Mnislav Zelený
MFDNES, 5.6.2008

Pád indiánského ráje

„Objev“ neznámého kmene na hranici Peru a Brazílie je fascinující, ale také velmi špatná zpráva 

Lidstvo objeví čas od času kmen žijící takzvaně na úrovni doby kamenné. Způsobí to malé pozdvižení, protože máme náhlou možnost potkat se zaživa s někým, kdo žije třeba jako naši předkové před několika tisíci lety. Amazonské tropické pralesy skýtají mnohá tajemství, která se nám čas od času podaří objevit. Mohou to být třeba nové drogy, léčiva nebo i zvířata či podivuhodné přírodní úkazy - jako jsou propasti Sarisariňama. Anebo i nové kmeny. 
V roce 1996 to byli třeba Korubové na hranicích Brazílie a Peru. Nazí indiáni se dostali na hlavní stránky deníků, vyšel o nich dlouhý článek v National Geographical... a pak ticho. Vyhladili je dřevorubci? Nebo se jim podařilo schovat se a přežít? 
Naše chtivost po vzrušení a vzrušujících událostech, které můžeme sledovat z pohodlné lenošky u vychlazeného lahváče, je přitažlivá pro převážnou většinu lidské populace. Novináři napíší adrenalinovou reportáž, vydobudou si ostruhy a život běží dál. Po indiánech už ani pes neštěkne. Posloužili našemu byznysu a ukojili naši zvědavost, která se zase přesouvá někam jinam. Avšak možná, díkybohu, je to dobře. Nikoho už jejich osud nezajímá - jako se asi brzy nebude nikdo zajímat ani o „nový“ indiánský kmen, „objevený“ minulý týden také na pomezí Brazílie a Peru. A můžeme jen doufat, že někde žijí dál jejich zbytky. Takový „objev“ je prostě špatná, velmi špatná zpráva jak pro ně samé, tak pro naše lidstvo. 

Život ve zlatém věku Ještě do minulého týdne žili v absolutní pohodě a klidu, nevýslovně šťastní a svobodní, milovali se, plodili děti, jedli a pili. Žili si ve svém ráji, ve zlatém věku lidstva, podobně jako předkové všech národů a kmenů světa. V době, o které nyní vyprávějí světové kultury ve svých mytologiích. Žili bez bázně a hany před svými božstvy či duchy, nevěděli, co je to lhát a krást a zabíjet pro nenávist. Kradli jedině ženy u jiných etnik, aby nezdegenerovali. Tak mimochodem zřejmě činí i indiánský kmen, který před týdnem zdokumentovali brazilští letci. 
Pralesní etnika mnohdy nečítají více než sto dvě stě členů a logicky jsou exogamní. Hledají partnery mimo svůj kmen. Jsou to většinou lovci a rybáři, kteří pěstují maniok či banány. Nikam se neštvou, protože hledají v životě jiné hodnoty než my. Ani netuší, k čemu by jim byly zisky, HDP, DPH, daňová přiznání, peníze, kreditní karty, pasy či volební lístky stran levice či pravice. Netuší, co to je žít lépe a radostněji, co to je závist, vztek nad úspěchem souseda a radost nad jeho chcíplou kozou. Nemají žádný zájem o nějaký pochybný termín, jako je pokrok, neboť vše potřebné pro jejich štěstí bylo vynalezeno a mají to po ruce. Chtějí žít tak, jak žili jejich otcové a dědové. To je jejich sociální jistota. 

Civilizace není spása Co asi přijde? Co jim může nabídnout naše civilizace? Náš způsob života, pokrok? Proč si myslíme, že zrovna náš způsob života je ten nejsprávnější a že máme právo jej vnucovat cizím národům, které o něj nestojí? Proč si myslíme, že náš „pokrok“, který je pro nás jakousi posvátnou krávou omlouvající každé zlo i pouhou nepravost, je ta jediná správná cesta? Ano, my jsme si před dávnými lety tuto cestu neustálého bohatnutí vybrali a teď se s ní potýkáme. Bohatneme a bohatneme, kyneme, hromadíme odpadky a možná se tím vším někdy zahltíme. Ale oni si vybrali jinou cestu, cestu duchovních hodnot a souznění s přírodou. V jejich světě všude a ve všem žijí duchové. Život nacházejí i ve skalách a v mracích. Pro ně jsou všude bratři a sestry, které ctí a uctívají, a proto je neničí a zbůhdarma nezabíjejí, aby bohatli a tloustli. Proč si myslíme, že když je oblékneme do našich šatů, naučíme je psát a číst a dáme jim naši gramotnost, když je naučíme používat auta nebo tramvaje, když jim předvedeme ledničky a zmrzlinu, počítače a mobily, když je postavíme k továrním pásům, za volant traktoru nebo za prodejní stůl, že budou šťastní? Kde se v nás bere ta nadutost a nafoukanost? Jsme ti nejlepší ze všech na této planetě? Proč jsme dávno ztratili ve své většině pokoru před přírodou a světem těchto lidí, proč si tak často myslíme, že oni, tito nazí indiáni, jsou méněcenní a hloupí? Jsem opravdu z hloubi duše přesvědčen, že v množství jejich znalostí a schopností jim nesaháme ani po paty. Ale smějeme se jim, protože neumějí obsluhovat třeba mobil. 

