Homo sapiens rapiens

Prozatím každá lidská společnost profilovala svoji existenci prostřednictvím materiální a duchovní kultury. I ta, jak rádi říkáme, primitivní společnost v dávné minulosti, měla tyto dva rozměry. Ostatně, jací primitivové! Primitivní kultura vlastně žádná nebyla, právě proto, že její tvůrci dokázali, že jsou schopni vnímat své životní prostředí, přizpůsobovat se jeho

zvláštnostem a formovat svoji materiální i duchovní kulturu ke zdárnému přežívání. Tyto kultury na počátku vývoje lidské společnosti nazýváme jednoduché kultury. Primitiv může být totiž kdokoli z nás i v naší vyspělé kultuře; je to ten, jenž je navzdory vývojovému stupni společnosti výrazně pozadu, žije primitivně vůči možnostem té které doby, té které vývojové etapy lidstva.

Z těchto důvodů o kulturách tzv. čtvrtého světa, tedy kmenových společenství, nehovoříme jako o primitivních národech, ale jako o přírodních národech žijících v souladu s přírodou asi tak, jak žili naši dávní předkové. Pralesní indiáni Amazonie či Křováci, Papuánci nebo Aboridžinci nejsou primitivní, neboť všichni dokázali či stále dokážou žít v nelehkém životním prostředí a budovat svébytnou – i když ve srovnání se západní civilizaci výrazně jednodušší – kulturu.

Ten, kdo měl možnost žít delší dobu v jejich středu a mohl tak pochopit jejich způsob života, náhle s úděsem zjišťuje, že naše slavné výdobytky vysokého životního standardu s množstvím vynálezů ulehčujícím nám život v jejich prostředí ztrácejí význam, a některé se začnou zdát nejen zbytečné, ale dokonce i kontraproduktivní. V tropických deštných lesích nám dojde, že si namlouváme jejich nezbytnost, lépe řečeno, že nám jejich nezbytnost někdo chytře namlouvá.

Je to jakási hra, do níž zapadlo celé moderní lidstvo. Ocitli jsme se v rukou výrobců nezbytností, bez nichž jsme takzvaně ztracení, nejsme prostě »in«. Jsme opravdu řízenými figurkami na poli výrobců všech těch »nesmyslů«, kdy jen málokdo má sílu se jim vzepřít? Vše je nastaveno tak, že jinak to nejde. Svoboda člověka je pak pouhá fikce. Kam to vše

spěje? Mnozí z nás se už neobejdou bez různých signálů, pípání, televizí, DVD, počítačů, mobilů, disket, čipů, karet, kartiček... Čím dál víc jsme omotáváni sítí technických vynálezů a duchovní stránka společnosti pod touto tíhou mizí, nemá šanci na přežití, není pro ni místo ani čas.

Utečeme-li však na chvíli do světa přírodních národů, jako bychom znovuobjevili ztracený svět v jeho nádheře a velikosti, který funguje ve správných proporcích materiální a duchovní kultury, kdy jedna nemůže existovat bez druhé. Je to život oproti našemu jednodušší, ale možná o to radostnější. Tuto radost často dotujeme náhražkami, drogami, požitkářstvím, marnivostí, úchylností, nabubřelostí, módními výstřelky a k tomu nám slouží halasně obdivovaný pokrok, slovo v naší civilizaci přímo svaté, nedotknutelné.

Vývoj denně útočí především na naše zrakové smysly: televize, časopisy, reklamy, oděvní móda, hry, architektura, umění, film. Pak následuje sluch (hudba) a daleko vzadu se krčí chuť, hmat a čich. Již tento nepoměr indikuje cosi nezdravého, což u přírodních národů, které můžeme brát jako měřítko normálnosti, neexistuje. Jejich příslušník okolní svět vnímá jednotně všemi smysly. Například vztah dvou pohlaví je u nás vyhrocen na zrakové vjemy. Na tom spočívá vlastně i móda. Ostatní vjemy jsou potlačeny, protože jsou tak momentálně zorganizovaní výrobci časopisů, filmů, oděvů atd., protože tak jsou nastartované technické systémy. Až technika dospěje o kus dál, vrhne třeba i vyznávání lásky jiným směrem a zase budeme v rukou jiného technického systému, jenž bude manipulovat s naším hmatem nebo čichem.

Indiáni v pralesích Amazonie vztah dvou partnerů chápou všemi smysly, a tak nezapomínají ani na čich, neboť ten jim říká, zda jim partner voní přirozeností svého těla. Tu jsme u nás zabili drogistickým průmyslem. Chceme být šáleni, a tak jsme se ocitli v rukou firem.

Oči slouží především k přijímání vjemů materiálního světa. Chce-li jednotlivec vstřebat nějakou duchovní hodnotu, obvykle oči zavře, aby jej svět povrchností nerušil. K meditaci, rozjímání, ale i ke vzpomínání se oči jakoby samy zavírají. Ostatně i při líbání přivíráme oči, aby se tělo plně věnovalo prožitku lásky či vztahu. Jistě i oči přijímají duchovní hodnoty,

jenže k tomu potřebujeme dostatek stále chybějícího času, například pro pochopení uměleckého díla. Veřejnost nemá čas a bohužel se ve valné většině zajímá o krátkodobé

drby reprezentované bulvárem. To jsou »hodnoty« s jepičím životem.

