Mnislav Zelený - Atapana
Bruce Olson, Praha 1997

BRUČKO

Doslov indianologa.
Musím se přiznat, že v poslední době jsem jako český velvyslanec v Kolumbii neměl příliš možností věnovat se četbě. I přes nepřízeň volného času jsem však nemohl odmítnout nabídku napsat doslov k této knížce. Tušil jsem, že je o něčem, k čemu mám velice blízko již téměř třicet let. Tušil jsem, že bude velmi důvěrně informovat o kultuře a životě lidí, kteří žijí tak vzdáleně od nás - snad tisíce let - a přece jsou tu blízko, kteří se nám zdají být barbary, a přece jsou nevinní jako děti, kteří nám vymírají doslova před očima, a přece o tom nechceme vědět, kteří znova dokazují, že dějiny se stále opakují, a my nejsme schopni se poučit. 
Knížku jsem přečetl doslova jedním dechem, jako už dlouho žádnou jinou. Seděl jsem zahrabán pod teplou dekou ve studeném domku na severu Bogoty, bez možnosti topení, nemluvíme-li ovšem o krbu, který dojem tepla jen předstíral, zatímco venku řádila zdejší zima: deště, kroupy, průtrže mračen, záplavy, sesuvy půdy A do toho jako zdejší folklór na všech stranách kolem hlavního města guerilla, která už dávno ztratila politické ideje a jakýsi původní marxistický kredit a vrhla se bez jakýchkoliv skrupulí na trh narkotik, únosy lidí, přepady a zabíjení, a narkokartely, jejichž činnost prorostla do všech sfér, takže se doslova vnucují slova "nechť zvedne kámen, jenž je bez viny...". Bručko mne vrátil zpět na mé cesty a pobyty mezi Indiány, Bručko mi dočasně navrátil moji indiánskou identitu, Bručko mi znovu dokázal pravdu o Indiánech. 
Odkázán jen sám na sebe, uprostřed pralesů a velkých řek, bez každodenního hučení televize, novin, walkmanů, silniční dopravy, počítačů, telefonů a internetů, začnete přemýšlet o sobě a o světě, o přežití a žití. Proč a jak? Věřím, že kdo projde dlouhodobou osobní zkušeností v osamocení, obklopen "jen" přírodou a přírodními lidmi, třeba Indiány, vrátí se zcela pozměněn do konce života. Právě tam si začne uvědomovat základní principy světa a života, jedině tam může doopravdy pochopit Indiána a jeho způsoby života, protože jedině tam náhle získá čas na přemýšlení. 
Díváme-li se na Indiána s jeho původními zvyky z teplé a měkké lenošky dobře zařízeného bytu, zdá se nám jeho život barbarský, bídný, špinavý, sprostý, nevychovaný, špatný, nelidský až hnusný, jak to zpočátku viděl i Bručko. Jak to, že neumí děkovat a prosit, jak to, že nepřeje dobrý den a dobrou noc, jak to, že se při loučení neobjímá, neplácá po zádech a nelíbá, jak to, že je mu jedno, kolik dostane od obchodníků za. ulovenou zvěř či banány, jak to, že se stále přihlouple směje, jak to, že řádně nevyjadřuje své city, jak to, že nepřemýšlí, co bude zítra nebo pozítří dělat, jak to, že ... 
Indiáni všech tří Amerik mají k sobě po duchovní stránce velice blízko. Co je pro ně zcela zásadní? Žít si volně, jak ti ptáci nad nimi, žít si zcela svobodně, nikým a ničím neomezováni. Indián nesnáší hranice a ostnaté dráty. Nenávidí naši nervozitu a honbu pod tlakem času. Šílí z naší hlučnosti. Nesnáší rozkazy a zvýšený hlas. Vždyť ani jejich náčelník nemá žádnou imperativní moc nad jednotlivcem. Každý si může dělat, co chce, jak sám uzná za vhodné, a přesto není v osadě chaos a rozbroje. Každý vedle své svobody podvědomě uznává i svobodu druhého. Indián je tolerance sama. Od narození uznává základní principy přežití osady, cítí, že jeho skupina, jeho osada, jeho kmen je sídlem jeho života a jeho vlastního přežití. Moderní terminologií můžeme říci, že Indián je přirozeně loajální. Náčelník nerozkazuje, nedává příkazy, nenutí. Náčelník vlastně nemá žádná práva, jen povinnosti, nezmiňujeme-li se pouze o jednom právu, a to je jít první do války, a přece svoji skupinu, skupinku, osadu či velký kmen řídí a organizuje. Je to on, kdo nalézá nejvhodnější místo pro stavbu osady, je to on, kdo první začne stavět velký společný dům maloka zasazením obrovského sloupu, je to on, kdo nalézá nejlepší loviště či místa pro políčka conuco, on musí svoje lidi umět i bavit, vyprávět legendy a mýty, tancovat, zpívat, je nejlepším lovcem a válečníkem. 