Umění sklonit hlavu Jeden z největších Brazilců všech dob, generál Candido Rondón, v jehož žilách kolovala indiánská krev, založil v roce 1910 Společnost na ochranu indiánů. Choval se dost pozoruhodně. Svým zaměstnancům například zakázal používat střelné zbraně proti indiánům, a to i v sebeobraně(!). Sklonit před indiány v pokoře hlavu tak, jako to dokázal Rondón, umí málokdo z bělochů. Málokdo opravdu bojuje za práva indiánů a neomezuje se jen na horlivé projevy. Ale příklady se najdou. 
Někteří běloši za práva indiánů aktivně bojovali již za dob conquisty. Patřil k nim třeba kněz Bartolomeo de las Casas, který jednal kvůli prospěchu indiánů až u samého papeže. Také dnes se najde pár organizací i jednotlivců, kteří jdou hlava nehlava proti bělošské civilizaci, která ničí Amazonii i indiány. V Česku vznikla například nadace Velká Amazonie. Na její činnosti se podílí i autor těchto řádků. Jak popsat, o co usilujeme? Snažíme se jen trochu přisypávat písku do soukolí pokroku, který indiány ničí, ale pochopitelně je také láká, jako každé dítě lákají pozlátka. Snažíme se terénním výzkumem dokumentovat a zachraňovat jejich znalosti přírody, snažíme se jim zvýšit jejich sebevědomí a chránit je před civilizací v -podobě obchodníků, lovců zvěře a rybářů. Výsledky jsou sice chabé, tristní, ale nelze se jen tak vzdát, každý den oddálení úplného rozplynutí indiánské kultury v řece naší civilizace stojí za to. 
Pokrok však zastavit nelze, a tak i budoucnost nedávno „objeveného“ kmene je předem jasná. I když budou jeho členové uzavřeni do rezervace a chráněni před dřevorubci i zvědavými antropology a novináři, jejich osud je zpečetěn. Za čas i oni budou používat mobily a budou mít televizi a budou volit politické strany, ačkoliv ničemu nebudou rozumět. Moderní „conquista“ televize a politických stran je daleko hroznější než ta původní, španělská před pěti sty lety. 
Jak tedy indiánům nejlépe pomáhat? Už samo slovo „pomáhat“ je trochu zavádějící. Mluvíme totiž o pomoci podle našich představ. I samotné návštěvy vědců a antropologů klid indiánů narušují a přispívají k jejich likvidaci. Jedinou účinnou pomocí by bylo rychle na ně zapomenout a nechat je v zapadlém koutě džungle v jejich ráji. Jenže chapadla podnikatelů s dřevem či s minerály se tlačí všude a najdou si i jejich ráj. Bohužel, i my všichni k tomu přispíváme, protože chceme hezké dřevo na hezký nábytek, chceme hezké smaragdy do prstenů svých žen, chceme energii, chceme uran, abychom si mohli žít pohodlně. Nikoho nenapadne, že je to na něčí úkor. A Amazonie naneštěstí ukrývá hodně kořisti. 

Vesmír na dosah ruky Jak se pak divit, když se indiáni děsí jakékoli spolupráce? Existují třeba návrhy, aby se u amazonských indiánů zorganizoval farmakologický výzkum, který by mohl přispět k objevu vakcíny proti AIDS. Ale oni nemají žádný zájem něčemu podobnému napomáhat. Vždyť cokoliv v dějinách bylo dobré pro nás, bylo pro ně špatné. Překvapuje vás postoj indiánů? Ale co byste dělali, kdyby nějací prospektoři našli pod vaším starým rodinným sídlem naftu? A snažili by se vás vytlačit? 
Ani řada dobře myšlených kroků, vstřícných k indiánské kultuře, se nesetkává s dobrou odezvou. Právě proto, že indiánům nerozumíme. Jejich civilizace jsou od naší vzdálené vývojově několik tisíc let. Asi před třiceti lety Brazílie stavěla amazonské silnice a potřebovala území kmene Kreen Akarore. Jeho členy proto jednoduše přemístila jinam. Chtěla jim však pomoci a postavila pro ně betonové čtverhranné domky. Po pár měsících začali nově příchozí chřadnout a umírat. 
Amazonský indián je sice fyzicky silný, ale je také úzce vázaný na své prostředí a domov. Každá změna narušuje jeho duchovní svět a bez duchovní rovnováhy podléhá. Jeden z mých jihoamerických přátel, Orlando Villas Boas, tehdy prohlásil: „Vyžeňte je z těch odporných civilizovaných domů zpátky do lesa. Ať si tam postaví svoje vlastní domy.“ 
Indiáni jsou po tisíce let zvyklí mít domy oválné či kulaté, které kopírují kulatý kosmos svých božstev a odrážejí ve své architektuře trámů Mléčnou dráhu, Slunce, Měsíc a hvězdy. Dennodenně tak mají vesmír na dosah ruky. Jsou blízko svým bohům, kteří je stvořili. 

Bílí jsou nepoučitelní Špatnou zprávou pro nás je, že jsme se nepoučili. Děsí nás krvavý způsob kolonizace Ameriky, děsí nás zprávy o likvidaci původních obyvatel Austrálie, Afriky a Asie. Říkáme si, že jsme lepší, jaká všemožná lidská práva jsme si odhlasovali, že bychom něco podobného již nedopustili, ale... Skrovný počet indiánů zabírá velké území! 
To se zdá nespravedlivé a nadnárodní firmy území potřebují, ať již k těžbě přírodních zdrojů nebo rozšiřování pastvin. Jde tu o kšeft, který bezohledně ničí původní kmenová společenství. Před pěti sty lety se jednalo o rabování zlata, stříbra a smaragdů a život indiána neměl cenu ani obyčejného psa. Naše tak opěvovaná civilizace se ani po půl tisíciletí nepoučila. 
Sice se mohou vyhlašovat ochranná opatření k záchraně tohoto nově „objeveného“ kmene, ale ve své podstatě jde pouze o čas, kdy si někdo najde cestu k jejich území. Velice přeji brazilské vládě, ať se jí podaří zmíněný kmen ochránit, ale je to nadlidský úkol.