Lidové noviny, 3.8.2006

Mnislav Zelený
/bývalý velvyslanec ČR v Kolumbii/

Proč v Kolumbii vládne pravice

Politické kyvadlo se v Jižní Americe vychýlilo doleva. Ale země prezidenta Uribeho je výjimkou.

Politická scéna v Kolumbii již za svoji dvousetletou historii zažila leccos. Tradiční bipolární dělení moci mezi konzervativce a liberály nastartovalo od dob Simon Bolívara a Paula Santandera nepřátelství na život a smrt v pravém slova smyslu v podobě desetiletí občanských válek, krvavých převratů, politických atentátů a vražd až po „rozumnou“ dohodu o pravidelném střídání moci po čtyřletých vládních období v druhé polovině dvacátého století, což je vlastně chytřejší způsob opoziční smlouvy.

V uplynulém století nicméně měli liberálové počítaní k levici navrch, což přerostlo až v jakousi toleranci a neschopnost čelit levicovým guerillám a narkomafiím, kterým se proto v Kolumbii začalo dařit a rostly jako houby po dešti. Právě slabost levicově orientovaných vládních garnitur otevřela pole pro desítky partyzánských skupin, ze kterých se zformovaly nynější nejsilnější FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia - Vojenské revoluční síly Kolumbie) a ELN (Ejército de Liberación Nacional -Národní osvobozenecká armáda).

Bohužel ani pár konzervativních prezidentů nedokázalo výrazně čelit levicovým názorům a ustupovalo partyzánům, jako například slabý Belisario Bentacourt při obsazení Justičního paláce a dominikánské ambasády městskou guerillou Movimiento 19 de Abril M-19 (Hnutí 19. dubna M-19) v osmdesátých letech či Andres Pastrana, který FARC věnoval přes 30 tisíc kilometrů čtverečních velký azylový prostor, čímž narušil suverenitu Kolumbie nad celým územím.

Ustupování zlu se ukázalo jako cestou do pekel, zlo prorostlo svými zakrvavenými dolary z výkupných, loupení bank, vydírání, z prodeje drog celou společností. Korupce prostoupila do nejvyšších patrech politiky, armády, policie, soudnictví, mezi kongresmany i starosty. Kolumbijská guerilla - a ostatně i narkomafie - jsou totiž velice, opravdu velice bohaté a jsou schopny si koupit téměř kohokoliv.

Chce to tvrdou ruku

Své pověřovací listiny jsem předával v roce 1996 prezidentovi Ernestu Samperovi, jehož volební kampaň byla zaplevelena narkodolary, takže ztratil americké vízum navzdory tomu, že jeho manželka je rodilá Američanka a její otec jako válečný pilot zahynul ve Vietnamu. Samper byl přesto příjemný chlapík a sršel vtipy.

Když jsem s ním seděl již jako s vysloužilým prezidentem u stolu při svatbě dcery kolumbijského velvyslance v Česku, neustále hájil Kubu a divil se naší zatvrzelosti hájit lidská práva i tam. Fidel je prostě pro ně fenomén boje proti silnému sousedovi, kterého nikdo z celé Ameriky sice nemá rád, ale v hloubi duše mu všechno závidí a snaží se tam dostat. Obecný postoj Latinoameričana můžeme stručně vyjádřit: dejte nám peníze a vypadněte.

Jeho následovník Michal Pastrana byl sice konzervativní prezident a na jeho stole stálo Pražské Jezulátko, jež jsem mu věnoval, ale guerille FARC ustupoval celé čtyři roky. Naivně se domníval, že dosáhne nějaké dohody a zvýší bezpečnost v zemi, když s nimi zahájí dialog. Opak byl pravda. Guerilla změnila dialog v monolog, zvýšila svoji akceschopnost, rozšířila vliv na více než třetinu území i s její administrativou, stala se největší narkokartelem na světě s obratem v miliardách dolarů, uplatila, koho chtěla.

Před dalšími volbami mi můj řidič říkal, že Kolumbie potřebuje krvavou očistu. „Potřebujeme tvrdou ruku, nejlépe nějakého Pinocheta nebo alespoň Fujimoriho,“ tvrdil. Žádný z nich nebyl po ruce, byl tu „jen“ Alvaro Uribe Velez. V devadesátých letech jako guvernér nejbohatšího departamentu Antioquia založil domobranu Convivir, což byl projev nespokojenosti s levicovými a neschopnými vládami bránit občany před masakry teroristických guerill. Jenže ty po čase dosáhly zrušení domobrany.

Nelze se divit, vždyť mezi kongresmany je řada bývalých členů guerill, které svého času sice složily zbraně, ale ne ideje vybudovat socialismus. To je i ideologický cíl po zuby vyzbrojeného FARC, i když to je pouhá hra pro veřejnost levicových intelektuálů a nevládních skupin, které na to stále slyší. Z politických partyzánů se stala jen teroristická banda, jejichž ideje se už dávno proměnily v pouhý kšeft a zlo, ale i Evropské unii to až do nedávno taky moc nevadilo. Alvaro Uribe Veléz slíbil tvrdou nápravu a žádné výhody a paktování s guerillami. Vyhlásil jim nekompromisní boj, který však bude něco stát, a proto před pěti lety vyhrál.

Alvaro umí výtečně jezdit na koni a je znalcem i hovězího dobytka, což obojí je v Latinské Americe „in“. Vlastně každá celebrita i vysokoškolský profesor se vyzná v koních a kravách. Alvaro je však kupodivu také členem Liberální strany, ale stal se svými konzervativními názory vnitřním disidentem vlastní partaje. Po zvolení ihned rozpustil svobodné teritorium FARC a rozhodl se s touto guerillou utkat po celé zemi. Výrazně se v tomto boji spojil s USA, což předcházející mandanti činili spíš jen na papíře.

Začaly čistky i soudy s nejvyššími představiteli armády, soudů i policie pro korupci a tichou spolupráci s partyzány. Pomalu se situace začala zlepšovat, což jsem každoročně slyšel od většiny Kolumbijců napříč společenskými vrstvami. Po silnicích a v městech začalo být bezpečněji, i když únosy, masakry a aktivita zbohatlických guerill nelze zlikvidovat naráz. Nastal hospodářský rozvoj, zvýšily se investice i stavebnictví. Alvaro Uribe Veléz držel svoje volební slovo, a proto i po čtyřech letech svého mandátu měl neuvěřitelných 75 procent veřejného mínění na své straně.

Co teď? Změňme ústavu!

V dobře nastoupené cestě bylo třeba pokračovat, jenže kolumbijská ústava neumožňuje druhé volební období za sebou. Pouze Bolívar a krvavý diktátor generál Mosquera v 19. století vládli dvakrát za sebou. Uribe se však rozhodl změnit ústavu, což je velice složitý proces.

Okamžitě se ozvaly levicové hlasy o pravicovém puči a na svoji neschopnost řešit problémy země rychle zapomněly. Přesto návrh prošel oběma komorami i Nejvyšším ústavním soudem. V tom okamžiku mi bylo jasné, že Alvaro Uribe Veléz je i dalším prezidentem.

Letos v květnu se jím stal hned v prvním kole s výrazným odstupem od svých levicově smýšlejících soupeřů, kteří nemohou nabídnout řešení závažných problémů. Kolumbie je tak osamoceným pravicovým ostrovem v Jižní Americe a nejvýraznějším spojencem USA na americkém kontinentě hájícím demokracii a svobodu.


Mnislav Zelený-Atapana

O autorovi: Mnislav Zelený-Atapana, etnograf