Mnislav Zelený - Atapana, 8.10.2007

"Naši" indiáni z Boca de Nicharé

Naše základna Washadi
Na samém počátku třetího tisíciletí jsem s Gertem ze Ciudad de Bolívaru přijel do komunity Boca de Nicharé na soutoku Río Caura s Río Nicharé, osm hodin plavby s motorovou "curiarou" proti proudu. Několik týdnů jsem jednal s náčelníkem Simonem, stařešinou Sedewanadim a s mladou generací indiánů kmene Yek´wana, zejména s Edacumadim, Jhonym a Javierem o naší spolupráci a mezitím jsem jim pomáhal stavět přízemní budovu základní školy. Počáteční nedůvěra byla nakonec zlomena k čemuž pomohlo i mé indiánské jméno. Došlo totiž k místnímu převratu a novým náčelníkem se stal průbojný Edacumadi hledající dodržování jejich tradičního života, ale i lepší budoucnost pro mladou generaci. Cílům naší společnosti Velká Amazonie, o.p.s. bylo uvěřeno: ochrana amazonských tropických lesů a kultur amazonských indiánů. Za dva roky nám postavili vědeckou základnu Washadi, na ostrově u peřejí na Río Nicharé kousek nad soutokem s Caurou, který vytipoval sám bývalý náčelník a charismatická osobnost Sedewanadö. Jsou to vlastně dvě tradiční chýše Yek´wanů, zvané mezi indiány Venezuely "churuata", i když vlastní název v yek´wanštině je "ëttë", propojené spojující střechou. Indiáni od nás získali za svoji práci motor Yamaha 40 a velké přátelství začalo. Neznám hezčí místo kempování v Amazonii. Ranní mlha nedovoluje vidět opačný břeh, peřeje nekonečně šumí a dole na našem břehu si hrají dvě vydry, plavou na zádech a hrají si. Světlušky ještě občas probleskují na okraji pralesa, zdáli je slyšet zpívání velkého černého hoka "paujila", Jižní kříž už dávno vybledl. Mlha se zvedá, les začíná žít. Ležím v hamace a hledím do složité konstrukce kuželovitého vysokého krovu nad sebou pokrytého dvěma druhy došků: ve špici z jemnějšího listí, dole z hrubšího listí San Pablo. Tak jak se sluší a patří na tradiční yek´wanskou architekturu.Někdy je slyšet i tapíří pískání, když spolu s lapami a kapybarami pijí na břehu, zato vždy je slyšet řev vřešťanů a chraplavý ryk papoušků ara vysoko v korunách. Objevuje se druhý břeh i daleké modravé kopce snad někde až na hranicích s Brazílií. Kajmani i želvy jsou již zalezlí v křoví, zato bílé hrdě vztyčené volavky či čápi nesidi a kormoráni začínají lovit svůj denní příděl. Na Washadi začíná nový den! A stovky kilometrů kolem je jen panenská příroda bez lidí. To je nádhera!

Yek´wanská osada Wüküyadinňa
"Já jsem nikdy nebyl u nikoho v práci. Vždy jsem byl svobodný a dělal jsem sám za sebe," vypráví Sedewanadö, kterému skoro všichni říkají cocco, dědečku. V době kaučukové horečky pracoval "s gumou" , jako jeho děda, ale v jeho vyprávění není žádná hořkost, jak bych očekával. Indián si ostatně nikdy moc nestěžuje, bere život tak, jak přichází a jak odchází. Navíc cocco byla zřejmě silná a schopná osobnost a vše přecházel s přehledem. Byl to právě on, kdo se zasloužil o to, že sem můžeme jezdit, že nás Yek´wané přijali a že uvěřili mým návrhům o spolupráci. "Pojďte se podívat na stromy pendaré, z kterých jsme sbírali bílou lepkavou šťávu," zve mne s Tomášem do lesa.
Procházíme osadou. Zelení papoušci amazoňané skřehotají a nemotorně pobíhají po zemi. Zato černý zdomácnělý hoko je až zlý a domáhá se jídla a honí malé děti svým žlutooranžovým zobákem, až jej indiáni se smíchem zahánějí. V otevřeném přístřešku u Roberta několik žen plete barevné košíky s ornamenty opic a žab. Sám Roberto se proslavil nádhernými ošatkami s také opičími postavami. Další žena štípe liány na úzké loubky, občas drží jeden konec v zubech, druhý svírá palcem u nohy a pak jej rukou roztrhává. Vedle ní sedí dívka a liánové loubky barví černým nebo červeným barvivem. Jeho syn mačetou vysekává nádhernou šamanskou sedačku ve tvaru ocelota, jiné se podobají opici či tapírovi.Ve střeše jsou zapíchnuté až třímetrové foukačky, luky a šípy. Dívenka míchá maniokovou mouku na velkém plechu, pod kterým hoří pár polen. Pod jejich obydlím je dům na zpracování manioku, hlavní kulturní plodiny tropů na celém světě. Sem ženy a dívky přinášejí nůše plné maniokových kořenů z pralesních políček "conuco". Jdeme se tam podívat a obdivujeme , jak slabé dívenky suverénně nosí těžké nůše. Podle mého odhadu váží víc než pytel cementu.
