká úžina. 

Za takovéto situace vyjel Kolumbus 3. srpna 1492 v osm hodin ráno ze španělského přístavu Palos, aby za 69 dnu plavby znovuobjevil Nový svět, i když byl až do své smrti přesvědčen, že přistál v Indii. Teprve jeho třetí výprava v letech 1498-1500 jej přivedla z ostrova v Karibském moři na pobřeží kontinentu. Z tohoto pohledu byl prvním novodobým mořeplavcem, který dosáhl americké pevniny, Ital Giovanni Caboto, jenž přistál na New Foundlandu v roce 1497. Na brazilské pobřeží vstoupil jako první Vicente Yanez Pinzón, kapitán lodi Nina při první Kolumbově výpravě, který sám překročil rovník a 26. ledna 1500 objevil ústí Amazonky, jež nazval Sladkým mořem. Pro portugalskou korunu však zajistil Brazílii Cabral Pedro Álvarez, který zde přistál o něco později, až 22. dubna 1500. Zemi pokládal za ostrov, a proto ji pojmenoval Ilha de Vera Cruz, Ostrov Pravého Kříže. 

A pak již naplno začala doba novodobých objevitelů a současně dobyvatelů Nového světa. Z mnoha a mnoha desítek odvážných mužů, kteří na každém kroku objevovali neznámé kraje země a národy, se však našel jen jeden, jehož jméno bylo povýšeno na jméno nového kontinentu, a nebylo to jméno 
Kryštofa Kolumba. Nepříliš významný florentský mořeplavec Amerigo Vespucci se stal svými dopisy malebně popisujícími nové země tak populárním, že byl mnohde považován za objevitele Nového světa. Díky profesorovi kosmografie Martinu Waldseemüllerovi byl kolem roku 1507 - tedy necelý rok po smrti nadobro opuštěného Kolumba - nový kontinent nazván Amerikou. 

Tím však "objevení" Ameriky dozajista nekončí a jako si každý z nás jistě hledá své El Dorado, tak snad každý ve svém životě jednou objevil či objeví nějakou svou Ameriku.