Světem zvířat, červen 2007

Ráj zvířat je mezi indiány

Asi moc nepotěším naše milovníky nejrůznějších psů, koček, koní, krav a jiných zvířat, které jsme během lidských dějin neustále šlechtili a křížili a prostě jsme vyráběli nové a nové varianty pokud možno k nějakému obrazu svému, k nějaké naší potřebě. Očima indiána - a ted' i mýma jako Atapany - je to znásilňování přírody, toho, co nám bylo dáno, abychom společně žili v míru a pohodě. Je to naše hra na Pána všeho tvorstva. Jistě, jak by se vám líbilo, kdyby někdo z nás chtěl mít jen víc a víc mléka, anebo aby někdo uměl běhat rychleji a jiný aby se uměl prát a zápasit a další zase někomu šaškovat? To by z nás byli jacísi mutanti, že? Je to tím, že se na svět díváme z našeho piedestalu, z pozice nejsilnějšího tvora který si prostě přisvojil práva samého Tvůrce i samé Přírody a baví ho tvořit, zahrávat si se zvířaty a hledat v tom hlavně užitek pro sebe. Necítíme se být součástí živých i neživých organismů Země, jako indiáni, ale cítíme se být povýšeni nad tím vším, co je kolem nás. Cítíme se být majiteli toho všeho, veškeré přírody, mikrokosmu i makrokosmu. V tom je zásadní rozdíl mezi naším chápáním i přístupem k přírodě a vztahem indiána, indián se považuje za pouhou součást toho veškerého hemžení v mikro i makrokosmu, za malé zrníčko v tomto složitém soukolí. Není povznesen nad nic ani nikoho kolem sebe a nechce tento komplikovaný a vyvážený mechanismus Matky přírody měnit. Zřejmě také proto, že nemá zájem o nějaký pokrok, z kterého jsme si udělali "posvátnou krávu", že nechce a ani nepotřebuje mít víc a víc potravin, víc a víc mléka, víc a víc masa, je prostě spokojen s místem, které mu bylo určeno. Pralesní indián Amazonie je vlastně jeden z mála posledních příslušníků původních obyvatel země na úrovni kmenového společenství, je živou studnicí nativního způsobu života, který svého času panoval na celé naší planetě. Ačkoliv indiáni nejsou křesťané, plní mnohá slova Bible víc než nyní my, a proto i například ona slavná a božská slova "běžte, milujte se a množte" plní ve všech bodech. Nikde se přece neříká, abychom zvířata měnili a zneužívali podle našich potřeb. Indiáni ostatně nikdy neměli prakticky žádná domestikovaná zvířata. Nepočítáme-li k nim ovšem krocana, který je naprostou výjimkou takzvané autodomestikace, kdy se krocan vlastně indiánům vnutil sám, či morčata, která žila společně s horskými indiány And v chýších skoro jako členové rodiny. Většina zvířat (papoušci, hoko, seriemy, želvy, nosáli), které u nich vidíme v Amazonii, nejsou domestikovaná, ale pouze zdomácnělá, která jako mláďata našli v lese. Chtějí mít jen přírodu ještě blíž, ale k žádnému svému stálému účelu.

Indiáni mají vůči živočišné říši určitý respekt. Před každým lovem indián odprošuje ducha zvířat a vlastně ho prosí za odpuštění, že ho jde zabít, protože musí přežít. To je jediný povolený důvod k zabití zvířete a tak to dříve bylo všude i u nás. Z těchto důvodů indiáni ulovené zvíře pečlivě využijí včetně kostí a šlach a nepřipadá v úvahu, že by někdo nedojedl kus masa a odhodil ho. To by byla silná urážka ducha ulovené zvěře a taková zvěř by se už nemusela indiánům nikdy ukázat. Je to vlastně zakódované nebezpečí vyhynutí určitého druhu zvěře zvýšenym lovem. Z těchto důvodů má každé etnikum své lesní duchy, duchy zvířat či antropomorfní duchy, kteří hlídají existenci živočichů a vynášejí soudy nad lovci neplnící tyto nepsané zákonitosti přežívání. Například indiáni na peruánské řece Ucayali věří, že v lesích žije malý lesní človíček "Tanamudak". Když nějaký lovec příliš pronásleduje a loví zvěř, "Tanamudak" ji schová a lovec dostane horečku. Šaman ví, o co jde a radí mu, aby omezil lov a dával na rady "Tanamudaka". Ten se mu zjeví ve snu a říká mu: "Nebudeš-li lovit s přebytkem a pro zábavu, ale pouze pro udržování tvého domova, je vše v pořádku, povolím ti to, ale vždy mne o to požádáš, jinak zvěř nadobro zmizí." Podobnou úlohu má v hornoamazonském údolí jiný pán lesů "Sachuruna". Prakticky každé etnikum loveckých společností má svého ducha ochránce zvířat. Ekologické cítění je proto také logickou součástí šamanismu.