V čem tkví tajemná síla vůdce? V jeho přirozené autoritě, která vyrůstá z jeho schopností. Indián uznává vlastnosti a charakter úspěšného jednotlivce a neví, co je to závist. Když vše funguje, lidé osady jsou s ním spokojeni, když přichází neúspěch, vinen je on, náčelník. Nikdo se neptá na objektivní příčiny, vina je vždy jasná, a je-li těch vin příliš, náčelník končí a skupina volí nového vůdce. To je jejich, ano, vnucuje se slovo demokracie. Demokracie prosta všech adjektiv a špín naší slavné civilizace. Náčelník však nemusí odejít někam pryč do politického azylu či na "smetiště dějin". Bylo by přece škoda jeho schopností, a tak zůstává v osadě "ve výslužbě", v radě starších. 
Přijít mezi Indiány a žít s nimi není vůbec jednoduché. Nemají žádný důvod věřit bělochovi jeho dobré úmysly, vždyť převážná většina, téměř všichni kolem, jsou tak špatní a zlí. Po staletí přicházejí stovky a stovky, aby jim vzali půdu, les, život. Kdo jim za uplynulých pět set let přináší něco jiného? Jsou to jen jednotlivci, kteří se museli postavit na jejich ochranu před nelidským tlakem svých bělošských "bratrů". Z dávných let to byl například španělský kněz Bartolomé de las Casas, který už počátkem 16. století jako první veřejně hlásal, že Indiáni jsou lidi a ne zvěř, že i oni mají jako my, běloši, duši. Začalo období misionářů, kteří šli do pralesů a hor za spásou Indiána. Samozřejmě i misionáři jsou lidi a mnohdy i jejich způsoby nebyly z našeho dnešního hlediska zcela košer. Zpočátku se zhrozili jejich nahoty, mnohoženství a znalostí pouze zlých duchů. Začali Indiány přizpůsobovat ke svému obrazu, a vlastně postupně ničit jejich kulturu. Přirovnáme-li k nim však krvelačné dobrodruhy ženoucí se za zlatem, diamanty a smaragdy, či později novodobé podnikatele, ženoucí se stejnou silou za uranem, vzácným dřevem, kaučukem, za půdou či elektrickou energií z nově stavěných přehrad, byli to stále vzácní lidé, kteří svůj život obětovali určité idei. 
Ale i mezi nimi byla řada misionářů, kteří nebránili Indiánům v jejich způsobu života, žili s nimi a pomáhali jim připravovat se na střetnutí s naším světem. Učili je psát, počítat, mluvit španělsky či portugalsky. Zapisovali jejich legendy a báje. Protože byli křesťany, snažili se přizpůsobit, a ne naopak. Mezi ně patřil Otec Indiánů, jak nazývali Indiáni Samuela Fritze z Trutnova, který se koncem 17. a počátkem 18. století čtyřicet let plavil na piroze po Ucayali, Maraňonu a Amazonce, mezi španělskou a portugalskou Amerikou, aby mohl navštěvovat jejich osady. A přece Cocamové, Tukunové, Omaguové, Kotové, Yaguové či Manaové neztratili své kužmy, ozdoby, malování, domy, svůj způsob života ani své legendy, báje či názory na uspořádání světa. Protestoval proti jejich odvlékání do portugalského otroctví v Brazílii, či na práce do španělských zlatých dolů v Peru a Bolívii. 
