Time in, 5/2007

Cestování Amazonie

Magický lék

Do venezuelské džungle jsme odjeli s nadací Velká Amazonie, kterou založil Mnislav Zelený-Atapana, snažící se již několik let pomáhat amazonským indiánům a deštného pralesům. Cílem výpravy byl etnobotanický výzkum u indiánského kmene Yekwana. Nápad vzešel od samotných indlánů - stařešina komunity Boca de Nicharé, kde díky dlouholeté spolupráci panuje vzájemná důvěra, nás požádal o pomoc se zachycením a zachováním znalostí léčivých rostlin. Jejich užívání v Amazonii postupně mizí a nahrazují je nám dobře známé růžové pilulky. Indiána samozřejmě tato tabletka, zabíjející bolest, fascinuje;je pro něho pohodlnější (stejně jako pro každého z nás) vzít si prášek, než pátrat v džungli po správném stromu, ostrouhat kůru a uvařit si čaj.

Výsledkem našeho výzkumu bude kniha o léčivých rostlinách, užívaných specificky kmenem Yekwana. Příští rok bychom jim rádi přivezli první verzi a dále ji doplňovali, upravili, spolupracovali s dalšími herbalisty a zároveň jim dokázali, že vzniká něco, co dobře poslouží jim samotným. Uvažuje se, že kromě české a španělské vznikne I verze v yekwanštině.

Nejisté vyhlídky

Za poznáním jsme se z naší domovské vesnice vypravili do odlehlé a těžko dostupné komunity Cacurí ležící blízko hranic s Brazílií. Náročná cesta trvala celý týden a plavba po Orinoku byla záživná i úmorná. Vychutnávali jsme si stolové hory ve světle zapadajícího slunce, pozorování okolní přírody

včetně slunících se kajmanů, bělostné pláže a koupání, ale také jsme si dosyta užili náletů velmi nepříjemných a bolestivě štípajících mušek zvaných puri-puri, mnohá uvíznutí na mělčinách a časté a nepříjemné vojenské kontroly, zdlouhavé prohlížení našich dokumentů a povolení, podezíravé pohledy a všetečné otázky. Notnou část cesty jsme totiž pluli po kolumbijsko-venezuelské hranici, kde donedávna operovaly guerillové oddíly. Dnes se tam víc pohybují vojáci a pašeráci nafty, jejíž cena je ve Venezuele (nejen pro českého řidiče zbožným přáním) - jeden litr totiž vychází na 70 haléřů. Vojenské hlídky se kromě jiného snaží bránit jejímu pašování, stejně jako přídělový, systém v pohraničních oblastech, na kterém tratí hlavně ti, kterých se pašování netýká - indiáni. Po našem příjezdu do vesnice proběhla v komun3lním domě velká rada, kde jsme vysvětlovali a obhajovali účel naší expedice. Jednání se vleklo několik hodin a my,jsme bez překladu nevěděli, jak se naše situace vyvíjí. Po různých zvratech, které jsme odezírali z tónu diskuze a výrazů tváře, přišlo nekompromisní rozhodnutí: Nepřijímají nás a mám2 odjet. Chabý, argument, že pro nás přiletí letadlo za dva týdny, vy,řešili šalamounsky: Dobrá, můžete zůstat, za podmínek, že nebudete opouštět vesnici a fotografovat. Na scénu přišly diplomatické zkušenosti Atapany a korálky Jablonex. Nakonec jsme zůstali, aniž bychom se cítili jako zajatci.jak to zpočátku vypadalo, a odvedli kus práce, přestože jsme několika dětem způsobili svým zjevem záchvaty, hysterického pláče, a vyměnili či darovali nemalé množství korálků. Bez nadsázky Ize říci, že je tenhle artikl mezi indiány stále nad zlato. Stojí na prvním místě, pak dlouho nic, následují nože, mačety a svítilny, a pak zase dlouho nic. Někde mezi tím možná ještě peníze. Korálky se od počátku kontaktu s bělochy staly součástí jejich tradice. Již v 18. století za nimi podnikali cesty na pobřeží, trvající několik let. Je z nich vyroben jejich tradiční oděv, bederní rouška guayuco, a během fiest - oslav spojených například s dokončením kácení conuca (políčka vymýceného v pralese), se sklizněmi či se stavbou nového komunálního domu zvaného chuduata -je nosí na krku, na zápěstí a na nohou a "barterují" je mezi sebou i se sousedními kmeny.