V čem vlastně vězí tato indiánská filozofie? Indiáni jsou totiž přesvědčeni, že původně všichni byli lidmi a postupně, jak někteří udělali fatální chyby, proměňovali se ve zvířata. Jde tedy o darwinovskou teorii naruby. Důležité je však, že slouží k dobru věci a byla nastavena tak, že funguje, ovšem dokud nepřijde bílý muž a všechno nezničí. Tím pádem vlastně všichni jsou bratři, a proto se k sobě také tak chovají a tolerují se. Každý lov každého zvířete je tedy vlastně pokusem o kanibalismus, kterého se indiáni obávají a musí se ho rituálně zbavit. Všichni jsou tady na Zemi bratři, i ti dotěrní komáři, klíšťata, hadi, které správně vychovaný indián nezabíjí, ale jen zahání. Indián také proto nikdy nepije mléko zvířat včetně kravského či kozího, protože mléko je k tomu, aby jej dostala mláďata a člověk má právo pouze na své vlastní lidské mléko.

Tímto způsobem se indián odjakživa choval ekologicky a ochraňoval své životní prostředí, jak říši živočišnou, tak i rostlinnou. I když se živil výhradně lovem, nikdy zvěř zcela nevybil. Kde tak žije dodnes, je zvěře a ryb dostatek a tam je i ten pravý ráj zvířat. Tam jej mají možnost pozorovat i spolupracovníci naší společnosti Velká Amazonie, o. p. s. V uplynulých letech jsme se v amazonských pralesích dostali do styku především s kajmany a želvami včetně vzácné maty-maty, které má ostatně své jméno přímo od "našich" indiánů Yek'wana, ke kterým jezdíme již šest let. Tehdy jsme se jim přiblížili i díky našim spolupracovníkům z plzeňské Botanické a zoologické zahrady a především jejich šéfovi zvanému indiány Jorge Raya. Každoročně poznáváme život, ale i chuť opečených piraní a dalších desítek ryb jako pavón, bagre, payare, morocoto, v letošním roce jsme měli možnost pohrát si s roztomilými lenochody či s ptáky hoko, které indiáni ulovili a pak zase pustili. Kupodivu hoko se nenechal zahnat, a tak si pobíhá po osadě, ukradne si k jídlu kde co může a občas prohání malé děti svým žlutým zobákem. Indiáni se smějí, občas jej zaženou a nechají ho žít. Pozorovali jsme i elektrické úhoře a říční rejnoky raya, které jsme letos také ochutnali. Jsou to velice zvláštní pradávní členové živočišné říše, kteří vzbuzují respekt bud' svými elektrickými výboji o síle až 800 voltů či svým jedem. Zvlášt jeden z našich členů, Mára, se naučil indiánskému způsobu života a lovu, takže mu nečiní potíže noční harpunování více než metrových ryb, chytání elektrických úhořů, velkých kajmanů klínohlavých, hraní s anakondou, lov hlodavce lapy neboli paky nižinné či vyvrhování tapíra a zpracovávání ryb. Otázka přežití indiánů samozřejmě s sebou nese výše zmíněný lov, a tak jsme byli svědky ulovení tapířice, zatímco její druh na druhém břehu nešťastně pobíhal, pískal a hledal svou družku. Člověku se naženou do očí slzy, protože jste přímo u procesu zabíjení, krvavého čtvrcení a vyvrhování vnitřností. My, lidé tak zvaně civilizovaní, jsme sice ušetřeni těchto každodenních výjevů na jatkách, které nám zajišťují pokrm, ale i tím se vzdalujeme od přírody a zvířat. K pochopení jejich role na Zemi je zapotřebí pochopit a poznat i jejich smrt, protože podle indiánů je smrt také součástí života.


Mnislav Zelený - Atapana