Hospodářské noviny, 23.8.2006

Mnislav Zelený-Atapana:
Hřiště je nebe, Slunce je míč čili O původu fotbalu

Fotbal vznikl v Anglii, hokej vynalezli Kanaďané, košíková a odbíjená je evropská hra. - Tak si to představujeme my Evropané, kteří jsme přece vynalezli skoro všechno včetně sportů. Ještě tak přiznáme Číňanům papír, střelný prach a hedvábí.
Vlastně tím stylově navazujeme na evropské conquistadory a jejich dobývání Ameriky. Běloši postupně ukradli indiánům zlato, stříbro, smaragdy, brambory, kukuřici, fazole, slunečnici, rajčata, papriky, kánoe, kajak, tobogan, mokasíny, kakao, čokoládu (aztécky xocoatl, čti: šokoatl), tabák, koku, a v poslední době třeba anorak, parku, masky na Halloween, halucinogenní drogy a pončo.
A ovšemže - ukradli jsme jim i ty míčové hry.

Hokej, odbíjená, lakros

Kde by byla Evropa bez kaučuku, a tedy bez míčů, které vymysleli indiáni před stovkami let? Míčové hry podobné odbíjené či pozemnímu hokeji hrály spousty kmenů v Jižní i v Severní Americe, například Araukánci či Irokézové. Někteří je hráli jednou pálkou, jiní - třeba Dakotové či Winnebagové - dvěma.
Kaučukový míček poskakoval po celé Americe. Araukánci svůj hokej hraný se zahnutými pálkami nazývali chucea. Na každé straně hrálo 10-15 hráčů, mohly být mezi nimi i ženy, za mohutného doprovodu bubnů a fléten a množství diváků. Jejich další hra, pillma, byla velmi podobná naší odbíjené.
Míčové hry však byly vždy nějakým, nám leckdy ne zcela jasným způsobem, součástí posvátných obřadů. Šaman před zápasem ošetřil míč a zakuřoval pro štěstí pálky posvátným tabákovým dýmem. Sexuální styk hráčů byl před zápasem přísně zakázán.
Nedávno dorazil do Evropy lakros, typická hra severoamerických indiánů, od subarktické oblasti až po prérie a jihovýchod USA. Také zde před započetím hry probíhalo obřadné malování těla, pití posvátné medicíny, tancování a zpívání.
Očekávám příchod dalších indiánských her a sportů. Například Tarahumárové kopají před sebou míček přes kopce, řeky a hory desítky, ba stovky kilometrů: kdo dále, kdo rychleji. Není to nádhera?

Na utkání Jawalapitiů

Kopanou hráli indiáni po staletí snad po celé Americe, a proto jsem se nikdy nedivil, když jsem je viděl hrát u kteréhokoliv kmene vysoko v Andách či v hlubokých amazonských lesích. Posedlost míčem je jim vrozená.
Byl jsem divákem utkání Jawalapitiů s Kamayuráyi v Lize horního Xingú v centrální Brazílii, kde žije šestnáct kmenů o celkovém počtu kolem dvou a půl tisíce lidí na rozloze asi 35 tisíc kilometrů čtverečních. Někdy k utkání cestují kánoemi i několik dní.
Tyto dva kmeny byly sousedy. Hráči přišli pěšky ve svých tradičních oděvech, tedy prakticky zcela nazí s péřovými ozdobami na krku, pažích a nohou a pouhým provázkem s modrými skleněnými perličkami z Jablonexu kolem boků. Před utkáním si své odění sundali a převlékli se do značkových trenýrek Niké, kopaček Adidas, barevných štulpen a triček Puma.
Po zápase se zase svlékli do naha a šli domů dvacet kilometrů. Hráčskou výbavu si přivážejí z ojedinělých cest do naší civilizace.

A vítěz bude obětován

Staří Mayové či Aztékové z míčových her vytvořili dokonalý posvátný rituál, ke kterému se také pomalu blížíme. Míčová hra zvaná pok-a-tok u Mayů (v jejich městě Chichen Itzá se pro ni našlo sedm hřišť) a tlachtli u Aztéků symbolizovala celý vesmír. Hřiště představovalo nebe, míč v letu samo Slunce a dva kamenné kruhy, do kterých se měli hráči strefovat míčem, byla místa, odkud Slunce vycházelo a zapadalo.
Archeologické doklady o míčových hrách sahají až do 6. století před naším letopočtem, k tvůrcům olmécké kultury! Odtud se hry rozšířily na karibské ostrovy i do Severní Ameriky.
V mayské hře se hráči snažili prohodit gumový míček kruhem, ale mohli jej odrážet pouze lokty, rameny a boky. Kruhy byly ve výšce až deseti, jedenácti metrů: neuvěřitelné! Předchůdce naší košíkové měl také množství diváků a fanoušků, kteří sázeli na vítěze i všechen svůj majetek včetně manželek. Vítězové je pak museli někdy honit a vymáhat splacení sázek.
Aztécké tlachtli bylo velmi podobné, hra však v této militarizované společnosti zastupovala v mírových dobách roli válek. Vítězové byli za své úsilí a umění obětováni, což byla největší odměna, jakou mohl Azték získat v době míru. Pouze tito sportovci, ve válce usmrcení válečníci a ženy zemřelé při porodu se dostávali do speciálního nebe.
Aztéčtí vítězové byli oslavováni zhruba tak, jako když nyní sportovci vstupují do Síní slávy. Naše sportoviště se postupně také mění v místa rituálních obřadů. Takže jen očekávám, až přijdou krvavá obětování vítězů. Možná, že se vnuci konečně dočkají.


Mnislav Zelený-Atapana

Autor je cestovatel a etnograf. Uskutečnil sérii výprav mezi jihoamerické indiány, kmen Jawalapitiů jej přijal za svého člena. M. Zelený byl také velvyslancem v Kolumbii.