A Kozák v Brazílii čeká... (edice zpravodaje), 14.4.2007

Neznámý známý Kozák - badatel renesačního rozměru

V roce 1989 mne osud zavedl při mé roční studijní cestě po BrazMii do Curitiby, aniž jsem tušil, že i zde najdu hotové poklady indiánských kultur. V místním museu federálm'ho státu Paraná jsem začal ve vystavených sbírkách etnografik narážet každou chvMi na jméno "Kozak", které bylo beze vší pochybnosti českého původu. Nic mi to neňlcalo, ale tím spíš mne lákalo objevit o badateli mnohem víc. Vyhledal jsem dr. Edilberta Trevisana, jeho letitého brazilského přítele, a ten mi odhalil Kozákův bohatý život a práci, která by stačila na desítky životů. V Curitibě jsem si pro sebe navíc objevil i moravské městečko Bystřice pod Hstýnem, kde se Kozák narodil, což je zvlášt' při cestování v Latinské Americe milé. Sklonil jsem hlavu před jeho výsledky a objevy, které dosud nebyly v naší zemi známé, ačkoliv se mu obdivoval vědecký svět od Brazílie po Kanadu, USA a Francii.

Vladimír Kozák se narodil 19. dubna 1897 v rodině zámečnika, bydlel v ulici generála Laudona. Studoval polytechniku v Brně, ale i malířství a sochařství u profesora Jana Kolára. Stal se inženýrem, ale ještě před tím v roce 1914 stavěl za války mosty ve Vídni, později byl přidělen k válečnému letectvu a bojoval na francouzských letadlech v Bulharsku a v Itálii. Po válce jako elektroinženýr získal v roce 1924 práci pro Electric Bond and Share Company v brazilském státě Espírito Santo. Později pracoval jako inženýr v elektrárně v Curitibě, ale ve volném čase stále více inklinoval k malířství a k fotografii. První kameru PathéBaby 9,5 mm získal v roce 1926, později vystřídal řadu kamer 16 mm a stal se samostatným, free-lance kameramanem a dokumentaristou brazilské přírody, flóry, fauny, Indiánů, ale i prostého života Brazilců. A protože byl nadšenec a idealista, sám si `vše produkoval, natáčel, režíroval. Časem začal přírodu a Indiány i malovat a sochat jejich sochy, stal se cestovatelem, etnografem, folkloristou, zachycoval poslední zbytky indiánských kultur v brazilské Amazonii, a zvlášt' v oblasti Paraná. Následně se stal vedoucím katedry etnografie na univerzitě v Curitibě. Byl vším možným, ale nikdy nebyl průměrným. Rozsahem svých zájmů a profesionalitou dosahoval renesančních rozměrů, navíc pracoval v neobvykle těžkých tropických podmínkách. Nikdy neoplýval bohatstvím, ale jeho život plný a bohatý byl. Po roce 1935 zlákal k sobě do Brazílie i svoji sestru Karlu, která se stala jeho doživotní spolupracovnicí na všech jeho výpravách brazilskou džunglí.

"Jen zhlédnout všechny jeho filmové dokumenty nám při jejich inventarizaci zabralo tň'hodinové promítání denně po šest měsíců za sebou. Jeho sbírky obnášejí na 40 000 položek," ň'kal mi obdivně dr. Trevisan. "Vladimír byl po celý život velký vlastenec. Natočil například jeden film česky, což dnes dělá značné potíže při zpracování jeho odkazu. Všechny sbírky shromaždoval s myšlenkou, že vše odkáže své vlasti."

Místo pozvání do Československa a slov díků a uznání se setkal s odporným chováním našich bývalých vládců (ostatně jak jinak?), kteří na jeho nabídku neurvale odpověděli: Přivezte to na hranice a my si to pak vezmeme! Nedivím se, že jeho skvosty dnes leží v kanadském muzeu v Calgary (kolekci 3 000 položek indiánských etnografik včetně vzácného péřového umění či zbraní jim Kozák prodal v roce 1967), v New Yorku, či dokonce v Muzeu člověka v Paříži. Nemohu si při této příležitosti nevzpomenout na jiného našeho badatele indiánských kultur, který dopadl přesně stejně, na Alberta Vojtěcha Friče. Také o jeho sbírky neměl nikdo u nás zájem, a ted' se jimi pyšní mnohá světová muzea. Podobně jako práce Kozákovy i jeho vědecké práce se uvádějí ve všech amerikanistických bibliografiích, zatímco ti, kteří zakázali vstup domů jeho sbírkám, nikdy těchto výšin nedosáhli.

