Mnislav Zelený
Světem zvířat, únor 2008

Indián Mára z Amazonie mezi zvířaty

Mára toho moc nenamluví. Ostatně to už jej předurčuje k pozitivní integraci mezi amazonskými indiány. Mára spolu s námi z nadace Velká Amazonie, o. p. s., jezdí již řadu let do tropických amazonských pralesů horních toků Caury, Orinoka a Ventuari ve Venezuele, kde žijí karibští Yek´wané. Nikdy jsem se však od něj nedozvěděl, co mezi nimi zažil, dokud mi to sami indiáni neřekli nebo když jsem u toho byl jako letos. 

Indián Jhony, Márův přítel ze střední Caury z osady Boca de Nichare, mi loni vyprávěl, jak před lety uspořádali jakýsi závodní trek mezi sebou, prosekávání džunglí na bezejmenný kopec v pralesích na horním toku řeky Icutú. Několikahodinové zápolení s mačetou v ruce proti změti lián, trnitých kmenů palem a s mravenci, klíšťaty a jinou havětí padající za krk ukončilvítězně Mára a pokořil i samotné indiány. Dodnes tam má kopec Pico de Marco, aniž se s tím někde pochlubil či o tom natočil video nebo fotozáběry. Prostě nic. Ani poznámka do bloku. Blok s tužkou totiž Mára nenosí. Stačí mu pouze zážitek, prožitek, velice intimní vzpomínka, jako indiánovi. Co je komu do toho, co prožil, ne? Co je komu do toho, že si ulovil skoro dvoumetrového kajmana klínového (Paleosuchus trigonatus) a podržel si ho v náručí, že? Letos jsme asi měsíc dřeli bídu s nouzí na horním Ventuari v osadě Cacurí. Je tu málo zvěře, osada má tisíc členů a i ryby jsou malinké, takže jsme byli závislí na vegetariánské stravě. Mára se o nás staral. Z mnohdy indiány opuštěných lesních políček "conuco" vzdálených i několik mil nám nosil ananasy, papáje, ovoce známých ořišků kešů a dříví na podpal. Po celodenním pochodu rozpálenou savanou a prosekáváním tropickými remízky k Río Parú pod stejnojmennou posvátnou horou Yek´wanů tiše zmizel. Botanik Alberto se vydal zkoumat rostliny, já s Morrocoyem jsme odpočívali či se ráchali v teplé tajemné temné řece zbarvené taninem do červenohněda. Mára vyhledával palmy s jedlou dření mladých výhonků pro náš oběd a snídani, na což jsme přišli, až když asi za hodinu pár skoro dvacetimetrových palem s velice tvrdým dřevem padlo k zemi a vydalo své chutné výhonky. Na Cauru jsme se vrátili vyhladovělí. Jhony s Márou si tiše připravovali harpuny, brokovnici, rybářské pruty a čelovky k nočnímu lovu a v podvečer zmizeli. Nikdo se nedozví, jak se sluší a patří na indiány, jak lov probíhal, prostě na druhý den ráno přirazili k břehu s vydlabaným člunem "curiarou" plným úlovků. Harpunovat v noci z kamenů v peřejích payary (Hydrolycus scomberoides) či pavóny (Cichla ocellaris) jistě patří k velkým rybářským zážitkům. Za pavóny se zlatavými velkými skvrnami sem jezdí skuteční rybářští VIP z celého světa, mezi kterými před lety nechyběl například ani starší G. Bush. A mnohdy víc než metrový rybí dravec payare s obrovskými predátorskými zuby dává tušit velký souboj. A k tomu mnoho velkých šedivých piraní "caribe", metrová sumcovitá "sierra", pár sumců "bagre". K ránu, když zvěř chodí k řece pít, Mára i Jhony ulovili pár hlodavců lapy (paka nížinná, Cuniculus paca) a Jhony k tomu ještě přidal několik černých ptáků hoko zvaných "pauji" (Crax aletor). Následující dny jsme měli doslova hody, kdy gurmánským vrcholem byl guláš z lapy, který bude muset Mára asi vařit indiánům pro velký úspěch každý rok. 

Letošní pobyt byl bohatý na zvířata. Nedaleko stanice Dedemay na Río Tábaro jsme pobývali několik dní. Mára tu harpunoval a opekl na ohništi trnuchu raya (Potamotrygon sp.) a elektrického úhoře (Electrophorus electricus). Tentokrát se však úspěch u Yek' wanů nedostavil, raya jim nechutná a tento úhoř je navíc pro ně posvátný. Žije totiž s dalším posvátným zvířetem, růžovým orinockým delfínem, v Laguně Nesmrtelnosti nacházející se v jedné z osmi nebeských vrstev. Zato první zaslechl typické dupání tapírů (Tapirus terrestris) na opačném břehu řeky, které objevil pod stromy a to už indiány naopak velice zajímalo. Pak už to šlo ráz na ráz. Indián Alexis s Márou a s brokovnicí jim vyjeli naproti, a protože oba mají přesnou mušku, neměla tapířice, jež skočila do řeky, naději na přežití. Rozčtvrcení sto padesátikilového těla největšího savce Jižní Ameriky bylojiž hračkou a celá osada Boca de Nichare zase měla tapíří guláš a uzené maso na dlouhou dobu. Pobíhající kapybary (Hydrochaeris hydrochaeris), největší hlodavci na světě, už měly to štěstí, že masa bylo dost, a tak si Mára alespoň vyhrál s rodinkou chlupatých lenochodů (Choleopus didactylus), kteří ho drápali svými zahnutými drápy dvouprstých rukou. Tiše si pozoroval i anakondu, která se také ukázala ve své velikosti, chrochtající vydry (Pteromura brasiliensis) s chlupatým černým kožíškem plavoucí na zádech a v packách držící svůj denní rybí příděl, černé kormorány každou chvíli se vrhající do divokých vod, bílé volavky s hrdě vztyčenými krky nehybně přehlížející okolí i hejna papoušků arů (Ara ararauna) divoce řvoucí vysoko v korunách stromů, kde soupeřili se stády vřeštanů (Alouatta seniculus). 

Indiánský podnáčelník Jhony a Mára jsou si velmi blízcí, i když každý z jiné civilizace. Jeden druhého obdarovává, jak se to tradičně v indiánské kultuře děje již po tisíciletí, moc toho nenamluví a jeden druhého si velmi váží. Patří k sobě, ale, bohužel, jen tehdy, kdy Mára odloží společenský oděv, jak mu káže jeho povolání právníka, a vrátí se, kam ho táhne srdce od mládí: do panenské divoké přírody a mezi indiány, kterým už rozumí. 

Atapana - Mnislav Zelený Rio Caura 2008