Mnislav Zelený - Atapana, 25. září 2007

Sarkozy a VIP „vězeň“ kolumbijské guerilly

Nedávno jsem zaregistroval informaci, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy se zřejmě chce angažovat i v Kolumbii, kde byla před téměř šesti lety unesena Ingrid Betancourtová. Jistě, jedná se o francouzskou občanku, což je jistě chvályhodné, jenže...
Tato kolumbijská žena provdaná za Francouze v předposledních prezidentských volbách v roce 2002 kandidovala na nejvyšší mandát za stranu zelených (Partido Verde Oxígeno). Tehdy v tvrdé kampani odsoudila všechny své protivníky skoro jako lumpy a podvodníky a sebe vybarvila jako Johanku z Arku, která jediná je schopná zemi vyvést ze slepé uličky tlaků narko mafií a levicových teroristických guerill, které v zemi udržují nevyhlášenou civilní válku již více než čtyřicet let. V rámci kampaně „hrdinně“ odjela v únoru 2002 do partyzánské zóny v kolumbijské džungli navzdory varování ze všech stran. Bohužel zlá předtucha se vyplnila: byla unesena revoluční armádou FARC a dnes patří k nejdéle drženým válečným zajatcům v Kolumbii.
Francie s Kolumbií a společně s řadou dalších států a mezinárodních organizací se hned vložila do jednání o jejím propuštění, ale zcela bezvýsledně. Po několika letech se Ingrid Betancourtová, možná i díky stockholmskému syndromu, přizpůsobila svému zajetí. Prakticky se do něj zamilovala a to prostřednictvím jednoho partyzána, s kterým zřejmě žije a jemuž porodila dítě. Takže se ani nezdá, že by se moc zajímala o své osvobození z pralesního „vězení“ a návrat ke své oficiální rodině s dětmi, i když se k tomu pochopitelně přímo nevyslovila. Francie to jistě ví. Aktivita nového francouzského prezidenta se proto z tohoto pohledu může zdát jako pouhé populistické gesto. A v případě, že venezuelský levicově orientovaný prezident Hugo Chávez by se měl spolupodílet na vyjednávání o jejím propuštění, sním svůj panama klobouk, jestli to není pouze velká hra využívající situaci k možnosti vstoupit do kolumbijského vnitrostátního problému. Nicméně sama Ingrid Betancourtová by se měla veřejně přímo vyjádřit ke své budoucí existenci, což by mělo logicky předcházet veškerým snahám mezinárodního společenství.