Mnislav Zelený-Atapana
MFDnes 30.června 2007

Já nejsem já, já jsem lid

Nakolik má venezuelský vůdce Hugo Chávez šanci infikovat Latinskou Ameriku svou socialistickou revolucí 

Hugo Rafael Chávez Frías, který 28. června oslaví třiapadesáté narozeniny, se staví coby ochránce národů celé Latinské Ameriky proti USA, a protože je nezřízeně bohatý, dodává to jeho úsilí sílu. Chávezovo nepřátelství ke Spojeným státům se vyhranilo do té míry, že dnes je militantnější než Fidel Castro ve svých nejlepších letech. 
Chávez je novým lídrem protiamerického smýšlení, politiky a boje; je - ať se nám to líbí, či nikoliv - fenoménem nynější světové politiky. Politici Latinské Ameriky se k němu do Caracasu slétají jako včely na rozkvetlou louku, neboť cítí ropu a slevy. Černé zlato se v Chávezových rukách stalo bičem a cukrem a jeho prostřednictvím získává spojenectví v Latinské Americe a Karibiku, ale i mimo tato území. 
Oficiální dokument vlády nazývá Cháveze motorem socialismu 21. století. "Chávez je jediná cesta," křičí hesla a z televizních zpráv Globovision jej slyším, jak v červeném baretu parašutisty či nyní i Národní gardy procítěně deklamuje: "Já nejsem já, já jsem lid!" 

Slety v Caracasu
Chceme-li přiblížit a trochu pochopit osobnost a snahu venezuelského prezidenta Cháveze Friase, musíme se vypravit v čase nazpět, k venezuelskému generálovi Simonu Bolívarovi (1783-1830). Tedy k jedné z největších postav jihoamerického kontinentu. Bolívar získal titul Osvoboditel (El Libertador) a je dodnes uctíván napříč tamějším politickým spektrem a bez ohledu na věk, pohlaví či vyznání. 
Bolívar, bojovník proti španělským kolonistům, měl sen, který neuskutečnil kvůli politikaření nových vůdců a jejich přetahování o moc, totiž sjednocenou Latinskou Ameriku, či alespoň sjednocenou severní část Jižní Ameriky. Nyní tyto země - Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Bolívie - nazýváme bolívarovskými státy. Prvotní pokus na počátku 19. století, takzvaná Nová Granada (Venezuela, Kolumbie s Panamou a Ekvádor), vydržela jen pár let. 
Chávez se zhlédl v Bolívarově snu. Proto i jeden z jeho prvních kroků byla zdánlivě formální, ve skutečnosti příznačná změna názvu Venezuely - nyní se oficiálně jmenuje República Bolivariana de Venezuela, Bolívarovská Venezuelská republika. Chávez je postavou Osvoboditele nejen inspirován, nýbrž považuje se za jeho následovníka. Mezi lidmi se říká, že má ve své pracovně obrovský stůl, na jehož koncích je vždy prostřeno. Na jednom konci pro něj, Cháveze, na straně druhé straně pro Bolívara. 
Chávezova politika v poslední době však naznačuje, že dosavadní bolívarovské území mu začíná být těsné. Myslí i jedná v širším geopolitickém kontextu, k čemuž mu napomáhá obecný latinskoamerický vztah k USA. Tento nepříliš přátelský poměr ke gringům - už tohle historické označení Američanů, potažmo všech bělochů, je poněkud pejorativní - zůstává jedním z mála jednotících prvků latinskoamerických národů. Doma se snaží jihoamerické vlády z mocné a bohaté, severněji položené supervelmoci vyždímat co se dá, ale souběžně Američany vykazují ze dveří. Netvrdím ovšem, že si to Spojené státy svým chováním částečně nezavinily samy. 

Nemluv moc nahlas
Chávezovi nelze upřít charizma. Disponuje rétorickým nadáním, hodiny dokáže mluvit a má to hlavu a patu. Je schopný "ukecet" leckoho. Například amerického exprezidenta Jimmyho Cartera, který při volbách ve Venezuele působil jako zahraniční pozorovatel a zářil spokojeností. Před nedávnem se Chávezem nechali ukouzlit někteří představitelé Evropské unie včetně významné členky Evropského parlamentu za Zelené, italské političky Moniky Frasonni. Ano, hezky se Chávezovo řečnění poslouchá. Pravdu má v tom, že bývalé latinskoamerické vlády těžce zneužívaly moc ve svůj prospěch a že bývaly důvodem k mnoha vojenským převratům. I Chávez se pokusil o vojenský převrat. Psal se rok 1992, jenže puč se mu nepovedl a Chávez putoval do vězení. Poučil se: k moci se lze dostat i vyvoláváním populistických hesel a slibů, tedy legální cestou. Doba mu nahrála. Tradiční systém vlád dvou nejsilnějších, pravidelně se střídajících stran se vyčerpal nejen ve Venezuele, nýbrž v celé Latinské Americe. 
Chávez dovede Venezuelce vyprovokovat k revolučnímu nadšení, i když jsou stále chudí jako na počátku jeho vlády započaté v prosinci 1998. Má dost peněz na to, aby lidu poskytl volební guláš před každou obrovskou demonstrací oslavující jeho postavu, činy, slova, plány. Chávezovo jméno visí na každém sloupu, mostě, zdi, i v mnoha oknech indiánských osad v Amazonii. Jeho příznivci provozují propagandu v prakticky neustávající volební kampani. Kdo se vzpouzí, je perzekvován. Kdo je chávista, může téměř vše. Venezuelci se mezi sebou začínají bát mluvit nahlas, neboť by se mohli ocitnout na černé listině; ostatně v "terénu" působí řada provokatérů-udavačů. 