Český človíček se prostě nemohl smířit t s jejich úspěchy, které nebyly dosaženy těmi správnými lidmi na správných místech těch správných institucí. Úspěchy se prostě neodpouštějí a zvlášt' těm, kteří je získají pouze svou vlastní pílí, schopnostmi a tahem na branku, bez pomoci státních či stranických orgánů. Je to součást české závisti, závistí úředníků a "badatelů", kteří nic nedokázali, protože jim chybí ten "drive" Friče a Kozáka. Jen čekají, až je někdo někam pošle, aby bádali za diety, a nemají tu sílu prostě se "na tvrdo" někam vydat, nabídnout svoji "kůži na trh" a bud"něco dokázat, anebo propadnout. Je to jejich strach, který je drží na židli malého českého človíčka, jímž Kozák ani Frič nikdy nebyli. A právě proto to nikdy neměli doma lehké. Dějiny se bohužel stále opakují a je jedno, jestli to bylo za c. k. Rakouska, 1. nebo 2. republiky, za protektorátu, za komunistů nebo dnes. Český človíček je nevyhubitelný.

Přitom kdo z těchto "badatelů" se může pochlubit publikacemi v tak prestižních vědeckých médiích, jakými jsou například Natural History, kde Kozák uveřejnil svoji studii o pohřebním rituálu Bororů z roku 1963, či Anthropological Papers, kde vyšla jeho doslova převratná práce, a hlavně fotodokumentace "Héta: Fish in a Dry Pond" z roku 1979. Svým mnohaletým výzkumem mezi skupinou Héta objevil světu Indiány, kteří ještě v padesátých a šedesátých letech minulého století žili na úrovni doby kamenné. Jeho fotozáběry i natočený dokument o výrobě kamenných seker a o jejich každodenním používání byly tehdy pro vědecký svět doslova bombou. U nás po nich ani pes neštěkl. Kozák má další světové prvenství, natočil na světě vůbec první barevné filmy o Indiánech, zdokumentoval Indiány kmenů Kamayurá, Héta, Tembé, Waurá, Karažá, Šavante, Bororo, Kaingáng, Urubu Kaapor...

Mezi Borory získal jméno Branco Bom, "dobrý člověk", což není zapotřebí komentovat. Byl prostě dobrým člověkem, jehož motto znělo: "Neukrádej Pánu Bohu den a dělej něco pěkného". Když se Kozákovi nepodařilo umístit své sbírky doma, chtěl vzdát alespoň hold své sestře Karle, která zemřela v roce 1960. Objednal si v roce 1976 u svého přítele Zdeňka Buriana její obraz mezi indiány Kamayurá. Stál ho sice pro něj celé jmění, 81 000 korun, ale by spokojen a obraz dodnes visí na radnici v Bystřici pod Hostýnem. Po smrti své sestry si začal po mnoha letech dopisovat se svým přítelem akad. arch. Františkem Faulhammerem. Jejich korespondence vyšla v knize Vinka Nedbálka Dopisy z BrazMie v roce 1999.

Jsem velmi št'asten, že jsem onoho dne v roce 1989 našeho slavného rodáka české veřejnosti znovuobjevil. Na základě mého hesla o Kozákovi v Indiánské encyklopedii z roku 1994 můj žák etnolog Pavel Vaculík vyrazil do Curitiby, aby dosáhl Kozákova alespoň virtuálního návratu do českých zemí a uznání jeho odkazu v rodné zemi. Podařilo se mu to stoprocentně. Získal vzácné kopie Kozákových filmů o Indiánech z roku 1950, což jsou kulturní skvosty, a přivezl domů spousty materiálů o jeho životě. Společně se spisovatelem Nedbálkem "útočili" na radnici v Bystřici pod Hostýnem a lobovali ve prospěch jejich rodáka. Dílo bylo úspěšně ukončeno na 110. výročí jeho narození. Moravské městečko si uvědomilo hodnoty sourozenců Kozákových a vybudovalo opravdu nádhernou pamětní desku. Hrobu vévodí velká ryba z oblázků, což jemně navozuje brazilskou exotiku. Slavnostní odhalení desky muselo potěšit každého Čecha.

Vladimír Kozák a Karla Kozáková se vrátili domů! Jejich odkaz a hrdost na ně se zřejmě již nevytratí, o čemž svědčila neobvykle vysoká účast na slavnostním večeru v kině Sušil s projekcí Kozákových filmů, besedou o jeho životě a o amazonských Indiánech, jeho velké lásce. Díky vedení městečka se uskutečnil opravdu důstojný oslavný akt s výstavou originálních fotografií z výzkumů Kozákových v Amazonii a za účasti všech protagonistů "návratu" této osobnosti do českých zemí. I když program trval přes tři hodiny, nikdo neusnul, což jen svědčí o zájmu místních obyvatel.

Konečně nastal čas splácení našich dluhů vůči osobnostem, které na svou vlast nikdy nezanevřely, i když měly k tomu spousty důvodů, at' již se jedná o vojáky odbojů, architekty, umělce či badatele žijící v emigraci. Když jsem stál na hrobem a pamětní deskou sourozenců Kozákových na hřbitově v Bystřici pod Hostýnem, v hloubi duše jsem si přál, aby jednou stejně št'astně spočinul i A. V Frič.


Mnislav Zelený - Atapana