Velký malý spisovatel Gabo
MFDnes, 24.3.2007

Velký malý spisovatel Gabo

Poněkud osobnější připomenutí nedávných osmdesátin nositele Nobelovy ceny za literaturu 

MNISLAV ZELENÝ ATAPANA,  Bogota Vždy mě vtahoval magický realismus velkého Gaba, jak Kolumbijci, ale i ostatní Latinoameričané říkají spisovateli Gabrielu Garcíovi Márquezovi, který 6. března oslavil osmdesátiny. Vtahoval mě už proto, že skoro čtyřicet let mám blízko k tomuto kontinentu. 

Fotograf bez fotoaparátu
Ministr zahraničí Kolumbie mi v roce 1997 či 1998 při jednom obědě důvěrně sdělil "státní" tajemství: "Víš, magický realismus není nápadem ani zásluhou Gaba. My všichni v něm žijeme po staletí, je to naše realita. Možná bych ti to ani neměl říkat, protože si o nás lidi možná leccos pomyslí, ale když jsem přebíral jako ministr budovu San Carlos (kolumbijská obdoba pražského Černínského paláce, sídla ministerstva zahraničí - pozn. aut.) s jejími zaměstnanci, byl mezi nimi i oficiální fotograf ministra. Tedy nic zvláštního. Jenomže on nikdy žádný fotoaparát neměl a celá ta léta to nikomu nevadilo. Není to nádherný důkaz našeho magického realismu?" 
Je tedy jasné, že velký Gabo se musel narodit právě zde, v Kolumbii, kde podobných historek můžete slyšet na tisíce. Stačí sedět u piva či u domina, asi tak, jako v Praze sedával Bohumil Hrabal u Zlatého tygra, a poslouchat. Což Gabo také dělal to víc než dobře. 

Mezi svými
Právě v Kolumbii jsem však na adresu Márquezova psaní narazil na nejednu kritiku. V Bogotě jsem byl kupříkladu pozván na intelektuální setkání a od místních profesorů a li- terátů jsem vyslechl - zejména na román O lásce a jiných běsech - dosti nelichotivá slova. Tuším, v čem tkví značná část této distance - ani ne tak v Márquezově literárním díle, nýbrž spíše v jeho politických a občanských postojích, které Kolumbijcům stále zřetelněji vadí, i když se zatím u nich nejedná o převažující názor. Nicméně jedni Márquezovi zazlívají, že opustil Kolumbii v těžké době a uchýlil se do ústraní poklidné vily v Mexico City, z jejíhož bezpečí sleduje krušné události a teror kolumbijských levicových geril. Kritika jiných se opírá o jeho vstřícnost vůči levicovým diktaturám a hnutím včetně kolumbijských geril. 
Jistě, Márquezovo literární dílo je velkolepé, podobně jako bylo veliké fotbalové umění Maradony, takže oba zůstanou v pomyslných síních slávy, i když jejich společným kamarádem je kubánský komandant Fidel. Ale i tak mi nešlo do hlavy, že Márquezem stvořený vládce v románu Sto roků samoty byl pro mě obdivuhodným vykreslením nadutých a zbožštělých diktátorů, ať již se jmenovali Stalin, Hitler, Kim Ir-sen nebo Castro, zatímco Gábo jako by u svého přítele Fidela tento rozměr neviděl. 
Jenže jsem měl možnost vidět Gaba na vlastní oči a leccos mi došlo. 7. ledna 1999 jsem se zúčastnil "slavného" setkání kolumbijského konzervativního prezidenta Andrése Pastrany s vůdcem nejmocnější gerily FARC (Ozbrojené revoluční síly Kolumbie-FuerzasArmadas Revolucionarias de Colombia) Marulandou, signifikantně nazývaným Tirofijo (Přesná střela). Odehrálo se to v San Vicente del Caguán, uprostřed kolumbijské amazonské džungle. Prezident Pastrana jim zde přidělil asi 34 000 km2 teritoria s vlastní par- tyzánskou jurisdikcí a správou, což byl neslýchaný krok; prezident se naivně domníval, že se tak s teroristy dohodne na míru. 
Na ono setkání za účasti řady velvyslanců a desítek osobností z levicového světa však Tirofijo schválně nepřišel, aby tak veřejně Pastranu ponížil a dal ihned na vědomí, kdo bude vývoj řídit. Přítomným levičákům to nevadilo. Márquez byl mezi nimi. Objímal se s nikaragujským expartyzánem Danielem Ortegou a srdečně zdravil členy partyzánského ústředního výboru opásané kalašnikovy. Byl zjevně spokojen s vývojem událostí: všichni jsme tam byli "obšancováni" po zuby ozbrojenými revolucionáři. Těmi, kteří za svoji představu socialismu bojují přepadáními, masakry, atentáty a vydíráními, rozséváním strachu a smrti hlavně mezi nevinnými lidmi. 
Od té doby mě Gabo už tolik nepřekvapuje svými obhajobami Castra, Cháveze a jim podobných. Kolumbie nadále trpí terorismem rudých partyzánů, ale on jí ukázal záda a kromě popsané výjimky do rodné země nejezdí. Když jsem mluvil v Bogotě s jeho sestrou, sdělila mi, že i ona je s ním pouze v občasném styku a ani na pohřeb své matky Luisy Santiagy spisovatel nepřijel. 

Už mě neštvi
Kolumbijci by si Gaba doma jistě rádi vyslechli, co by se podle něho dalo dělat ke zlepšení situace. Asi tak, jak to slyší od zpěvačky Shakiry, která pomáhá dětem ulice v oblasti atlantického pobřeží této země prostřednictvím nadace Bosé nohy, anebo jako se občas angažuje automobilový závodník Juan Pablo Montoya. S Márquezem pokusy o taková setkání dopadají tristně. Kupříkladu organizátoři Festivalu umění v Cali pro Márqueze připravili v lednu 1999 slavnost, ale spisovatel rovnou od partyzánů v Caguánu zmizel pryč ze země. 
Na zoufalou situaci na Kubě velký Gabo nereaguje - a když, tak pouze pozitivně. Zato ke Clintonově aféře pocítil potřebu se vyjádřit: prezident se prý "zpronevěřil svému historickému údělu jen proto, že na Zemi nenašel pro sebe bezpečný kout, kde by se mohl milovat". Mnozí Kolumbijci říkají, že daleko smutnější je, že Márquez si nenašel bezpečný kout v Kolumbii, aby ji mohl občas navštívit, a nedával v cizině na vědomí, že Kolumbie je "un cagero", "plná sraček". 
Nelze se pak ani moc divit, že Ximena Gutierrezová svůj článek v nejrozšířenějším kolumbijském deníku EI Tiempo, publikovaný letos 11. března v sekci Politika a literatura, nazvala a zakončila slov: "Už mě neštvi, Gabo." 

Mnislav Zelený-Atapana
Narodil se v roce 1943. Po Latinské Americe podnikl několik výzkumných cest, publikoval řadu článků a několik knih, v poslední době se věnuje ochraně amazonských indiánů a deštných lesů Amazonie prostřednictvím společnosti Velká Amazonie, o. p. s.