Mnislav Zelený - Atapana
Hospodářské noviny, 24.ledna 2008

Rudí partyzáni a středověk v kolumbijské džungli

Venezuelský prezident Hugo Chávez předpokládal, že díky svým přátelským kontaktům s levicovou teroristickou kolumbijskou guerilou FARC dosáhne propuštění jejích zajatců.

Zčásti se mu to podařilo a Clara Rojas a Consuela Gonzales de Perdomo, bývalé poslankyně, se po více než šesti letech dostali na svobodu. Chávez doufal, že si tím zajistí srdce všech Kolumbijců, kteří neprohlédnou jeho snahu získat takto v regionu politickou moc. A že také touto cestou získá nové příznivce pro svoji socialistickou revoluci i v zemi ovládané tradičně pravicí.

To se však nestalo. Svou veřejnou obhajobou kolumbijských teroristů, kteří masakrují civilní obyvatelstvo se zdiskreditoval před celým demokratickým světem.

Džin se dostal z lahve
A navíc vypustil z láhve džina. Svět se totiž díky propuštěným ženám poprvé dozvěděl o barbarském a krutém zacházení se zajatci, které partyzáni unesli.

Byly to totiž ony, kdo přinesl do Bogoty otřesné svědectví o dalších sedmi zajatcích - příslušnících kolumbijské armády, policie a bývalých politiků. Železnými okovy kolem krku jsou přikováni 24 hodin denně po celých deset let! Dlouhé pochody tropickou džunglí a neustálé přemisťování podlamují jejich zdraví.

I přes veškerou tuto hrůzu vykazují dopisy zajatců optimismus, vlastenectví a duchovní sílu, což je po tolika letech nekončícího utrpení takřka neuvěřitelné. Svým manželkám a dětem posílají slova lásky a naděje na brzké setkání. Věří, že tam daleko na svobodě vedou správný život, dobře studují a jsou správnými kolumbijskými vlastenci.

Co chce Chávez
"To je ta vaše socialistická revoluce!?" ptají se teď příbuzní zajatců partyzánů. A obracejí se na nejvyššího vůdce FARC Manuela Marlulandyho, aby jejich blízkým alespoň nechal sundat železné okovy a řetězy.

Guerila potřebuje zajatce ke svým cílům a k vydírání kolumbijské vlády. A nyní společně s venezuelským prezidentem Hugem Chávezem chtějí zmanipulovat veřejné mínění tak, aby podporovalo levicovou revoluci. Povstalci požadují, aby byli uznáni za legitimní politickou strana a lidovou armádu bojující za práva kolumbijského lidu.

Zní to sice jako hodně zvrácené přání, ale řada lidí na takovou to bohužel slyší. Říkají si: Kolumbijský prezident Uribe přece nebyl schopen se s guerilou domluvit na humanitárním gestu, ale Chávez ano. Toto humanitární gesto však bohužel mělo mít i propagandistickou ideu: prezentovat Chávezovy schopnosti.

Zatímco však levicová guerila skoro padesát let unáší lidi, masakruje, drancuje a vypaluje kolumbijská města, mučí a vydírá; vězní vláda zajaté partyzány ve standardních podmínkách.

Bez okovů, bez mučení, bez vražedných pochodů džunglí. Do cel dostávají zajatci obvyklou stravu a samozřejmě lékařskou péči. I když se jedná o vrahy i stovek civilistů. Jeden z nich například z plezíru - ve snaze rozsévat strach a ukázat moc guerily - vyhodil do povětří několikapatrový dům, v jehož troskách zahynulo přes tři stovky civilistů - mužů, žen a dětí.

Odloučeni od světa dobra
Plukovník Luis Mendieta je guerilou vězněn přes deset let. Stěží chodí. Při posledním pochodu v řetězech už byly jeho nohy zcela bezvládné. Hrozí mu amputace.

Exposlanec Jorge Eduardo Gechem přežil za pět let zajetí už sedm náběhů na infarkt. Požádal guerilu o krátkodobé léčení na Kubě s tím, že se dobrovolně vrátí do zajetí v džungli.

Exposlanec Orlando Beltran má vysoký krevní tlak a cukrovku a už sedm let musí s těmito nemocemi přežívat bez léků.

Kapitan Wiliam Donato si ani po deseti letech zajetí nestěžuje na fyzické útrapy a bolesti v okovech. I když má závažné problémy s ledvinami. Naopak ve svém dopise zdůraznil duševní útrapy z odloučení od světa dobra.

Exposlankyně Gloria Polanco ani po sedmi letech v zajetí nepřestává myslet na své tři syny. A v dopisech je nepřestává nabádat, aby nezapomínali na dobré vychování.

Exguvernér departamentu Meta Alan Jara se usmívá a nestěžuje si ani slovem. Píše, že vede kurz cizích jazyků pro své unesené kolegy a tak se snaží překonat duševní i fyzickou deprivaci.

Sarkozyho slepota
Kolumbijský prezident Alvaro Uribe a s ním většina Kolumbijců žádají svět, aby odsoudil tyto praktiky. Aby guerilu donutil k humanitárnímu gestu a k jednání s kolumbijskou vládou. Kšeftování se životy lidí ve snaze dosáhnout politických cílů přece nemůže být v našem století schvalováno naším mlčením či dokonce podporou.

Je s podivem, že francouzský prezident Sarkozy neprohlédl Chávezovu hru v rámci jednání s guerilou. A že se soustředil pouze na prvoplánový cíl dosáhnout osvobození nositelky francouzského pasu Ingrid Bentacourtové, takto kandidátky na funkci kolumbijského prezidenta v roce 2002.

Nelze přece dopustit, aby se svět vrátil k politickým praktikám z dob temnějších, než jsou ty naše.

Autor, cestovatel a kulturní antropolog, byl českým velvyslancem v Kolumbii



Autor je cestovatel a etnograf.