V této souvislosti nelze zapomenout na další syny naší země, kteří odcházeli v průběhu 17. a 18. století do vzdálené Ameriky, aby žili s Indiány, pomáhali jim z čistého srdce a zemřeli daleko od svého rodiště. Patří k nim především Šimon Boruhradský, Jan Steinhofer, Václav Eymer, Jiří Hostinský či Josef Neumann pracující v mexických misiích. Vedle S. Fritze byl v amazonských misiích i Jindřich Václav Richter. Jan Neumamm v misiích paraguayských, František Boryně, Jindřich Kordule a Jan Rehr v misiích hornoperuánských, Vojtěch Bukovský v misiích venezuelských, mám-li se zmínit alespoň o některých z nich. 
Candido Mariano Rondon da Silva byl další osobností, která hájila Indiány bez vedlejších či osobních zájmů. Jeho názor byl i na počátku 20. století docela kacířský: "Už to, že my běloši jsme tady, v Americe, je pro Indiány frustrující a zničující." V roce 1910 založil Službu na ochranu Indiánů a zakázal zaměstnancům zabíjet Indiány i v sebeobraně! Pouze takovou cestou lze Indiánům dokázat naši dobrou vůli a získat si jejich dávno ztracenou důvěru. Generál Rondon se stal živou legendou Brazílie a skutečným hrdinou brazilského národa. 
Během svých cest po Amazonii jsem potkával další osobnosti. Misionáře, kteří ve stínu tropické džungle, v úplném odloučení od našeho světa, plnili svůj osobní úkol: pomoci Indiánům bez nároků na nějakou slávu, odměnu či jiné světské požitky, bez ohledu na svoji národnost či příslušnost k řádu, bez ohledu na to, zda chtějí léčit jejich těla nebo jejich duše. Vzpomínám na setkání s panem Viliamem Adámkem v roce 1989, který již desítky let žije na horním toku Rio Negro a věnuje se tamním obyvatelům, pro které připravuje učebnice, nebo na rozhovory s Emilio Burgosem v roce 1973, Španělem tehdy pracujícím v misii El Pilar na řece Madre de Dios a později na horních přítocích řeky Ucayali, kde nešťastně zahynul. Na Gabino Kallatu, aymarského mladíka, který chvíli po dobu mého pobytu v roce 1973 učil v osadě Eceejů Palmareal na peruánské straně nedaleko trojmezí bolivijských, peruánských a brazilských hranic, na doslova konspirativní schůzku v roce 1989 se španěiskými misionáři v brazilské Roraimě chránící "své" Indiány Macushi před nájezdy pistolníků a námezdních vrahů, na amerického misionáře, s kterým jsem se sešel v roce 1969 v osadě Manacapuru na březích řeky Solimoes těsně před soutokem s Rio Negro, ale jehož jméno jsem zapomněl, což však není vůbec důležité, neboť tito lidé neočekávají žádnou publicitu. Nikdy jsem nepociťoval nutnost vyzvídat, zda jsou katolíci, evangelíci, baptisté či adventisté, vždy jsem jim věřil jako lidem, kteří svůj život věnovali nejen Bohu, ale i Indiánům. 
Zvláštní pozornost si jistě zaslouží i takzvaní laičtí misionáři, lidé, kteří opustí náš pohodlný život a odejdou mezi Indiány. Jedním z nich byl například španělský lékař a otec Conchity del Rio, peruánské archeoložky, který po léta léčil Indiány na řece Madre de Dios v zapadlém koutě Peru, hlavně Eceeji, které mi v roce 1973 Conchita doporučila k mému pobytu a studiu. Nikdy nemohu zapomenout na dva mladé Brazilce, kteří svou postavou a vzhledem mohli být "lvi salonů" v moderních klubech Rio de Janeira nebo Sao Paula a svým vzděláním, znalostmi i inteligencí by jistě mohli získat lukrativní post. A přesto tito chlapíci několik let svého života věnovali rozvoji a pomoci indiánskému obyvatelstvu Roraimy, zejména skupině Macushi, bez ohledu na nebezpečí ze strany mocných latifundistů, snažících se stále rozšiřovat své pastviny na úkor indiánských osad, bez ohledu na drsné prostředí a tvrdé podmínky, bez ohledu na to, že téměř všichni obyvatelé Roraimy s přivandrovalými dobrodruhy z celého světa se věnovali spíš dolování zlata a hledání diamantů a Indiáni s jejich přáteli představovali pro ně škůdce bělošské společnosti bránící jejich zbohatnutí, které je nutno zlikvidovat. V takové společnosti jsem se vždy cítil velice dobře a pocit, že takoví lidé skutečně existují, mne velmi povznášel. 
