Mnislav Zelený - Atapana
Neviditelný pes, 6.února 2008

Nové ohnisko válečného dobrodružství?

Vzniká zcela z uměle vytvořených provokaci, v místě, kde po dvě století byl prakticky klid zbraní. Příprava a postupné kroky revoluční Venezuely proti sousední Kolumbii byly však cítit od samého počátku Chavezovy vlády, která nevynechala jedinou příležitost, jak vzájemnou situaci vyostřit. Ostatně sama nová ústava bolivarianské Venezuely obsahuje sice nenápadný, ale jasný desátý článek, v kterém se území republiky vymezuje podle stavu španělské kolonie Capitania de Venezuela před 19.4.1810, tedy doby, kdy došlo k rozpadu španělských kolonií v tomto regionu. Venezuelské kapitánství bylo podřízeno Vicekralovství Nová Granada, potažmo dnešní Kolumbii, což někteří mocichtivi Venezuelci asi dosud nepřenesli přes srdce. Venezuelský Institut pro studium národní obrany (IAEDE) vypracoval Projekt preventivního útoku proti Kolumbii, proti zemi, která se jako jediná z J.A. nepřidala k novým socialistickým idejím castrochavismu a jasně po celou dobu vyjadřuje pravicové zaměření své vlády a spojenectví s USA. To jsou přesně dvě charakteristiky, které Chavezovy brání, aby se necítil vůdcem levičácké revoluce nad celou J.A. ve snaze vytvořit jednotný protiamerický blok. 

Kolumbijská TV projevila nad válečnickým projektem předváděným jako Válečná hra “Guaicaipuro” pro simulaci útoku a dalších následných kroků a reakci z USA, z Evropy a od spřátelených zemí světa velké rozpaky, nejen nad flagrantním porušením vzájemných vztahů, ale i nad tím, že v dobách příprav k drobným pohraničním půtkám mezi Ekvádorem a Peru byl celý svět na nohou a OAS pobouřeně jednal, zatímco nyní, když se jedná o přípravu velkého válečného ohniska, je ticho po pěšině. Je to asi právě výsledek levičáckého kompletu v Latinské Americe, který si Chavez chytře připravoval v uplynulých šesti letech. Za lacinou naftu a finanční dary si kupoval přízeň a vojenské dohody s mnoha zeměmi: Ekvádor, Bolivie, Brazílie, Argentina, Nikaragua, Uruguay, ale i Čína, Rusko, Írán. Chavez si tak obratně připravuje protiamerický úder, který se ještě loni při návštěvě íránského presidenta zdál poněkud směšný, když jakoby omylem prohlásil se širokým úsměvem něco ve smyslu “na Spojené státy nezaútočíme…zatím.” 

Co obsahuje tento válečný projekt? V zásadě čtyři body:1.diskreditace a slovní útoky na účet Kolumbie a jejího presidenta Uribeho 2. destabilizace Kolumbie, 3. invaze, 4. bombardování karibského pobřeží Kolumbie. Bod jedna je splněn vrchovatou měrou. Slovní útoky Chaveze proti Uribemu začaly postupně už před dvěma lety a postupně zesilovaly. Říká: Uribe je lokaj USA, je “peoncito” impéria Spojených státu, je lhář, Kolumbie je hrozbou míru v regionu, k čemuž se soudružsky přidává president Nikaraguy Daniel Ortega. 

Bod dvě se plní mimo jiné i zapojením Cháveze do osvobozování zajatců kolumbijské guerily FARC, kdy na základě revolučního spojenectví Chávezovi guerila vyšla vstříc, a tak společně pokořili Uribeho a získali si srdce spousty lidí svým humanitárním činem. Tímto způsobem chtěli Marulanda s Chavezem vrazit klín do veřejného mínění na Uribeho a jeho údajnou neschopnost zajistit osvobození zajatců, které guerila unáší a vězní po desetiletí. Přesto je Uribe i nadále nejúspěšnější kolumbijský president s více než 70% podporou Kolumbijců a mimochodem je v současnosti i nejúspěšnější president Latinské Ameriky. Vůdce Marulanda zvaný Tirofijo-Přesná střela spojenectvím s Chavezem tak vytvořil se svými 25 000 povstalci pátou kolonu. Bohužel, mnoho lidí neprohlédlo zvrácené zneužívání vězňů pro jejich vysoké vojenské cíle a ambice. Chavezuv Kongres urychleně schválil guerilu jako politickou stranu a její partyzány za Lidovou armádu bojující za osvobození lidu, a tak po několika letech dohadů se otevřeně stal spojencem a obhajovatelem kolumbijské teroristické guerily. Tento druhý bod se začal plnit také již před dvěma lety, kdy podle řady výpovědí partyzánů, kteří odevdali zbraně, Chavez dodával FARCu zbraně cestou kontrabandu. 