"Naše ženy jsou silnější než my," směje se Sedewanadö našemu údivu. Je pravda, že jsme si to ověřovali snad každý den. Pro ženy je tu úplnou samozřejmostí náklad kolem šedesáti kilogramů uložený v tradiční krosně. Vynášejí tak například vodopády Pará, což je asi tříhodinový výstup do strmých kopců. A přitom občas mají ještě malého kojence u prsu. Chtěl jsem si náklad do běla oškrábaných kořenů zkusit hodit na záda. Moc jsme neuspěl. Naopak jsem si utržil ostudu, když jsem půlku nákladu nešikovně vysypal, abych si zbytek jakž takž nadhodil na záda. Všechny ženy a dívky se mi chechtaly. Mnohem mladší Tomáš to nakonec zvládl, ale žádná legrace to nebyla ani pro něj. Přesto se ke mně přiblížila rozesmátá Elisa a namalovala mi na tváře hustou černou barvou pomocí malé třísky znaky Yek´wanů.
Ženy už nestrouhají na dřevěných struhadlech, ale mají tu mašinku na elektrický proud z generátoru. Pochopitelně každá z nich má stále své struhadlo, protože ne vždy mají k dispozici naftu. Drcený maniok všude kolem nich stříká a musí si dát pořádný pozor, aby si neolízly ruku. Všude je totiž obsažena kyselina kyanovodíková, smrtonosný jed. Nastrouhanou hmotu vymačkávají ve velkých lisech "zebukanů" ve tvaru dvoumetrové punčochy spletené z košikářského materiálu. Jedovatou šťávu ale umí také zpracovat. Několik hodin ji vaří, až se jed vypaří a nápoj, který časem zkvasí, pijí jaké opojný nápoj "yaraké". Párkrát jsme se s ním pěkně povyrazili. A když nápoj dál vaří, vznikne tmavá, černá marmeláda "íche", kterou používají jako pikantní přísadu k masu či do polévek. Kam se hrabe worchester! A když si do jídla nasypete jejich "fama", suchý oheň, prášek z jejich pálivých papriček, máte dokonalý dojem jejich gastronomie, který nás všechny uhranul.
V poslední chatrči na okraji pralesa bydlí Márův přítel Jhony se svou rodinou. Právě pracuje na asi půlmetrové soše Myslitele. Jeho žena vrtí bodcem dírky do semen jako při původním rozdělávání ohně, aby je mohla navlékat se skleněnými korálky a zuby nejrůznějších zvířat, hlavně divokých prasat pekari a opic, do náhrdelníků a náramků.Občas se zastaví nějací turisté anebo je prodávají při svých cestách do Maripá nebo dokonce i do Ciudad Bolívaru. 
Kousek od osady se Sedewanadö zastavil a utrhl pár listů. "Atapano, zkus si je rožžvýkat." Za chvíli mi trnou celá ústa. Cocco se směje. "To je přece raíz de muella, kořen stoličky. Používáme jej při bolestech zubů nebo při jejich trhání.". Náš botanik Alberto: "Podle tvaru listu a žilkatiny je to Piper ovatum." "A to je "yopo"," pokračuje stařešina, " strom, z jehož kůry naši šamani "huuway" vyrábějí červený nápoj "ayuuku"." Alberto jej také určuje, jedná se o Virola sp. "Yopo" je však zavádějící, obecný název. Pravé "yopo", které užívají Yanomamové, je připravováno ze semen z dlouhých lusků stromů Anadenanthera peregrina. "Jak se připravuje červený nápoj? Umíš to?" vyzvídám.
"Stáhnu lýko pod kůrou a nechám ho dlouho vařit, až vznikne červený nápoj. A ten piji. Avšak šamani "huuway", kteří jej používají k obřadu léčení, nápoj vaří mnohem déle, až zhoustne v jakousi marmeládu. Nechají jej ztvrdnout, nastrouhají na prášek a ten si foukají do nosních dírek. Nemohou to však dělat často. Před požitím "ayuuku" musí držet několikaměsíční přísnou dietu, nesmí jíst například žádné maso ani ryby a pak přijde pocení, koulení očima, tekutiny jim tečou ze všech otvorů, kálí, zvrací."
Ano vypadá to nechutně, ale k tomu, aby se mohli šamani stýkat s posvátným světem a navštěvovat nadpozemské světy, musí se zcela očistit od všeho pozemského a nízkého, což je i natrávená potrava. Teprve pak může droga správně působit a šamana je schopna vznášet.