Času dost

Indiáni vnímají čas cyklicky a řídí se chodem přírody, který ovlivňuje i jejich sociální organizaci. Přírodní cykly se promítají do jejich způsobu uvažování a mentality. "Žít přítomností" zní sice jako otřepaná fráze, ale pro ně je to přirozenost - nejsou tolik orientováni na budoucnost jako my. Odráží se to i v jejich jazyce, v němž neexistuje mnoho časových údajů a číslovek. Netrpělivého bělocha může jejich koncept času občas vyvést z rovnováhy. Indiáni neznají pojem volný čas, ten je v podstatě neustále, podobně jako práce. Mezi prací a zábavou není totiž tak výrazná hranice jako u nás. Většina činností je společná a hlavním organizátorem a dozorcem je náčelník. Individualizmus a egoizmus indiáni téměř neznají. Jejich život závisí na spoluečné práci. Prales je mocný a jedinec by tu nepřežll. Uprostřed období sucha se kácí nová conuca a příroda se neptá, kdy, je třeba co udělat. Kácení probíhá několik dní až týdnů, podle počtu políček a velikosti vesnice. Do pralesa vezmou ženy jídlo a maniokové pivo, v bezpečné vzdálenosti od pracujících mužů mačetami vysekají tábořiště, rozvěsí hamaky, rozdělají oheň a začnou vařit. Člověk má pocit, jako by tam žil odjakživa. Děti si mezitím zkoušejí vyřezávat hračky ze dřeva nebo po vzoru svých otců zápasí s malým porostem v okolí. Holčičky si malují ochranné ornamenty na tělo proti uštknutí či jiným nebezpečím, stejně jako dospělí, když vyrážejí do terénu. Ženy připravují jídlo, odpočívají či v okolním pralese hledají materiál pro výrobu artezanií (umělecké předměty). Kácení se může zdát na první pohled chaotické - přesekají několik stromů a ten poslední s sebou strhne, i díky provázanosti liánami, všechny, ostatní. Styl práce připomíná adrenalinový sport.

Ve všech ohledech jsou nesmírně praktičtí, pří práci neplýtvají energií a je radost pozorovat, jak společně fungují. Vše dělají efektivně, jsou úsporní a pragmatičtí. Když právě neprobíhají společné aktivity, věnují se lovu a řemeslné výrobě. Ženy pletou košíky a vyrábějí korálky, muži pracují se dřevem, dělají luky, harpuny, vyřezávají sedačky, sošky nebo typické meče, používané k lovu.

Ekologie? Co to je?

Indiáni donedávna nepotřebovali ekologický způsob myšlení, protože žili v naprostém souladu s přírodou. Nemůžeme u nich mluvit o ekologickém cítění, neboť oni se na rozdíl od nás od přírody neizolují, nepovyšují se nad ni, jsou jednoduše její součástí. Z toho ovšem dnes, díky vzrůstajícímu kontaktu s "civilizací" plynou určité problémy, například plasty a odpadky vůbec (přičemž samozřejmě nerozlišují "organický'' a "neorganický" odpad) odhazují, kde je napadne, protože jsou zvyklí, že si příroda všechno vezme zpátky. Dobře míněné rady berou tak, že běloch si něco vykládá a jich se to netýká.

Dítě a mačeta

Z našeho pohledu indiáni své děti nevychovávají. K ničemu je nevedou, děti se učí tím, že jsou odmalička přítomny všem aktivitám kmene, pozorováním, zkoušením a napodobováním dospělých. Malí chlapci mají běžně v rukou mačety či nože, a přitom se nesetkáte stím, že by byli okřikovaní a bylo jim neustále něco zakazováno. Dítě imituje své rodiče a ostatní dospělé, a když se pořeže, nikdo na něj nekřičí ani ho nelituje; příště bude holt opatrnější. Nesetkáme se zde s projevy lásky, jaký známe u nás - objímání, vodění se za ruce nebo líbání vidět nebývá, ale přitom je patrná přítomnost neustálého fyzického kontaktu. Kojenci jsou ustavičně u matky v šátku a prs je jim stále k dispozici, starší sourozenci se starají o mladší, ženy a děti se spolu povalují v hamakách, případně si vybírají vši či jiné parazity. Veškerý čas tráví v těsné blízkosti. Dospívající mládež se neustále kočkuje a laškuje. Indiáni se údajně nelíbají, alespoň dříve tomu tak bylo. Když jsem se ptala, jak si dva mladí vyjádří lásku či náklonnost, tak to prý bývalo tak, že se muž přiblížil k ženě, schoulil k ní hlavu a ona mu začala láskyplně vysávat krev ze štípanců od komárů a jiného hmyzu. A manželství bylo na dosah.

