Lidové noviny, 14.10.2006

Právo první noci praktikovali už indiáni

Z hlediska vývoje naší civilizace není právo první noci zas tak špatný nápad. Vychází z pradávných kořenů a pan Darwin by to jistě řádně vysvětlil. Ti nejsilnější samci se prostě k samicím vždy nějak dostali a ti slabší byli odehnáni.

Tento přirozený výběr pohnul naše předky dopředu doslova skokem. Pak však již nebylo v dalším vývoji třeba silných jedinců, ale schopných a inteligentních, i když třeba vychrtlých a neduživých.

Tyto předpoklady měla vládnoucí panská část společnosti, která si své mozkové závity neustále vylepšovala školami a výcvikem. Proto zcela přirozeně vznikl institut práva první noci navazující na původní sílu vůdce stáda, což umožňovalo rozsévat schopnější geny geometrickou řadou prostřednictvím svých poddaných, což lidstvem zase pohnulo vpřed.

Ovšem tento institut není žádný vynález modré krve. Zvyk praktikovali již dávno v Americe indiáni. Nositelé tohoto práva byli pochopitelně šamani, nejinteligentnější vrstva indiánské společnosti. Dost běžná je mezi indiány Amazonie rituální deflorace dívek během iniciačních slavností dospělosti anebo až v manželství.

Například u Yek'wanů ve Venezuele navazuje tato praxe na tabu profánní deflorace i v mýtu o manželství Wanadiho, kulturního hrdiny a stvořitele světa a lidí. Dokonce i v jeho případě před uzavřením manželství s jeho ženou došlo k rituální defloraci jeho manželky pomocnými duchy.

Sigmund Freud spojuje tento obřad s univerzálním archaickým syžetem mýtů ozubené vaginy a komplexu kastrace. Vagina má své vlastní duchy-majitele, kteří jsou velmi žárliví a mohou být poraženi jen velkou magickou silou, například šamanem, který vládne nad životem a smrtí. Symbolicky je vagina plná ostrých zubů, které mohou milence kastrovat. To vysvětluje, proč neviditelní duchové a jejich reprezentanti, šamani mohou riskovat první kopulaci a vymlátit vagině ostré zuby a nechat jí jen jeden malý „zoubek“, klitoris.

Současná forma práva první noci se začala skrývat pod mimikry mocných a bohatých VIP testujících mladé dívky, i za cenu nových a nových manželství, když už by se zdálo, že jsou za zenitem svých možností. Právě naopak cítí potřebu stále rozsévat své sémě i cestou různých podpůrných prostředků. Ovšem už mnohdy nejsou ani silní, jako byli vůdce stád opic-hominidů, ani inteligentní jako příslušníci modré krve na svém vrcholu a mají jen tučná konta, která se geny nešíří.

Žiji-li jako běloch mezi indiány v pralese, tak už jen svou přítomností zanáším mezi ně naši civilizaci, což ostatně již na počátku minulého století konstatoval nositel Nobelovy ceny za mír Brazilec Candido Mariano da Silva Rondón, zakladatel Služby na ochrany indiánů. Abych však jimi byl přijat, musím se bezvýhradně podřídit jejich zvykům a způsobům života. Například pouhé odmítnutí jejich jídelníčku, což se může zdát jako něco malicherného, je příčinou vykázání z jejich území. Člověk se má chovat mezi nimi podle jejich zákonů. Dobře, jedna osoba se může mezi nimi ztratit, když se zcela přizpůsobí, ale řekněme deset osob u kmene se stovkou lidí, to je deset procent - a po čase už může hrozit likvidace původních kulturních hodnot. Jde právě o tu míru!

Ale možná věda sloužící pokroku vynalezne, jak konta zakódovat do naší genetické výbavy a tím posunout vývoj z člověka myslícího na člověka finančního.


Mnislav Zelený-Atapana

Autor je kulturní antropolog