"Naši šamani létají do všech osmi nebeských vrstev. Každá je obývána zvláštními duchy a nebeskými ptáky, od kterých se třeba naučili svým zpěvům. Ze čtvrté vrstvy získali šamani třeba znalost nápoje "ayuuku" a ještě z vyššího nebe přišlo poznání modrého nápoje.V nejvyšším osmém nebi sídlí náš stvořitel Wanadi, ale tam k němu se vlastně nikdy nedostanou. Leda až po smrti. Wanadi sídlí vysoko v horách mezi horními toky Orinoka a Ventuari, Cerro Duida, Cerro Parú, Cerro Marahuaca. Pro naše šamany je nejposvátnějším nápojem kaahi," pokračuje cocco. "Je mnohem mnohem silnější, ale umějí jej zvládnout jen ty nejmocnější šamani. Šaman jej pije při své iniciaci či při léčení až tři hodiny. Nápoj je nebesky modrý, a proto věříme, že pochází z nejvyšších nebeských vrstev nad námi. Šaman při tom neustále chrastí řehtačkou maraká až umírá. Jeho duše "akaato" odlétá vzhůru. Po cestě jej láká nebesky krásná a nahá dívka Hareenawe. Když jí jeho duše podlehne, umírá v jejím náručím a šamanem se už nikdy nestane. Kdo vydrží svody, jeho duše se vrátí zpět a nový šaman ožije. Své vědomosti získali šamani od prvního šamana Yek´wanů Medaatye, který se však všem tajným znalostem naučil přímo od Wanadiho. Šamani vidí pilíře světa, kdy středem jsou posvátné hory v pohoří Duida, Parú a Marahuaca, kde se dotýká země všech osmi vrstev nebes. Některé vrstvy zrcadlí lesy, hory, jiné Laguny Nesmrtelnosti, kde žijí posvátná zvířata jako orinocký růžový delfín nebo elektrický úhoř. Nejkrásnější nebeskou kreaturou je však obrovský motýl, který hlídá Lagunu Nesmrtelnosti před nezvanými hosty. V sedmé vrstvě jsou duše zemřelých, které pozorují svůj lid. V osmém nebi sídlí Wanadi se svým otcem Sluncem a společně vládnou zemi. Zde žije i většina duší zemřelých šamanů, ale ne ti, kteří zabili nějakého člověka," vypráví cocco zatímco procházíme lesem až ke "conuco".
Procházíme pralesním políčkem, kde jsou záhony manioku a ananasů, ale i barbaska, z kterého připravují jed na lov ryb. Nové "conuco" jednou za čas muži připravují kácením a klučením pralesa v okolí své osady a po vyschnutí jej vypalují. To je vlastně základní proces zdejšího zemědělství lépe řečeno kopaničářství či hortikultury zvaného zkráceně "posekat a spálit" (slash and burn), kdy nelze půdu bez jediného milimetru humusu obhospodařovat naším způsobem orby či kypřením půdy. Jedině popel ze spálených křoví a stromů dodá manioku, ananasu, papájím, kakau a jiným plodinám dostatečné živiny na maximálně pět let. A pak je třeba najít jiné místo. Podlézáme obrovské kmeny, které při vypalování neshořely. Právě někde tady nedávno pár indiánů při práci narazilo na hnízdo prudce jedovatých hadů "mapanaré" a Edacumadi měl opět plné ruce práce zachránce. Neměl sice žádné sérum, jak mi vyprávěl, ale napíchal do nich anastetika a kalciovky, které měl od nás a pak injekční stříkačkou vysával z rány krev s jedem, když jim před tím stáhnul nohy. Život jim zachránil, zato s jeho otcem to málem dopadlo špatně. Cocco jednou šel s turisty do lesa, kousl ho do bosé nohy "mapanaré", noha otekla a zčernala a nic nepomáhalo. Odvezli jej lodí do Maripy a pak do C. Bolívaru, ale teprve s finanční pomocí Jorgeho z naší nadace se mu život zachránil.
Za políčkem je lesní bystřina, vystupujeme vzhůru do kopce a asi za hodinu cesty se Sedewanadö náhle zastavuje a mačetou vysekává do kmene stromu pár zářezů do véčka: dva boční zářezy a jeden střední.
"Z celého stromu "pendaré" vyteče šťáva jen z těchto tří zářezů u paty stromu. Kdyby se sbírala balata nebo chiclé, musíš, Atapano, vylézt až do koruny stromu a postupně dělat tyto zářezy, aby na sebe navazovaly a tak ztékala šťáva z celého kmene až dolů do plechovky. Nasbírané mléko jsem pak vařil až zhoustlo a vlil jsem jej do dřevěné krabice 50x50 cm. To byla "marqueta" a vážila asi 14-15 kilogramů. Občas přijel obchodník Nestor Gonzales z Puerto Ayacucha a odkoupil ji ode mne za deset bolívarů. Mléko se sbíralo od května do prosince, za šest sedm měsíců jsem nasbíral šedesát "marquetas". Nestor si však své bohatství příliš neužil. Jednou jedl rybu a kost se zapíchla do krku tak, že zemřel. Atapano, trochu kašleš, nechceš si zkusit líznout trochu latexové šťávy, léčí také kašel." Ochutnal jsem ji a do večera mne kašel přestal trápit. Cocco měl zase pravdu. Cestou zpět nás zlákaly chladné vody pralesní bystřiny ke koupeli. Byla to přímo rozkoš a ani tam nebyla žádná anakonda.