Další dva body se simulují na válečné hře. Je prý nutné zasadit preventivní útok proti Kolumbii, kde se připravuje společně s USA válka proti Venezuele, aby získali kontrolu nad naftovým bohatstvím. Kolumbie chce navíc získat část území, takže hra na zloděje, který křičí chyťte zloděje, je zase velmi aktuální. Podobně vznikl v Evropě nejeden velký válečný požár. Naopak Venezuelci se právoplatně musí snažit získat ztracená území z dob Kapitánství Venezuely. Chavez chce změnit hranice po dvou stech letech(!) a získat celý poloostrov Goajira a velké východní území v kolumbijske Amazonii. Například prohlášení španělského premiéra Zapaty při nedávné návštěvě Uribeho v Evropě, že španělská vláda je a bude vždy s kolumbijskou vládou napomáhat při hájení suverenity jejího území, je bráno jako příprava podpory útoku Kolumbie proti Venezuele. Naopak přípravy na útok ze strany Venezuely byly už cítit z obrovského nakupování zbraní útočného charakteru, jako například letadel a raket s dlouhým dosahem v posledních letech, kdy například Venezuela utratila za zbraně mnohem více než třeba Pákistán, který se nachází ve zcela jiné situaci. Kolumbie nikomu nehrozí, pouze se po padesát let brání útokům gueril a snaží se je vyřešit v rámci svého teritoria. 

Venezuela chce tímto útokem jasně vyprovokovat zapojení USA do tohoto konfliktu přinejmenším technickou pomocí. Má za sebou vojenské spojenectví řady latinskoamerických zemí, které, jak doufá, splní vojenské dohody a vstoupí do konfliktu po boku Venezuely a následně se připojí i silní partneři v Asii, aby tak vytvořili jednotnou protiamerickou frontu. Ohledně Evropy se Chavez bát nemusí, ta je tradičně slabá, neschopná zasáhnout a je jen upovídaná, a o Spojených státech se domnívá, že otevřeně do konfliktu nevstoupí, neboť by to mohl být po Vietnamu a Iráku jejich další velký hřebík do rakve. Levicová propagace však v každém případě získá spojenectví všech antimerickych nálad proti současné nadvládě amerického impéria, kteří budou tleskat jejímu rozpadu. 

Chavez už vyslal armádu včetně rezervistů a milicí na hranice s Kolumbií údajně s cílem hájit ji před kontrabandem, i když pravým důvodem je jak vojenské propojování s guerilou, tak příprava k invazi. Místní analytici to považují za první válečný rozkaz proti Kolumbii. FARC se stává fakticky prodlouženou rukou venezuelské armády. Mezi řadou různých variant válečných plánů jedna počítá s vytvořením území výjimečného státu ve válečném státu uvnitř kolumbijského teritoria. 

Válečná hra pro výcvik venezuelské armády simuluje útok z Rudé země (Venezuela) proti Modré zemi (Kolumbie), která má mocného spojence v Zelené zemi (USA). Modrá země napadá integritu Rudé země, především na základě Laudo Arbitral z r. 1891, Laudo Suizo z r. 1922 a Dohody z r. 1941. Válečná hra postupuje den po dni po zasaženi útoku bombardérů, simuluje akce Zelené země i Organizace amerických států, i Šedivé země (Evropská unie), přátelské vysílání vojenské pomoci od např. Žluté země (Ekvádor) či jiných zemí v Latinské Americe a v Asii, kteří společně zasadí poslední úder Modré i Zelené zemi. 

Kolumbijská vláda pouze diplomaticky žádá, aby ústní útoky a urážky Kolumbie přestaly. Logicky získává diplomatickou podporu z Evropské unie, zejména ze Španělská a z USA. Jde jen o hru na panelech venezuelských vojáků anebo se začíná plnit opravdový scénář konfliktu? 

Jižní Amerika