Mnislav Zelený
Lidové noviny, 28. května 2008

Zvítězíme! A bude to stát hodně

Z boje za sociální proměnu Kolumbie se už dávno stal obchod za udržení vysokého rozpočtu guerilly 
Kolumbijská guerilla je fenomén s řadou unikátů. Je zřejmě nejdéle působící významnou guerillou na světě, operuje na téměř třetině území demokratického státu, které vlastně okupuje a další nejméně třetinu území výrazně ovlivňuje, je nejlépe vyzbrojenou guerillou v současnosti. Její základy byly dány v rolnickém hnutí dávno před kubánskou revolucí a míra její brutality dosahuje i na Latinskou Ameriku šokujících rozměrů. 
Guerilla tvrdí, že chce řešit začarovaný kruh korupce a sociálních problémů a využívá k tomu především nepřítomnosti státu v mnoha odlehlých oblastech země. Právě odtud se rekrutují její příslušníci, své řady doplňuje i únosy dětí, které si vychovává ke svému obrazu. 
Proti řadovým členům, pocházejícím z nejspodnějšího patra společnosti, se vedení naopak rekrutuje i z vyšších vrstev mnohdy s diplomy amerických univerzit. Například Simon Trinidad, člen sekretariátu FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie), absolvoval postgraduální kurz na Harvardu. Právě jeho před lety chytily kolumbijské výzvědné síly na území sousedního Ekvádoru a převezly do nejhlídanější věznice v Combita. Nyní byl odsouzen v USA na 60 let. 
Revoluční desátek Z boje za sociální proměnu Kolumbie se již dávno stal obchod za udržení vysokého rozpočtu guerilly. Její kapsy plní únosy a vydírání bohatých lidí. Má své placené zpravodaje po celé zemi, v bankách, honosných klubech, ale i mezi uklizečkami panských domů. Mému příteli unesla manželku a byl donucen zaplatit tři miliony dolarů. To měl ještě štěstí, i když se mu vrátila s podlomeným zdravím. Jiní zaplatí výkupné, ale pak je jim sděleno, že to byla jen první splátka, a tak si s ním hrají měsíce a roky - někteří se setkají již jen s mrtvolou svého příbuzného. 
Výkupné a vydírání mají FARC i „legislativně“ zvládnuté: vyhlásily „zákon 002“ nutící všechny občany s majetkem přes jeden milion dolarů k odvodu 10 procent, jakési revoluční dani, což odůvodňují odkazem na daně státu, který je přece také vybírá. A oni se za stát považují. Běžným zdrojem je i přepadání bank, ale v poslední dekádě, po likvidaci medellínského a caliského narkokartelu policií, roste jejich účast v obchodování s drogami takovým tempem, že dnes jsou Američany považovány za největší narkokartel světa. Vždyť podle odhadů Pentagonu dodávají FARC do USA přes pět set tun čistého kokainu, čímž dotují svůj rozpočet půlmiliardou dolarů ročně. 
Ač bychom se mohli domnívat, že každého Kolumbijce, který vyjede z většího města, ovládnou obavy o život, domácí turistika není příliš omezena. Kolumbijci rádi cestují, dá se říci, že si za ta léta na vnitřní vojenský konflikt zvykli. Kolumbie nečelí hospodářskému propadu, patří k nejstabilnějším zemím Latinské Ameriky a vlastně nikdo si nestěžuje. 
To jsou fakta, na kterých venezuelský prezident Hugo Chávez postavil svoji přátelskou politiku vůči FARC, když uznal guerillu za politickou stranu bojující za blaho kolumbijského lidu. A dodal, že Venezuela vlastně nesousedí s Kolumbií, ale s FARC. Pravicová Kolumbie mu prostě vadí v jeho cestě k jednotnému táboru socialismu v Latinské Americe. 
FARC upevňovaly své pozice doma i v zahraničí. V Evropě i v USA se na listinu teroristických organizací dostaly teprve v roce 2004. Právě díky kamarádským stykům v Evropě mnozí zasloužilí partyzáni získávali nejen možnost cestování a pobytu, ale i finanční podpory, stipendia, „apanáže“, „gáže“. 
O intimní přítelkyni zabitého šéfa sekretariátu Raúla Reyese kolovaly v Kolumbii historky, že pobírala z jisté skandinávské země měsíční podporu ve výši pěti tisíc dolarů, za což organizovala všechny evropské kanceláře FARC. Při jedné evropské „šňůře“ Reyes drze prohlásil: „Chci vidět svatého otce, aby nám požehnal a osvítil nás.“ Už se dýchá líp Jenže v polovině roku 2002 zahájil nový prezident Álvaro Uribe Veléz zcela jinou politiku: zlikvidovat guerillu vojensky a přerušit jakákoliv mírová jednání. Za logistické, materiálové a finanční pomoci USA, které Kolumbii považují z hlediska svých zahraničních zájmů za jednu ze čtyř nejvýznamnějších zemí na světě, začal Uribe „šlapat“ guerille na paty. Jistě, únosy, masakry, přepady bank a vydírání pokračují, ale změna k lepšímu je v Kolumbii cítit. Většina Kolumbijců přiznává, že se „líp dýchá“. 

O autorovi: Mnislav Zelený-Atapana, etnograf