"Můj otec byl známý tím, že pracoval velice rychle, mnohem rychleji než kdokoliv jiný. Ty dvě plechovky, denní úkol měl nasbírané už před polednem, zatímco ostatní se vraceli z lesa až pozdě odpoledne," rozpovídal se v osadě poněkud zamlklejší Edacumadi.
"To bylo hlavně proto, že jsem odcházel brzo ráno, již v sedm hodin, zatímco ostatní vyráželi mnohem později," směje se Sedewanadö, zatímco už zase s mačetou a s dláty opracovává červenavé dřevo Ocotea cymbarum. Asi z toho bude slavnostní kyj s ozdobnými postavičkami opic či tapírů. Druhá či třetí kaučuková horečka na řece Cauře mohla být někdy ve čtyřicátých letech minulého století, spočítávám si v duchu. 
"Tehdy jsem ještě také do táborů sběračů "pendaré" rozvážel jídlo a pivo z Maripá. "Jak ti to, cocco, trvalo?" ptám se. Tehdy samozřejmě ještě nebyly žádné motory jako nyní. "Z Maripá do Icutú jsme s pádly a tyčemi dojeli asi za měsíc." Dnes se jedná o šestnáct hodin.
Děti sbírají pod palmou před domem stařešiny jakési plody. "To je coroba, zkuste je," vyzval nás Sedewanadö. "Před mnoha lety jsem ji tady zasadil." Coroba (Attalea maripa) je drobné ovoce chutnající jako avokádo, je moučné, velice syté, i když dužniny není mnoho, neboť obsahuje velkou pecku.
"A pak jsem ještě sbíral "sarapiya".
"Sarapiya? Co to je? Nikdy jsem o tom neslyšel."
"To je voňavé ovoce, které u nás vykupoval a zpracovával nějaký Francouz na parfémy," odpověděl Sedewanadö.

Pralesní mystéria Odo´she
"Čeho jsme se báli?" opakuje moji otázku charismatický Sedewanadö při našich dlouhých večerních rozhovorech..
"Zlých duchů a divokých lidí, Odo´she. Ti, žijí hluboko v lesích." 
"Viděl jsi je?", neskrývám svoji zvědavost.
"Ne, ale otec mé ženy. Ten ano. Povídal, že se v lese najednou před ním objevil člověk, zarostlá postava, která šla po něm. Namířil na ní luk se šípem, ale náhle se objevil za ním, pak zase jinde a hned jinde. Náhle byly všude. Pohybovaly se velice rychle, jakoby létaly vzduchem. Zmlátily ho, že ležel na zemi jako mrtvý a tak ho proto nechaly. Vrátil se domů, krvácel z úst".
Také se vypráví, jak jeden kreol z Maripy jel na sběr kaučukového mléka "pendaré". To bylo asi před padesáti lety," pokračuje Sedewanadö."Jel nahoru, k horám. A pak šel do lesa a šel a šel a šel, až náhle objevil políčko "conuco" s pomeranči u jedné černé vysoké skály. Vrátil se a všem řekl:" Pojďte tam, je tam spousta pomerančů." A tak všichni šli. Šli dlouho, ale nic nenašli. Někdo vylezl na strom a vykřikl: "Vidím tu skálu!" A tak šli dál, ale zase nic. Opět někdo vylezl na strom, ale skála byla někde zcela jinde. A tak bloudili sem a tam, až se náhle whá! whá! whá! objevila zarostlá postava s dlouhými vlasy. Tenkrát už měli revolvery a pušky a tak do ní stříleli, ale nic se jí nestalo. Začali střílet znova, ale opět nic. A tak ve strachu utíkali k řece, naskákali do lodi a ujeli pryč."
Jde zřejmě o bájné lesní postavy jako Chullachaki v Peru, Kurupirá v Brazílii, Iwanch v Ekvádoru nebo Tamanduk v údolí řeky Ucayali, mající několikeré funkce. Když nějaký lovec příliš pronásleduje a vybíjí zvěř, tak ji tyto postavy schovají a lovec dostane horečku. Šaman ví, o co jde a radí mu, aby omezil lov a dával na jejich rady. Ti se mu java ve snu a říkají mu: "Nebudeš-li lovit s přebytkem a pro zábavu, ale pouze pro udržování tvého domova, je vše v pořádku, povolím ti to, ale vždy mne o to požádáš, jinak zvěř nadobro zmizí." Prakticky každé etnikum loveckých společností má svého ducha, ochránce zvířat. Ekologické cítění je součástí jejich kultury. 