Věřím, že podobných osobností je více. Potěšilo mě, že prostřednictvím této knihy jsem mohl poznat dalšího člověka, který se odhodlal hájit část naší lidské civilizace, kultury, která by bez těchto lidí odumírala mnohem rychleji. 
Cesta za svým snem, svojí představou bývá často svízelná a nelehká. Odjezd a cesta Bruce Olssona do Jižní Ameriky je mi však velmi důvěrná a blízká svým způsobem, jak říkáme my Pražáci, "na blint", bez přípravy, bez styků a známých a mnohdy i bez peněz. Vždy mne lákal tento způsob cestování, který otevíral obrovské možnosti poznat pravou tvář lidí. Tímto způsobem jsem cestoval jako študák už před čtyřiceti lety ještě po vlastech českých a slovenských, později i po Evropě a od roku 1968 - 1969 i po Americe. A musím opět dát zcela za pravdu Bručkovi, že vždy se našla nějaká dobrá duše, která hrozící problém náhle vyřešila. Když jsem se vracíval domů i ze sebedivočejších cest, říkal jsem si v duchu, děkuje Bohu, že dobrý člověk ještě žije. 
V Latinské Americe i ti nejchudší, anebo především právě oni, jsou schopni pomoci, nabídnout místo k přespání a něco k jídlu. Bručko se setkával se stejnými zkušenostmi a reakcemi zdejších obyvatel, jako já později. Člověk zde přežije i přes všechnu tu bídu a nebezpečí. 
Cesta za Indiány je ještě o něco složitější než cesta do Latinské Ameriky, a to nejen kvůli infiltraci bezohledné guerilly, zločineckých narkokartelů, nelítostných podnikatelů, dobrodruhů a podvodníků nejrůznějšího kalibru do indiánských oblastí, které jsou pro jejich aktivity a rejdy vhodným prostorem vzdáleným justici a moci centrálních vlád zemí. Vstup k Indiánům, do jejich osad, je cesta přesvědčování, že jsme jiní než ti ostatní v průběhu pěti staletí. Tak hluboce zažitá nedůvěra se jen velmi těžce překonává a je logické, že zpočátku se člověk setkává se zarytým nepřátelstvím, které se ne všem podaří překonat. Důležitý je i způsob "přesvědčování" o našich dobrých úmyslech, který v případě znalosti jejich zvyků a způsobu života má větší naději na úspěch. Tradiční dárky, které jsou sice logickou a nedílnou součástí návštěv a dobré výchovy u  všech kultur a civilizací na naší Zemi, někdy nemusí v první fázi prorazit indiánskou nedůvěru a zatvrzelost. 
Vzpomínám si, jak jsem "vyzrál" nebo jak jsem "podrazil" Kofány. Vsadil jsem na šokovou terapii už i proto, že jsem byl v Americe ještě na výjezdní doložku, tedy na omezenou dobu. Nemohl jsem čekat jako Bručko několik týdnů, ba měsíců, až se Motiloni osmělí a vezmou si nastražené dárky Věděl jsem, že veškerá činnost je mezi nimi rozdělena na základě sexuální dělby práce. V případě, že určitou činnost dělá opačné pohlaví, než je zvykem, představuje to vždy nějaký výstřelek. Vyrobí-li například chlapec hliněnou nádobu, není k používání, ale pro zábavu, při které se nádoba se smíchem rozbije. Takové jednání si vždy žádá pozornost. Vybral jsem si tedy činnost starých žen a dívek, sběr suchého klestí na oheň. Zdá se to být jednoduché, ale kdo zná tropický deštný prales, ví, že sehnat suché klestí není zrovna žádná legrace. Je to řádně namáhavá práce s mačetou, neřku-li svézt pak těch několik otýpek na vratké piroze po divoké řece, v tom případě, Río Aguarico poblíž kolumbijských hranic, k vysokému břehu osady. Před týdnem byl vstup do osady zcela nemožný, nyní s klestím v podpaží mi už nikdo s oštěpem v ruce nebránil. Rozdělil jsem suché dříví k jednotlivým chýším, zatímco vyjevení Kofáni netušili, co se bude dít. Ten velký běloch nám nosí dříví!? Co máme dělat? Čí je to dříví? Co za to chce? Osada byla zcela vyprázdněna, všichni byli uvnitř svých obydlí a čekali. Napjatou situaci vyřešily děti, které velmi často byly takovým mostem mezi mnou - bělochem a jimi - Indiány. Mezi bambusovými škvírami stěn chýší jsem sledoval, jak se lesknou bělma očí. Postupně vyběhly ven a začaly si se mnou hrát. Cesta porozumění začala. 