Požitek bez duchovní podstaty je prázdná schránka a požitkář je pochodující prázdno. Tento vztah se nám prezentuje i při přijímání kulturních znaků z jiných civilizací. Drogy, výtvarné umění nebo hudba přírodních národů obohacující invenci našich tvůrců módy a umění jsou přijímány pouze svou materiální formou, nikoli duchovním obsahem a významem důležitým pro tyto národy, kterým nemůžeme, ale hlavně nechceme rozumět. Pro nás z jejich kultury zůstává jen prázdná schránka požitkářství.

Vezmeme si jen něco, dá se říci, že vykrademe kulturní hodnoty některých národů, a za rok je opět vyhodíme, neboť přichází další manipulativní módní vlna. Týká se to nejen módy, ale samotné výroby mnoha komodit. Proces nadvýroby zahlcuje svět a náš život, žene nás to do kouta a stáváme se součástí masy. Když někdo hledá vlastní individualitu, je často pokládán za podivína. Kdo neměl před časem telefonní kartu, byl »out«, kdo dnes nemá mobilní telefon, počítač, internet, je »out«. Profilovat se znamená chovat se jako kolektivní masa. Není to profilace, je to kopírování. Pouze silná individualita je schopna prosadit svůj názor třeba i proti všem. To, co však vzniká snad goniometrickou řadou, je masa odpadků.

A právě indiánská kultura odpadky vůbec neprodukuje, protože vše je přirozené a ve správných proporcích. Neexistuje obžerství ani požitkářství, není masová nadvýroba ani chamtivost, není hochštaplerství ani nadutost, ale je pokora, schopnost chápat přírodu a duchovní síly světa. Indián se vždy choval a chová jako svobodný jednotlivec, a přesto je součástí svého společenství.

Stále chceme žít lépe, radostněji a mít víc. Jenže víc často neznamená lépe, a už vůbec ne radostněji. Vše má být stále větší a větší, vyšší a vyšší, silnější a silnější, rychlejší a rychlejší, konce nevidět. Tehdy si vždy vzpomenu na T. G. Masaryka. Už před stovkou let nebyl příznivcem nekonečného růstu a říkal: „...ano, v Americe mají obrovská jablka, naše jsou

proti nim malá, jakoby neduživá, ale zato mají chuť a vůni.“ A jsme zase u našich smyslů. Zrak je povýšen na hlavního rozhodčího hodnot na úkor chuti a čichu, tedy kvality.

U indiánů Yawalapiti v Amazonii jsem jedl jejich ananas, tedy ten divoký. Je nevzhledný, malý, plný trnů, ale zato chuť má jakoby kondenzovanou a nádherně voní, což se u pěstovaných ananasů jaksi ztrácí. Naše jsou několikanásobně větší, ale jsou jako bláto. Jak říkáme: bez chuti a zápachu. Prázdná hmota.

Ztrátou duchovního rozměru kultury se řítíme do světa robotů, biomechanoidů, mutantů řízených Počítačem-Matkou a lidského otroctví, jak to vlastně říká i sám H. R. Giger, tvůrce Vetřelce a jiných nestvůrných filmových a uměleckých předloh. Postupně si zvykáme na vše. Právě současná literatura, film či výtvarné umění nás živí výplody, které přijímáme za své. Prozatím v jakémsi virtuálním světě a až to přijde ve světě reálném, nebudeme překvapeni, naopak budeme připraveni na svůj konec.

Ale to už zřejmě nebude žádná lidská kultura a budu rád, že se toho nedožiji. Spousta věcí ztratí svůj význam včetně slov i samotné existence lidstva. Naší povinností je přece milovat se a množit, ale náš nezájem o tuto základní lidskou funkci jen napomůže cestě do pekel. Materiální hodnoty opět vítězí nad duchovní naplněností našich životů láskou, starostí o potomstvo a jeho výchovu.

Indiáni v pralesích Amazonie plní slovo Boží: Milujte se a množte se.

I náčelníka hodnotí podle toho, zda kmen roste, nebo mizí z povrchu zemského. Dobrým náčelníkem je Aritana u Yawalapitiů. Když mě v roce 1989 adoptoval, bylo nás kolem 115, pod jeho vedením je nás už přes 250. A právě proto je náčelníkem již více než dvacet let. Chápe potřeby svého lidu, materiální i duchovní rozměr své kultury, konzervativně ji udržuje a snaží se omezovat neblahý vliv civilizace, která má zájem kořistit a ničit. Nejdříve životní prostředí cizích národů, pak své vlastní a nakonec i sebe sama. Homo sapiens rapiens.

Mnislav ZELENÝ-ATAPANA