Jindy se jedná spíš o zlé duchy známé v povodí Ucayali jako Tunchi nebo v oblasti Guayan jako Kanaima. Kanaima je výraz v jazyce indiánů Pemón. Kanaima může být zlý duch, který roznáší teror, nemoci a smrt v celých epidemiích. Kanaima je pro indiány z Guayanské vysočiny tajemný neviditelný nepřítel, všechna fantasma, proti kterým se nedá bránit. Kanaima je prostě neštěstí a strach v jednom. Čaroděj, který svoji moc zneužívá k šíření neštěstí i mezi svými lidmi je proto sám Kanaima. Kult kanaimy vznikl mezi karibskými Pemóny žijícími ve Velké Savaně a postupně se infiltroval mezi Yek´wany cestou obchodních styků s Pemóny. Kanaima začal ničit Yek´wany a jejich šamani "huuway" procházeli pod jeho tlakem perverzní proměnou a postupnou metamorfózou od šamana dávajícího život, přes šamana měnícího se v zlé jaguáry, vampíry a jedovaté hady až po samotného krvelačného Kanaimu.
Sedewanadö si po čase vzpomněl: "Jednou mi v noci někdo klepal na dveře. Teprve po chvíli jsem otevřel, ale nikdo tam nebyl. Cyprianovi, s kterým jsem založil naši osadu Boca de Nichare, v noci také někdo klepal na dveře, ale zase tam nikdo nebyl. Šaman Manolo mi říkal, že to byl zlý duch a chtěl nás zabít."
"Nevěřil jsem, že existují tito pralesní lidi, ale už ano," rozpovídal se o nich i současný náčelník Edacumadi, syn Sedewanadöho, když jsme jednou zase tábořili v Domě netopýra Dedemay na Río Tábaro. " V lese žije přece hodně duchů, ne Edacumadi? To ale nejsou lidi, nemyslíš si?" ptám se ho.
"Já je neviděl, ale Simon, syn Cipriana, je vycítil již několikrát a právě tady, na Tábaru. Jednou jej viděl, jak přichází. Byl sám v lese, nikde nikdo. Náhle se však chlupatý muž proměnil v mravenečníka. Simon věděl, kolik uhodilo a rychle se schoval. Mravenečník přešel kolem něj a naštěstí ho minul."
Zlý mravenečník je v mýtech mnoha amazonských indiánů zlo samo, před kterým se všichni chrání. Víra v duchy, pověrčivost a přivolávání neštěstí se týká i nás bělochů. Tehdy jsme pluli s Edacumadim proti proudu Tábaro. Na jedné písečné pláži ležela mrtvá bílá volavka. Přítel Tomáš ukázal na mrtvolu a než jsem jej stačil zarazit řekl: "To je zlé znamení!" Asi za deset minut se to stalo. Přivolal to. Přirazili jsme u Dedemay a Tomáš uklouzl tak nešťastně, že padl plnou vahou na ostří mačety. Málem si odsekl palec. Tehdy jsem opětovně pochopil, že indián je připraven na každou situaci a vždy si poradí. Stál jsem bezradně nad proudem krve crčícím z ruky bledého Tomáše a v hlavě mi běžely nedobré představy otravy krve a sepse, protože nejbližší nemocnice byla několik dní cesty odtud. Edacumadi v klidu a v pohodě rozložil své chirurgické zařízení, které jsme mu sami dovezli, jenže nás nikdy nenapadlo brát si takové vybavení sebou. Ránu polil desinfekčním roztokem, injekcí napíchl anastetikem a zahnutou šicí jehlou profesionálně sešil oba rozšklebené kusy kůže k sobě. Dodnes palec funguje a za jizvu by se nestyděl ani dobrý chirurg.
Zlý Odo´she tu však zřejmě i nadále v noci obcházel a nepřinášel nic dobrého. Za pár dní navečer odpočíváme v hamakách a vyprávíme si o plánech na příští rok. Náhle řach!, strašná rána, jak zřícený trám z vysokého kónického krovu tradiční stavby "churuaty" bouchl o zem. Ještě než dopadl, vyletěl ze své hamaky Edacumadi a zachránil si tak život. Těžký trám připlácl jen prázdnou hamaku. Tomu se říká indiánský instinkt či zvláštní schopnosti. Sedewanadö po našem návratu do Boca de Nicharé rozhodl: Dedemay se musí vybudovat znova, těch neštěstí bylo už dost.

Vzpomínky starého náčelníka
"Jednou jsem byl zase u Sanemů a šli jsme spolu na lov opic," vypráví mi v jeden podvečer cocco. "Jeden z nich zasáhl velkého vřešťana šípem namočeným do omamujícího "yopa". Takto zasažená opice za chvíli usne a spadne na zem, ale ta asi už věděla o co jde. Po zasáhnutí do břicha zařvala, vytrhla šíp, aniž zlomila hrot a vzteky jím mrštila po lovci. A zasáhla ho do zad! Měl co dělat, aby si šíp vytrhl. Mému bratrovi Ramónovi se stalo něco podobného. Opice si šíp vytrhla a vzteky jej přehryzala na několik kusů. Tam nahoře v horách jsme opice jedli, ale tady dole je my, Yek´wané, už nejíme."