K Eceejům jsem se dostal mnohem méně dramaticky, vlastně jsem přijel s ústním doporučením od Conchity del Río, dcery jim známého španělského lékaře, který zachránil spoustu životů jejich příbuzných. Důvěru celé osady i náčelníka Ramaya jsem si pak získal poměrně rychle, ale přesto jsem je zase rychle ztratil. Vzájemné vztahy, třeba přátelské a manželské, se musí neustále obnovovat, to znamená, že také mohou den ze dne skončit, když někdo udělá závažnou chybu. Každý dobrý běloch je pro Indiány přirozeně i lékařem, který může pomoci v léčení chorob, které jsme sem zavlekli a na které místní šaman nestačí. V horní části osady Palmareal umíral Shaitá, starý muž, který měl zřejmě úplavici, a já jsem mu bez předběžného projednání s kouzelníkem Yohahé, s kterým jsem ještě neměl žádné vztahy, podal Chloramfenikol ze Slovakofarmy Hlohovec. Jistě chápete, že taková antibiotika u člověka nedotčeného naším způsobem léčení razantně zaberou a i umírajícího doslova vyrvou ze spárů smrti. Shaitá však už viděl smrt, jak prohlásil Yohahé, neboť tak uzavřel svůj neúspěšný boj s nemocí. Shaitá měl zemřít, a přesto za pár dní odjel s dalšími muži na rybolov, což samozřejmě nepřidalo na autoritě a důvěryhodnosti kouzelníka. Udělal jsem závratnou chybu a měl jsem za to pykat postupnou ztrátou důvěry a následnou likvidací či vyhnáním. Díky dobrým vztahům s náčelníkem, posledním člověkem, který mi po napjatém měsíci nepřestal věřit, jsem získal radu a vypravil se za kouzelníkem věci napravit. 
Bručko se pohyboval a dosud i pohybuje v poněkud žhavějším prostředí umocněným aktivní činnosti gerilly, narkotrafikantství a prospektory nafty Vysoké zájmy mají svoje síly a Indiáni pro ně neznamenají zcela nic. Jen opravdu silná osobnost, jakou Bručko jistě je, je schopna postavit se opravdu proti všem a veřejně anoncovat zločiny, ať už chystané nebo uskutečněné. Jedině tehdy si lze získat určitou podporu. 
Žít s Indiány není cesta růžovým sadem. Často, zvlášť zpočátku se zdá, že Indián je krutý individualista, že se nepřizpůsobuje možnostem fyzicky slabšího a prostředí neznalého bělocha. Je to tvrdá škola přírody, kterou si každý z nich musel prožít na vlastní kůži, a jedině tak lze v tropické džungli a vlastně kdekoliv v přírodě přežít. Chce-li s ním někdo žít, musí se přizpůsobit jejich stylu života i chování, které je tvrdé. Příroda je totiž tvrdá a krutá a neodpouští žádnou chybu. V pralese se musíte pohybovat jako oni, rychle se přizpůsobovat jejich pohybům a chůzi. Nikdy vás neupozorní na nebezpečí, ale je schopen vás zachránit, což zase provede bez řečí, aniž by očekával díky. Jinými slovy, každý se musí rychle naučit starat se o sebe, neboť jedině tak je pak schopen pomoci i jiným. 
