Drogová zpráva z Kolumbie a z Venezuely

Jo, to bývaly časy, kdy ještě Pablo Escobar se svým medellínským kartelem a kumpány Ochoou a Lehderem--Rivasem a jeho soupeřící caliský kartel bratrů Gilberta a Miguela Orejuelů a Gacha z bogotského ovládali drogový obchod s kokainem v Kolumbii. A vlastně na celém světě. To v tom byl ještě „pořádek“ a každý věděl, kde má své místo. 

Drogová zpráva z Kolumbie a z Venezuely 

Jo, to bývaly časy, kdy ještě Pablo Escobar se svým medellínským kartelem a kumpány Ochoou a Lehderem--Rivasem a jeho soupeřící caliský kartel bratrů Gilberta a Miguela Orejuelů a Gacha z bogotského ovládali drogový obchod s kokainem v Kolumbii. A vlastně na celém světě. To v tom byl ještě „pořádek“ a každý věděl, kde má své místo. 

Heslem Escobara bylo: „Lepší hrob v Kolumbii než vězení v USA.“ Heslo Orejuelů mělo ekonomičtější formu: „Kupme si Kolumbii a neterorizujme ji.“ Údajně si i koupili úspěšnou prezidentskou kampaň Ernesta Sampera, desítek vysokých úředníků, soudců, policistů a vojáků. Když někdo vyvezl pár tun bílého prášku do USA, hned se vědělo, kdo za tím stojí, aniž by se hlásil k odpovědnosti, jak je to nyní moderní. Samozřejmě nikdy se těmto kápům nic nestalo, vždy se dovedli ohlídat, až do doby, kdy se dali sami do sebe. To byl začátek jejich konce. 

To bylo však už v období, kdy měli tolik peněz, že se stali lidumily, stavěli nemocnice a celé čtvrtě pro prosté lidi, podporovali sport, dávali na chudé či v době výbuchu sopky Nevado del Ruiz v roce 1985 byl Gacho přímo na místě v postižené vesnici Armero a rozdával každému pár set dolarů v hotovosti. Kdo by je, ty kápy, nemiloval? Dodnes se v okolí řeky Magdalena zpívá oslavný popěvek o Escobarovi: 

Voy a contarles historia 
de un hombre llamado Pablo 
que por ser un tipo noble 
que le querían dar palo 

Pohřeb Pabla Escobara byl v Kolumbii vůbec ten největší. Všude vystavená jeho fotografie nám předvádí mírnou taťkovskou tvář, která by snad ani mouše neublížila. Po rozprášení tří superkartelů v první polovině 90. let minulého století, na čemž měl lví podíl i můj přítel, tehdejší generál ­kolumbijské policie José Rosso Serrano, je to vše mnohem netransparentnější. Přišlo totiž období atomizace, decentralizace kokainového obchodu, a kdekdo se chtěl usadit ve výnosném kšeftu. Drobné kartely cartelitos byly velmi flexibilní. Už to také nebylo období velkých kápů bezostyšně prezentujících své bohatství. Noví šéfové si získali nenápadný statut úředníků, podnikatelů či statkářů s kravatami a miliony přestali ukládat do aktivit v Kolumbii, raději je investovali v zahraničí, což se též projevilo na sníženém HDP v první polovině devadesátých let 20. století. V Cali třeba skokově vzrostla nezaměstnanost na patnáct procent. 

Tvrdý boj kolumbijské vlády a armády v plném nasazení a za finanční a logistické pomoci USA (například typování míst plantáží koky pomocí špionážních družic) včetně leteckého rozprašování herbicidů Spike nad plantážemi, ničení laboratoří, vytrhávání rostlin koky jakoby zázrakem nesnižovalo rozsah hektarů s kokou, ten se ale naopak každoročně zvětšoval. 

Pochopitelně ani alternativní projekty se zaváděním pěstování jiných kulturních plodin na místní trh se nedostaly dál než k planým debatám. Neviditelná ruka trhu pracuje zcela nekompromisně a žádná jiná plodina se nemůže s finančním výnosem ke koce ani přiblížit. Sběrači kokových listů by se jako pěstitelé kukuřice neuživili, a tak je to vlastně i otázka sociální. Vypadá to na nekonečnou kokainovou pohádku, která v Peru a v Bolívii před časem deklinovala, zato v Kolumbii nemá chybu. 

K těm menším cartelitos, které se zmohly na větší akce, patří narkokartel Severního údolí a až donedávna jej řídil Wilber Varela alias Jabón (Mýdlo). Letošního února jej dostaly speciální jednotky a jeho mrtvé tělo se našlo ve venezuelské Méridě. Je vidět, že zaměstnání kápa láká a vždy se najde někdo, kdo jde do toho. 

Koncem devadesátých let však ­nastal velký obrat. Do nezákonného, ale výnosného obchodu se zapojily teroristické marxistické guerilly ELN a především FARC a to takovým způsobem, že Manuel Marulanda zvaný Tirofijo (Přesná střela), šéf po zuby ozbrojených rudých teroristů Revoluční vojenské síly Kolumbie – FARC, se stal i šéfem největšího narkokartelu na světě. Tak tedy vznikla narkoguerilla, která ke svým milionům z vydírání, únosů lidí, vraždění, přepadávání a loupení bank přidala další miliony či spíš už miliardy z kokainu. Nejde jen o prodej bílého prášku do USA a Evropy, ale jde i o směnný obchod za zbraně zejména s ruskou mafií. Není proto divu, že se třeba v Bogotě stavěla malá ruská ponorka jako další varianta mafiánské logistiky. 

V posledních letech při sbližování FARC a chávistické revoluční ­Venezuely došlo nejen k ideovému propojení obou revolucí, ale logicky i k propojení obchodnímu, tedy zbraně za kokain. A tak cestou přes Venezuelu dnes proudí o několik desítek tun kokainu víc než před pár lety. Obchod na kolumbijsko-venezuelských hranicích spravoval kápo Josué Cuesta León zvaný El Viejo (Starý), který kokain od FARC převážel na asi dvacet utajených letišť na venezuelském břehu Orinoka, odkud se vracel s dolary nebo s puškami AK-47. Odtamtud flotila Cessen 206 převážela zboží do Dominikánské republiky a Střední Ameriky, odkud cesta pokračovala do USA. 

Druhý směr byl Surinam, kde je přebíraly brazilské kartely, aby bílý prášek dopravovaly do Evropy a do Afriky. Je jasné, že bez tiché spolupráce venezuelské strany, zejména Národní gardy, by to nebylo možné. Prezident Hugo Chávez obvinění ­zamlouvá. Revoluce ale zřejmě na své rejdy potřebuje dost peněz, nevadí, pokud jsou špinavé. 

Dostat mocné kápy, propojující drogy s revoluční politikou, trvá mnohem déle, ale nakonec na ně vždycky dojde. J. Cuesta León je již za mřížemi a dobře si pamatujeme, že v síti kokainové logistiky narkokartelů se už před lety zamotal i panamský vůdce generál Manuel Noriega, momentálně bručící čtyřicet let. 

Ing. Mnislav Zelený-Atapana 
Bývalý velvyslanec v Kolumbii, etnograf, znalec Amazonie. Jméno Atapana získal díky svým kontaktům s indiány. Založil obecně prospěšnou společnost Velká Amazonie.