"Když jsem poprvé sjel až do Maripá ( to bylo asi někdy koncem čtyřicátých let), tehdy jsme ještě žili v Santa María de Erebato na horním toku řeky Erebato, potkali jsme tam dva bratry, pátery. Chtěli jet s námi nahoru. Nabídli se, že nám postaví školu a budou v ní učit naše děti a vezmou sebou i dvě zdravotní sestry. Dobře, říkal jsem jim. Školu ano, ale ne vaši víru, chceme si ponechat tu naší. Slíbili mi to a splnili. A plní to dodnes, i když nám už vychovali novou generaci našich yek´wanských učitelů. Páter René, který je tu už třicet let, už jen občas přijede na inspekci. Nyní jezdí spíš k Sanemům.Tehdy jsme jeli nahoru poprvé s motorem a tak jsme nemuseli pádlovat," zasněně se usmívá coccco.
"Jezdil jsem s náklady po Cauře a v roce 1969 jsem si založil s bratry Gregoriem a Luisem na řece Icutú "conuco" kakaa, yuky, ňame, rýže, kukuřice, plátany, mapuye. Nechtělo se nám při každé plavbě vynášet těžkou curiaru, motor, benzin a náklad několikahodinovým výstupem vodopádů Pará. Je to rasovina na záda, od té doby mám zničenou páteř. Měl jsem tehdy dokonce japonskou mlátičku na kukuřici a lodní motor Volvo-Penta. Poslyš Atapano, tukan zpívá, slyšíš ho? Sklizeň jsem vozil do Maripy, ale tam se nám s manželkou nikdy nelíbilo, i když jsme to na pár měsíců zkusili. Tam přece nemůžeme vychovat naše děti, řekli jsme si. Po osmnácti letech bratři odešli zpět na horní tok řeky Erebato, ale já zůstal dole. A společně se mnou i Cypriano, Emilio, Enrique a Gonzáles, strýc mé ženy. Založil jsem s nimi, asi v roce 1985, tuto komunitu Boca de Nicharé. Po našem se jmenuje Wüküyadinňa. Vypráví se, že zde původně prý žili indiáni Wicharé a jejich náčelník Wuinkari, ale i další kmeny Waru waru, zřejmě dnešní Hodi nebo Chachacha. Můj děda mi říkal, že Španělé je zatlačili a vyhubili. Stále tu po nich nacházíme jejich keramické střepy a pár Hodi ještě žije v horách. Cypriano zemřel nedávno, bylo mu skoro sto let, jeho syn Simon byl také chvíli náčelníkem." Je vidět, že stařešina rád vypráví o dávné minulosti, o svém mládí.
"Začali jsme tu žít bez šamanů, které jsme zanechali vysoko nad vodopády Pará. Tam také sídlí zlý Manolo, kterého se spíš bojíme a málokdy nám pomůže. Proto víc věříme vašim barevným pilulkám," pokračuje můj hlavní informátor o yek´wanské historii.
Bohužel šaman není jen k léčení nebo zabíjení, ale také udržuje duchovní kulturu a vychovává mládež k hrdosti na své etnikum. To zde chybí a tak vidíme, jak se společnost pomalu rozpadá a řada z nich odjíždí nadobro do měst bělochů. Musíme této komunitě pomoci. Mnoho šamanských praktik se proměnilo ve zvyky a tak vidíme malé kojence a děti stále pomalované v tváři červenými skvrnami "onota", které je mají svým tvarem tygřích skvrn chránit před zlými duchy. Jenže už je nepomalovává šaman, ale jejich rodiče. Myslíte, že to ještě funguje?
"Na Manola jsem se nedávno obrátil s pomocí. Naše políčka manioku jsou ničena hejny divokých prasat "báquiro". Přijdou jich stovky. Všechno rozryjí a sežerou." Jen se divím, že jedovaté kořeny jim nic neudělají. "Manolo přišel, zakuřoval několik usmrcených prasat, foukal na všechny směry a odešel. Čekali jsme několik měsíců a nic se nedělo. Prasata maniok žrala dál. Manolo nám vzkázal, že musíme být trpěliví. Nikdy se nic nestalo. To je pro nás falešný šaman. Nic neumí či nechce, jen se stará o sebe a svou rodinu. Jednou chtěl mladou dívku k sobě do hamaky a když starého šamana odmítla, zabil ji," stěžuje si cocco.
