Lidové noviny, 20.10.2006

Které volby jsou demokratické? Ty indiánské!

Pralesní indiáni Amazonie samozřejmě nemají tak vysoké HDP jako třeba my. Nám však stále nestačí, jsme nespokojení, zatímco indiánům to jejich směšné HDP stačí a jsou stále spokojeni. My zažíváme děsivé skutečnosti s našimi politiky, což už považujeme za normální součást politického boje. Podrazy na podrazy, zlodějny, kriminální činy, kdo se v tom vyzná? Ale máme demokracii! A demokratické volby! A svobodu! Polonahý a pomalovaný indián netuší, co ta slova jsou. A v tom to právě je.

My máme slova na vše a tím se zaštiťujeme. I ty volby jsou vysoce formální hrou, i když jsou demokratické. I ta svoboda je jen velkou hrou. Indián slovo demokracie nezná, a přesto jeho volby vůdců a náčelníků jsou mnohem, mnohem demokratičtější než ty naše. Indián nezná ani slovo svoboda, a přesto je ten nejsvobodnější jedinec na světě. Může si dělat, co chce, je volný opravdu jak ten pták, ale protože je přirozeně loajální, uznává přirozenou autoritu náčelníka.

A tak existuje společnost svobodných jedinců, svobodně si volící své vůdce.

My jsme přesvědčeni, že naše demokracie je to nejlepší, co může na světě v oblasti politické kultury existovat. Jsme také přesvědčeni, že národy nepatřící k euroatlantické civilizaci se k nám nemohou ani zdaleka rovnat, jak z pohledu materiálního zabezpečení společnosti, tak z hlediska svobody člověka. Jsme také přesvědčeni, že naše demokratické zřízení je to nejlepší, co na světě existuje, i když sice ne ideální.

Z výše uvedeného vyplývá, že se cítíme nadřazeni nad ostatní národy, i když se na ně díváme shovívavě, a i když jim posíláme miliony dolarů na jejich rozvoj: rozvoj armády, společnosti, kultury, školství, zdravotnictví. Děláme to proto, protože se to právě nosí, protože se tak nějak stydíme za to, že my se máme dobře a ti ostatní ne. Platíme si tím naše hříchy a cestu do nebe.

Jaký si však představujeme jejich rozvoj? Cestu k naší demokracii? Cestu k našim volbám? Proč jim chceme měnit jejich názory, jejich zvyky, jejich kulturu, která je mnohdy mnohem starší než ta naše. Kdo nám dává toto právo? V čem to tedy vězí, že ten prachobyčejný indián bez vysokých škol, bez znalostí politických systémů, bez schopností kombinovat a uvažovat o cílech společnosti má takové volby?

Pramení to již z toho, že náčelník, nejvyšší politická instituce kmene či osady, nemá nárok na žádné platy, honoráře, dividendy, pozornosti ani dary. Náčelník dál nemá ani žádné mocenské formy k vládnutí, nemá možnost nikomu nic přikazovat či k něčemu nutit. Nemá vlastně žádná práva. Má jen povinnosti: zajišťovat svým lidem dostatek potravy správným lovem a rybolovem, zajišťovat dobré bydlení správným rozhodnutím o umístění vesnice, zajišťovat vítězství v boji s nepřáteli, což vše vede k jejich spokojenosti a růstu obyvatel.

Vlastně má jedno právo: být všude první. Jít první do války. Jít první stavět společný dům. Jít první na společný lov. Když se vše daří, náčelníka nevelebí, vždyť je to jeho povinnost! Když se něco nezdaří, je rychle a bez dlouhých vládních krizí zvolen jiný schopnější. Už vás napadá, jakou formou je náčelník vlastně schopen vládnout? Samozřejmě, je to přirozená autorita. A to je to, co u nás už dávno neexistuje a nikdo to ve volbách od našich politiků ani neočekává.

Ale proč vlastně ten indiánský náčelník to náčelnictví dělá, když z toho vlastně vůbec, ale vůbec nic nemá? Činí to jen pro dobrý pocit, že dělá dobro pro svůj lid. Zajišťuje jim i sobě každodenní štěstí, které my hledáme po celé generace, ale stále nám uniká dál a dál. A stále si myslíme, že nějaká vláda nám je přichystá.

Kandidáti nikdy nic neslibují Z těchto základů rostou i indiánské volby. Oni opravdu volí toho nejlepšího. Ne toho, kdo nejvíc křičí a ukazuje se před ostatními, kdo se holedbá slovy a slovy a slovy a který se před volbami na nás dívá z každého sloupu. Ano, indián to má mnohem snazší. Všichni se dobře znají a vědí, kdo je kdo. Tedy kdo co kdy udělal. Indián musí zvolit toho nejlepšího. On si nemůže dovolit ten luxus jako my, zvolit nafoukaného nalíčeného kecala, který pak kazí, co se dá, který přišel bůhví odkud a je nesen vzhůru na vlně slibů a slov.

Naše společnost s vysokým HDP to nějakou dobu přežije, i když se stát rozkrádá, vznikají mafiánská spojení, kdy dobří lidé jsou nařknuti ze zla a zlí a hlupáci se tváří jako bohové a kynou jako nabobové. Přežijeme to, protože nám nejde o život. (Zatím.) Indiánovi totiž jde o přežití. On si prostě musí zvolit toho nejlepšího, který je povede „trnitým údolím“ života v kruté přírodě, která nikomu neodpustí žádný přečin, žádnou chybu. Indiánští kandidáti na vůdce při volbách nikdy nic neslibují. Pouze činí celým svým životním profilem.

Námi demokraticky zvolení vůdci nás vedli špatně a ještě z toho tyli. Ostatně nás stále tak vedou a stále z toho tyjí. To je demokracie? My vlastně nemáme žádnou jinou svobodnou šanci, jsme vždy v netransparentním koloběhu stran a institucí, které vykřikují čísla a slova pokroku a rozvoje, z kterých se staly posvátné krávy. Indiáni by s takovým vůdcem rychle zatočili. Ale nemusejí. Oni si vždy -velice demokraticky - zvolí toho nejlepšího, který dobře ví, co jeho lid potřebuje a kam má kráčet.

Oni si tak kráčejí možná již desítku tisíc let. Nikam sice moc nepokročili, ale mezitím v propadlišti dějin skončil slavný Babylon i Sumer, Egypt faraonů, řecká i římská kultura, evropská impéria i ta incká, mayská a aztécká, a my se tam pomalu, ale jistě také řítíme. Ať žijí svobodné a demokratické volby!


Mnislav Zelený-Atapana

O autorovi: Mnislav Zelený-Atapana, bývalý český velvyslanec v Kolumbii, etnograf a indiánský náčelník.