Ano, Indián je individualista s konzervativním smýšlením. Ale individualista vytvářející společnost osady, skupiny, kmene, s hlubokým přesvědčením spojitosti jeho bezpečí a přežití své společnosti. Konzervativní smýšlení Indiána je také přirozené a vlastně i logické. Indián si nepřeje nějaké změny, neboť jeho způsob života je vyvážený a nepotřebuje žádné novoty, které by ho pouze negativně narušovaly. Navíc žije v konzervativním prostředí přírody, které je neměnné: druhý den opět vyjde slunce, v potoce opět poteče voda a v ní budou ryby, a v lesích opět bude zvěř a na savanách zase poroste tráva. Tato neměnnost přírody, na které je závislý, mu dává pocit jistoty jeho existence, kterou mu nemůže dát nikdo jiný. Ničí-li někdo jeho životní prostředí, cítí se zároveň i on přímo ohrožen na životě. Samozřejmě, že Indián takhle vůbec nepřemýšlí, to jen my si neustále jeho chování a jednání rozebíráme, vysvětlujeme a škatulkujeme. On jedná přirozeně a podvědomě, svoje chování či svůj projev si nepřipravuje, vše mu jde zcela automaticky 
Zmínil jsem se, že Indián nečeká díky a že tím pádem ani neumí prosit. Náš názor na chování je samozřejmě silně ovlivněn našimi konvencemi, které vznikaly po staletí a které jsou odrazem naší civilizace. Podobně jako náš názor na gramotnost, inteligenci a další pojmy. Podle našich představ je Indián negramotný a pro mnohé je ještě i barbar. Snad proto, že vedle toho, že neumí číst a psát a jen stěží umí počítat, že nemá doma televizi, lahvové pivo v ledničce, že pobíhá nahý, je směšně pomalovaný a nosí dlouhé červené péro papouška ary v nosní přepážce, nechce být bohatý, do pralesa chodí bos, jí rukama a při jídle vydává nejrůznější zvuky těla, i když přiznejme si zvuky přirozené a dokonce i zdravé, které si taky někdy v soukromí a docela rádi dovolíme. Indián je gramotný vzhledem ke své kultuře, umí stovky a stovky věcí a dovedností, které nejsme schopni ani pochopit. Umí se orientovat v pralese, poznává stopy zvířat i lidí, rozeznává ptáky a zvěř na dálku, doslova cítí ryby ve zkalené vodě řek, aby vždy dobře zacílil, zná všechny stromy, keře, rostliny, umí je zpracovávat a využívat, zná stovky a stovky medicínských přípravků a duchovních léčení, podle určitých událostí a stavů přírody umí předpovídat počasí, bohatství a úspěšnost lovu, rybolovu, přítomnost zvěře, až se zdá, že přírodu nějakým záhadným nadpřirozeným způsobem ovládá. To je jeho gramotnost, jeho poznání zákonitostí přírody 
Teprve až po čase soužití s Indiány zjistíte jako Bručko dokonalost a logičnost Indiánova chování. Pak vám už nebude vadit, že neděkuje, neprosí a nezdraví, neboť když někomu chce něco dát, tak mu to dá, aniž by čekal, že ho o to bude někdo prosit a pak za to děkovat. Dáte-li vy dárek, což se od návštěvy čeká, dají dárek i oni, a tak se dárky dávají neustále. Není to krásné? Dát a dostat, dávat a dostávat. Za čas se vám bude vše zdát zcela normální, běžné, bezvadné a vlastně jedině správné a možné, jak zde žít a přežít. Navíc je tu stále legrace a pohoda, žádný stres a spěch. Legrácky, až kanadské žertíky, jsou nedílnou součástí života. Když někdo upadne a rozbije si ústa, všichni se smějí, spadne-li do rokliny s vodou, je to ještě větší psina (což se mi párkrát stalo). A taky jako Bručkovi a každému bělochovi s radostí trhají chlupy na prsou a na rukou a snaží si je z legrace přilepit na svá holá těla, jako by chtěli říci: "Vidíte, jste chlupatí jak opice, zato my jsme od nich vývojově mnohem dál než vy!" A když vám to náhodou po večeři pšoukne, zatímco se budete už vyvalovat v hamace a kolem zrovna půjde krásná dívka, jako tehdy, když jsem byl u Yawalapitiů a dívka se jmenovala Aňuka, s radostí přijmete její obdivný výkřik: "Výborně, Atapana!" 