Jasně, zabíjet je vždy jednodušší než léčit. To je opravdu špatný, zlý šaman. Děda našeho stařešiny byl Carlonune, velký náčelník a také léčitel, který zemřel, když Sedewanadövi bylo asi osmnáct let. A i když nebyl přímo šamanem, znal mnoho léčivých a magických rostlin. Cocco po něm hodně zdědil, a proto jsme s naším botanikem Albertem a antropoložkou Morrocoyem a Márou v roce 2007 nasbírali mnoho léčivek. Cocco chce zachránit své znalosti pro jejich mladou generaci a tak mu v tom pomáháme.
"Můj děda, to jsme ještě žili na horním toku řeky Ventuari, mi vyprávěl o válce se Sanemy. Mohlo mi být asi šest let. Do naší komunity prý přišli Sanemové a zabili jednoho z nás. Můj děda tehdy řekl: "Jdeme do války!" Tenkrát za ním šli všichni Yek´wané. Vtrhli jsme do jejich osad, a protože jsme měli už pár starých pušek, zničili jsme je. Od těch dob jsou nám podřízení a chodí k nám často i na práci."
"To jsem, cocco, viděl při stavbě školy, když jsem tam ohazoval stěny. Sanemové dělali těžší a hrubší práce a vždy jsme se tomu divil, jak je to možné." Je opravdu s podivem, že takový vojenský výsledek určil dějiny Sanemů na desítky a možná na stovky let.

Ráj zvířat na horním Tábaro
S Robertem a Educumadim jsme zase jednou po letech projížděli divoké a krystalické vody řeky Tábaro, kdy kolem břehů již vyrůstají vysoké kopce podhůří Maigualidy. Ichtiolog Olda zde určil na stovky druhů ryb, ale největší zážitky jsme měli s elektrickými úhoři. Ještě dole na naší stanici Washadi ležící na řece Nicharé Jorge Raya s Oldou vyhledali skrýš jedné této prehistorické obludy, aby se za ní ponořovali a pozorovali ji ve vykotlaném kmeni. Tehdy Olda vylezl na břeh a křičel: " Bylo to z očí do očí!!" 
Za čas jsme zastavujeme v malém tichém "caňo" na horním Tábaru. Po chvíli se začínají dít věci. V průhledně vodě se z pod změti kořenů vysunuje dlouhé tlusté tělo. Zajíždí pod naší "curiaru" a pak se zase zasunuje mezi kořeny. A pak začínají vyjíždět další a další električtí úhoři, zřejmě celá rodinka. Jakoby se před námi ukazovali, jak jsou velcí, silní a mocní s mohutnými hlavami se senzory pro vystřelování elektrické energie 600-800 voltů. Stačí se jen trochu shýbnout a pohladit si je.
"Jedna žena, Yek´wana, si klidně takového úhoře pochová v rukou a nic se jí nestane," rozpovídává se tiše Educumadi, aby pozorovanou rodinku nevyrušil. "To je nesmysl," oponuje divoce vědec Olda, "leda by se někdy před tím vybil!" A tak se střetli dva názory, dva zcela opačné světy, jeden racionální vědecký a jeden indiánský iracionální, řízený jen instinkty a zvláštními schopnostmi přírodních lidí. "Ne, úhoř nebyl vybit, prostě té ženě nic neudělal, něco mezi nimi bylo......" končí Educumadi a všem nám kulturním antropologům to je jasné. Věda má prostě svoje hranice a indián nemá potřebu nám vše vysvětlovat.
O rok později tu Mára jednoho harpunoval a upekl na řeřavém ohništi. Ale Yek´wané se ho ani nedotkli. Samozřejmě, vždyť se jedná o posvátné zvíře žijící v nadpozemské Laguně Nesmrtelnosti v nebeských vrstvách nad námi. Právě jsme totiž přijeli hladoví z horního toku řeky Ventuari, kde žije další velká skupina Yek´wanů a celý měsíc jsme tam jedli jen maniokové placky a žádné ryby ani maso. Na Cauře a Tábaru byly začas doslova kulinářské hody . Ostatně tak to mezi indiány funguje. Půl roku trpí nedostatkem jídla, hlavně masa a půl roku je spousty ryb i zvěře. Mára ulovil k ránu i lapu (paku nížinnou), harpunoval několik dravých "payar" s velkými ostrými zuby, mnoho velkých piraní "caribe" a doslovnou rybí pochoutku "pavón". Jeho indiánský společník z nočního lovu a přítel Jhony přidal pár černých hoků, sumce "bagre" a další lapu. A k tomu Mára vyhledal a podsekl pár palem s nejchutnějšími výhonky "palmitem". To byly doslovné hody! Český guláš z lapy je gurmánský zážitek, který indiáni chtějí příští rok opakovat. Indiáni ještě ulovili i pár lenochodů na několikadenní hraní. Pod vodopády Tábara jsme pozorovali kapybary, vydry, anakondy, kajmany, hoka, papoušky. 