Za potíže nemohu
Mnozí také zjistili, že být chávistou nese výhody, aniž musejí příliš pracovat. Také křičet na bohaté a vylévat si na ně zlobu, že právě oni jsou vinni za jejich bídu, je pro mnohé pohodlné. Závist nemajetných je pod Chávezovým revolučně využívána. Nadto v průběhu své vlády vůdce Venezuely přešel od podporování demonstrací proti bohatým k činům: začal konfiskovat soukromé majetky. Vyvlastnil již například tisíce hektarů soukromých statků a nechal založit družstva. Jeho filozofie při konfiskaci je jednoduchá: co dříve bylo státní, musí se státu vrátit, i kdyby si to někdo řádně koupil před sto lety! Původní bezzemci se stali majiteli družstev a půdy, což je na jednu stranu pozdvihlo, jenže nastalo totéž, co v jiných latinskoamerických zemích - začali hospodařit pouze pro sebe a svoji rodinu, nikoliv také produkovat pro národní trh. Hodně půdy tudíž leží ladem a zemědělská produkce země pokulhává.Připočteme-li k tomu typicky socialistickou neschopnost v distribuci výrobků, máme tu nedostatek nejrůznějších produktů, kterých by v zemědělsky orientované Venezuele měl být naopak nadbytek. Na pultech nezřídka schází cukr, fazole, mléko, maso… Nezbývá než jít na černý trh, na němž se obchoduje až se šedesáti produkty základního spotřebního koše. 
Snižuje se výroba farmakologických, potravinářských a strojařských firem vinou bující byrokracie, státní regulace, omezování dovozu vinou problematického získávání dolarů. Pomalu každodenně Chávez podepisuje nové znárodňovací dekrety, ke kterým dostal od Kongresu právo, aby mohl podle jeho slov urychlit proces socializace. Letos v únoru, po podpisu dekretu o znárodnění zbylých soukromých ropných firem v oblasti Orinoka, kde jsou údajně největší zásoby nafty na světě, prohlásil: "Nemusejí zatím odcházet, mohou pokračovat v práci, pouze to není už jejich, ale státu." Soukromá televize CANTV na jaře přešla do rukou státu. Zřejmě za trest, neboť stranila opozici a při pokusu o převrat v roce 2002 stále na straně pučistů. 
Odpovědnost za zásobovací a jiné potíže Chávez přehazuje na živnostníky a obchodníky, podobně jak se chovali českoslovenští komunisté po druhé světové válce. Chávez tvrdí, že oligarchové jen kšeftují s výrobky, aby měli větší zisky, že zboží ukládají do tajných skladů a prodávají je potom načerno. Ale už ne, že vládou stanovené ceny se mnohdy nacházejí pod úrovní ceny výrobní. Policie pak sklady vyhledává, konfiskuje zásoby a rozdmýchává třídní boj. Někteří živnostníci se raději dobrovolně vzdávají svých obchodů, než by časem bankrotovali. Pro označení oligarcha či pučista můžeme v české historie najít významový ekvivalent - třídní nepřítel. 