Bručko si Motilony i ostatní získal svým jednáním a schopností se přizpůsobit a vůlí jim pomáhat. Pak se setkal s jejich přátelstvím a pohostinností, která je pro tropický prales Amazonie snad nedílnou součástí. Pomoc potřebují hlavně etnika, ke kterým se blíží naše civilizace, ta ostatní se umí postarat sama o sebe. Vedle učení je nejlépe dodávat jim hrdost na jejich kulturu a na jejich jazyk. Stanete se pak jedním z nich. A když jsem četl, jak Bobby řekl Bručkovi své tajné jméno: "Bručko, jmenuji se V nebesích", šel mi mráz po zádech z obrovského štěstí a radosti, kterou asi Bručko tehdy pocítil. Asi jako tehdy u Yawalapitiů, když ke mně přistoupila stará žena Ayrika, objala mne vychrtlýma rukama, přitiskla mne na svou kostnatou hrud' a prohlásila mne svým synem. Byl jsem Atapana a mojí matkou se stala Ayrika a otcem kouzelník Guňitze. Byl jsem šťastný jako Bručko. 
Sen o džungli, který se mi před třiceti lety splnil, mne stále láká, i když dnes sedím v jiném křesle než dříve. Není to jen pro pocit svobody a volnosti, jakou mají zvěř a ptáci, ale možná i pro jakousi nevyslovitelnou chuť pomoci Indiánům. Jsem rád, že někteří svůj sen o džungli a pomoci Indiánům nesou ve svém životě dál jako Bručko. 

Autor doslovu
Mnislav Zelený-Atapana (1943) studoval v letech 1960 - 1965 na Vysoké škole zemědělské v Praze fakultu ekonomie, v letech 1967 - 1974 Filosofickou fakultu na Univerzitě Karlově, katedru etnologie, a v roce 1973 postgraduál amerikanistiky na Universidad Nacional Mayor de San Marcos v Limě, který mu zejména posloužil k realizaci několikaměsíčního výzkumu mezi Eceeji v Madre de Dios a sepsání diplomové práce uznané jako doktorské. Současně studoval peruánskou archeologii na Katolické univerzitě v Limě a účastnil se archeologické práce na pobřeží Peru. 
V roce 1969 - orientace na etnické skupiny Indiánů v Amazonii a Andách. V roce 1972 výzkum u etnické skupiny Kofán, povodí řeky Aguarico, pralesní část Ecuadoru. V roce 1973 pobyt a výzkum indiánské etnické skupiny Eceeje, povodí řeky Madre de Dios, pralesní část jižního Peru. V roce 1989 pobyt a výzkum skupiny Yawalapiti na Alto Xingu v Brazílii: přijat mezi Yawalapiti jako Atapana, adoptován do rodiny. 
Po dvacet let (1972 - 1992) působil jako volný novinář, fotograf a spisovatel. Tato jeho činnost byla věnována popularizaci oblasti Latinské Ameriky Zúčastnil se mnoha cest po Latinské Americe, ve kterých se zaměřil na ekonomickou, sociální a historicko-kulturní problematiku oblasti. Je autorem asi dvou set článků orientovaných na Latinskou Ameriku a také jeho přednášková činnost je velmi bohatá. Byl organizátorem mnoha fotografických a sbírkových výstav o zemích LA, z nichž k nejúspěšnějším patřily výstavy v Náprstkově muzeu Slovenském národním muzeu či ve Středočeském muzeu v Roztokách. Externí spolupráce s Čsl. rozhlasem vyústila v realizaci několika rozhlasových her o našich významných krajanech či velkých postavách Latinské Ameriky (Simon Bolivar). Jeho publikační knižní činnost se datuje od roku 1967. Od té doby se autorsky podílel. na různých encyklopediích, v roce 1994 mu vyšla Indiánská encyklopedie, přehledné dílo nejen o dějinách a kulturách předkolumbovské Ameriky, ale i o současné situaci a stavu původních obyvatel. 
V roce 1990 se stal prezidentem Latinskoamerické společnosti. 
V současné době působí jako velvyslanec ČR v Kolumbijské a Ekvádorské republice se sídlem v Bogotě. 
Manželka PhDr. Eva Zelená je historičkou umění. Děti Petra (24) a Marek (20) jsou studující.