Lidé řeky

Obyvatelé pralesa rozhodně netrpí stresem. Tuto vypjatou polohu organizmu snad ani neznají, za celé dva měsíce ani nikdy předtím jsem při svých výzkumech nenarazila nevynervovaného indiána. Jsou to veselé a bezstarostné povahy, mají v sobě mírnost a pokoru a jejich přirozená divokost se projeví například při fiestách, když se opijí maniokovým pivem. O bujarých oslavách kolují legendy hlavně ve spojitosti s kmenem Yanomami, žijícím ve vyšších polohách v těsném sousedství Yekwanů. TI nad nimi kdysi vyhráli válku a od té doby jim Yanomamové sloužili jako otroci. Dodnes najdeme v každé yekwanské vesnici několik Yanomamů, kteří pro ně pracují. Jsou proti Yekwanům drobnějšího vzrůstu. Yekwana znamená "Lidé kanoe" a ostatní indiáni je nazývají Makiritare - "Lidé řeky'; ostatně pod tímto jménem o nich píše i Enrique Stanko Vráz. Od pradávna žili v oblasti peřejí a vodopádů, neustále jsou v kontaktu s vodním živlem a vyznačují se mistrovstvím nejen ve výrobě kanoí, ale I v navigaci a bravurním zdolávání nástrah řeky. Možná díky tomu jsou větší a svalnatější, než jejich sousedé a než pralesní indíáni obecně.

Nebe, peklo, ráj

Největší zdravotní problém v této části Amazonie představuje malárie, kterou zde trpí prakticky všichni. Nemoc je součástí každodenního života, často se řeší, kdo právě onemocněl, kdo je po prodělané chorobě zesláblý, zda je náhlé zvýšení teploty předzvěstí propukající malárie či jen úpal.Vzhledem k tomu, že je to břemeno na celý život, téměř každý z indiánů jednou za rok "zalehne". Dalším velkým nebezpečím jsou hadí uštknutí, v řece číhají nástrahy v podobě elektrických úhořů a jedovatých rejnoků. Pirani a kajmani člověka bezprostředně neohrožují, pokud ví, kde se nemá koupat. Všechny tyto úklady jsme si samozřejmě uvědomovali a nezbývalo, než k tomu přístupovat pozltivně, co se má stát, to se stane. Určitě stojí za to dávat si preventivně pozor a nepodléhat euforiím, k nimž amazonská příroda vybízí. Jedné z nich jsme podlehli a nevyplatilo seto. Nadšení,že zde nebyli komáři v tak hojném počtu jako v jiných oblastech, kde není možné po setmění vůbec vylézt ven, vystřídalo vystřízlivění. Spalijsme bez moskytiér, což se ve finále ukázalo jako veliká chyba, neboť náš botanik Vojtěch Zavadil onemocněl malárií.

Tapír vdovec

V rámci expedice jsme na týden dali sbohem indiánským osadám a vypravili se do panenské přírody. Z člověka postupem času opadá veškerý balast, pohodlnost a požadavky našeho životního stylu. Místo toho se začne plně spoléhat na šikovnost a pragmatičnost indiánských průvodců a s údivem zjistí, že mu k životu stačí pár věcí - mačeta, puška, pádlo, svítilna, vlasec s háčkem a hamaka. To, co nám připadá kruté, je ve skutečnosti mnohem humánnější a bezprostřednější, než naše pojídání hovězích steaků, které si objednáme v restauraci nebo vytáhneme z mrazicího boxu v supermarketu, aniž bychom se zajímali, jak se ten kus masa k nám na talíř dostal. Mířím tím k příběhu o takové malé tapíří zabijačce. Tábořili jsme na břehu řeky a po ránu se na druhém břehu objevili dva tapíři. Indiáni automaticky sedli do kanoe i s puškou (dřív by to býval oštěp, ale to bychom nejspíš museli být o více než tři sta let zpátky, neboť puška byla jedním z prvních artiklů obchodní výměny mezi bělochy a indiány), což ani nebylo potřeba, neboť jeden z nich skočil do vody a plaval směrem k nám. Tím se z něho stala večeře, snídaně i oběd nejen naše, ale i zbytku osady, kam jsme poté částečně vyuzené a částečně nasolené maso přivezli. Pro nás, přecitlivělé Evropany, byla smutnější část příběhu v pozorování počínání druhého tvora na protějším břehu. Později jsme zjistili, že to byl samec, který tam ještě notnou dobu pobíhal a sháněl svou družku. A to tak naléhavě, že jsme se k němu dostali na pár metrů a on okolo nás pobíhal a hledal. Napomáhalo k tomu i pískání indiána, který umí bravurně napodobit zvuky tapíra. Doufám, že si už našel novou druhou polovičku, která se nevrhá tak bezhlavě před hlaveň pušky.


Ludmila Škrabáková a Jan Smetánka