Případ od případu
Chávez se vyžívá ve střetech. Své nepřátele uráží či ponižuje, aby je vyprovokoval. Občas padne kosa na kámen: americký prezident Bush odpovídá na jeho urážky No comment. Podobně zareagoval Alvaro Uribe Veléz, prezident Kolumbie, země, jež je jednou z posledních bašt pravice v Jižní Americe a kde vládne ekonomický pořádek a instutice fungují, byť v zemi operují levicové guerilly. Na setkání latinskoamerických prezidentů se Chávez do Uribeho opřel - nazval jej chudákem posluhujícím Američanům. Uribe se jen usmíval. To Chávezovi vadí, stejně jako celá Kolumbie. Jedině ona a Mexico se neslétají do Caracasu na ropná a politická lákadla do protiamerického spojenectví. Také Bushova poslední návštěva v obou zemích, zejména v Kolumbii, posílila, navzdory mnoha rozporům, protichávezovské spojenectví. 
Letos v lednu zvolený ekvádorský prezident R. Correa Delgado v inauguračním projevu, jemuž byl Chávez osobně přítomen, plamenně hovořil o totální politické změně své země směrem doleva. V doposud nezávislých novinách vycházejících v Caracasu však prosáklo, že kampaň Correy Delgada byla z velké části financována z Venezuely. 
Chilská prezidentka Michelle Bachelet Jeria, která sedí v úřadu od loňského března, sice náleží k nové socialistické vlně v Latinské Americe, avšak stabilní hospodářství, postavené na soukromém podnikání a propojené s ekonomikou USA a dalších kapitalistických států světa, jen tak nedovolí, aby se Chile objevilo ve sféře revoluční Venezuely. 
Naopak vloni v lednu zvolený bolívijský prezident Juan Evo Morales Ayma, vůdce hnutí pěstitelů koky, jde Chávezovi na ruku a je jeho jedním z hlavních spojenců v obchodním souručenství ALBA, v němž se angažují i Kuba a Nikaragua a jež je zamýšleno coby protiváha americkým snahám o liberalizaci obchodu na americkém kontinentě. 
Argentina je jiný případ. Její národní bankrot před pěti lety srazil "gauchos" na kolena. Gaučové, jak se jim na kontinentě říká, se v Latinské Americe vždy považovali za ty nejlepší - počínaje fotbalem či hovězím steakem přes literaturu nebo tango až po ekonomiku. Právě pro jistou nadutost nejsou Argentinci v Latinské Americe dvakrát oblíbení a přízvuk v jejich španělštině ostatní "latinos" irituje. Bankrot jim však přistřihl hřebínek - a Chávez se hodí. Argentinský prezident Nestor Kirchner se s ním objímá. Kirchnerova letošní únorová návštěva přímo v centru ropných zásob na dolním Orinoku byla demonstrací argentinských potřeb a zájmů. 
I Uruguay se kyvadlově zhoupla nalevo, ale prozatím si Tabare Vazquez Rosas, premiér a prezident v jedné osobě, drží od Venezuely odstup a inklinuje k Brazílii, jejíž socialistický prezident Luiz Inácio Lula da Silva ujišťuje, že brazilská vláda půjde cestou demokracie a neomezování soukromého podnikání. Bývalý prezident José Sarney rovnou prohlašuje, že venezuelský vývoj je na hony vzdálen brazilskému vývoji: "Venezuelský socialismus je spíš obdobou zkostnatělého socialismu padesátých let v Evropě a nemá nic společného s moderními sociálními vizemi." Nicméně Chávez si od připravovaného projektu venezuelského plynovodu a možná i ropovodu do Brazílie slibuje připoutání si mocného souseda. Brazilští podnikatelé bijí na poplach. Mají strach, že chávismus kontaminuje celou Jižní Ameriku. Chávez se při návštěvě Brazílie 19. ledna 2007 posmíval deníku saopaulskému O Globo, který podle něho hájí boháče, pokřikem O, o, o, o - tedy začátečním písmenem v názvu tohoto listu. 
Loňské vítězství Alana Garcíi Peréze v peruánských prezidentských volbách Cháveze rovněž nepotěšilo. Veřejně podporoval Perézova levicového protivníka Ollantu Humala. Peruánci neměli na výběr: buď zvolí levicového fanatika Gumala, nebo pravicového politika, který prezidentem již jednou byl (1985-1990) a zemi málem přivedl k bankrotu. García Peréz se dušoval, že se z mladistvých chyb ponaučil a malá většina mu uvěřila a dala mu za pravdu. 
Takže se dá prozatím říct, že byť se v Caracasu dveře netrhnou, ne všechny středoamerické země se s Venezuelou "bratrsky" sbližují. Nejpatrnější jen ten odstup asi v případě Kostariky, země s nejsouvislejší demokratickou tradicí v Latinské Americe. Nicméně Chávez hledá spojence i mimo středo- a jihoamerický kontinent. Přitahuje ho Čína, Severní Korea a především Írán, s jehož presidentem si notuje v protiamerické rétorice. 

Když Bůh a Chávez dá
Tečka na závěr. Před mým odjezdem z venezuelského města Ciudad Bolívar jsem se loučil v několika obchůdcích, kde nakupujeme pro naše expedice do amazonských pralesů. Jedna majitelka se těšila na naše příští setkání a tradiční "si Dios quiere", tedy "jestli Pánbůh dá", ironicky doplnila na "si Dios y Chavez quiere" - "jestli Pánbůh a Chávez dá". 

Mnislav Zelený-Atapana Narodil se v roce 1943. Vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské a etnografii na Univerzitě Karlově. Od roku 1969 se věnuje terénnímu studiu a publikování o indiánských kulturách. Publikoval více než dvě stovky článků doma, v Peru a v USA, vydal pět knižních publikací, realizoval na třicet výstav fotografií a etnografických sbírek. Podnikl několik výzkumných cest po Latinské Americe. V poslední době se věnuje ochraně amazonských indiánů a deštných lesů Amazonie prostřednictvím společnosti Velká Amazonie, o. p. s.