Jednou něco zadupalo. To něco byl tapíří párek. Mára jej objevil na druhém břehu řeky. Hned skočili s Alexym do curiary a pádlovali proti nim. Náhle tapířice proti všem předpokladům neutekla, opustila svého druha a vrhla se do proudu řeky a plavala proti nim. To byl její konec. Alexy se nikdy nemine. Sto padesát kilo živé váhy doplulo setrvačností až k nám ke břehu. Úpěnlivě pískající tapír hledal svoji družku tak neohroženě, že mu ani nevadilo fotografování zblízka, ke kterému se nechal zlákat Morrocoy, naše antropoložka. Je to smutné a nahání to člověku slzy do očí, ale takový je život indiánů, kde smrt je nedílnou součástí života a potravní řetězec je neúprosný. Večerní guláš, tentokrát tapíří, a vyuzené maso nasytilo celou osadu. Leden až březen je zde na Cauře období hojnosti, kterou doplňují i želví vajíčka. Všichni včetně dětí je hledají na písečných plážích. Jdou po stopách želv "terekay" až nakonec a pak hrabají a hledají hnízda kožovitých vajíček.
"Bohužel sem stále více jezdí rybáři z Maripá a loví velké množství ryb a v období kladení želvích vajec doslova drancují jejich hnízda," stěžuje si Jhony. Tradiční strava indiánů je tak ohrožena. Vybíjení zvěře a ryb v okolí osady Boca de Nicharé samotnými indiány nikdy nehrozilo, neboť jejich počet kolem stovky nebyl žádnou hrozbou. Zato náš civilizační svět přináší sem, bohužel, pouze problémy, které chce naše společnost Velká Amazonie, o.p.s. společně s indiány Yek´wana řešit. Co je dobré pro nás, je špatné pro ně.

Kosmos a Wanadi
Sedewanadöho jednoho večera fascinoval Atlas hvězd a časopisy s barevnými fotografiemi galaxií, které Tomáš přinesl do osady. Nebylo složité mu vysvětlovat, kde je Slunce, měsíc, Jupiter, ale těžší to bylo se vzdálenými galaxiemi, hvězdokupami, černými dírami. Cocco byl jak u vytržení. Pro indiány není životní prostředí pouze prales a řeky kolem nich, ale celý vesmír. Ten nahoře, makrovesmír, je přece prostor pro jejich šamany, kteří se tam pohybují v době léčení svých pacientů zcela běžně, kdy pomocí drog a magických zpěvů opouštějí mikrokosmos tady na Zemi, aby se setkali se svými pomocnými duchy žijícími v několika nebeských vrstvách či dokonce se přiblížili k samotnému stvořiteli Wanadimu. anebo navštěvovali zemřelé předky, s kterými se radí o způsobu léčení.
"Jednou jsem k ránu, když jsem byl na lovu někdy před více než třiceti lety uviděl bílé světlo, letící čáru a pak se země zachvěla," vypráví nám cocco. "To byl asi meteorit," vysvětluje mu Tomáš. "Matka Země nás ale ochraňuje a meteority většinou shoří, jinak bychom tu měly samé krátery jako na Marsu či Měsíci," a ukazuje coccovi planety na stránkách atlasu. Sedewanadö jen vzrušeně přikyvuje hlavou a zdá se, že výklad chápe a navíc vše překládá své ženě Deidě.
"A jak to všechno vzniklo?" zasazuje stařešina docela zásadní otázku. Vysvětluji mu vznik naší sluneční soustavy, rotaci plynů a zdá se, že cocco zase všechno chápe a nadšeně pokračuje v překládání své ženě. "Dobře, ale kdo to vše řídí? Duchové, náš Wanadi či váš Bůh?" pokračuje. 
"Myslím si, že náš Bůh a váš stvořitel Wanadi je jedno a to samé. Ten vše řídí a my se jen divíme a nikdy jeho dílo nepochopíme."
"Vesmír je jako když se postavíš mezi dvě zrcadla," vysvětluje mu Tomáš, "a díváš se na svůj opakovaný obraz, ale nikdy nevidíš ten konec. Nikdy nemůžeš říct, který ten obraz je poslední. Ten Bůh stojí mezi zrcadly a zrcadlí se všude, přesně tak jako vy věříte, že Wanadi a duchové jsou přítomni ve všech rostlinách, zvířatech i kamenech kolem vás."
"Ale někdo tam nahoru taky chce cestovat, že?" pokračuje stařešina. Souhlasím a povídám mu o letech na Měsíc. "Naši šamani "huuway" tam však létají a putují již dávno," odpovídá cocco a je mi jasné, že jsem jej s našimi astronauty moc neupoutal.
"Cocco, máte tady ještě úplný ráj na zemi, musíte si ho ale hlídat," říkám mu a Sedewanadö snad poprvé zvážněl. Čím jej opět rozveselit? Snad zase něco ze života.
"Cocco, a když zemřete...?
"Když zemřeme, sežere nás krvežíznivá Luna..."