Mnislav Zelený
Cartagena de las indias, Kolumbie, 12. ledna 2009

Nenadálý přílet Cháveze do Kolumbie po čtyřech letech

Cartagena de las Indias, Perla Karibiku očekává venezuelského prezidenta. Je 12.00, 32 stupňů Celsia. Hugo Chávez vystupuje z letadla v khaki košili a sytě modrých kalhotech vojenského střihu s nezbytným rudým šátkem pod krkem s doprovodem sedmi ministrů. Álvaro Uribe Vélez přilétá do Cartageny z dopolední inaugurace nejdelší visuté lanovky na světě s 6.6 km v Narodním parku Chicamocha v bílé košili s krátkými rukávy. Začíná blesková šestihodinová přátelská návštěva dvou úhlavních nepřátel v Latinské Americe. Proč? V posledních osmi letech jsou přece mezi oběma zeměmi velice napjaté vztahy, dokonce až s válečným plánem Caracasu s preventivním útokem proti Kolumbii a s mnoha posměšnými výhrůžkami a urážkami na hlavu kolumbijského prezidenta. Revoluční vláda Venezuely snažící se instalovat socialismus 21.století nevybíravě vytýká Bogotě její pravicovou vládu a úzké spojenectví s USA. Naposledy měl Chávez přijet do Kolumbie v srpnu 2007 na protidrogové fórum, ale údajně pro jeho nedostatečně zajištěnou bezpečnost, cestu zrušil. Kolumbie tentokrát zajistila přítomnost válečného loďstva s raketami na palubě, vojenská letadla ve vzduchu a množství policejních a vojenských patrol na zemi. 

Hlavní body jednaní jsou ekonomické a obchodní bilaterální vztahy, ačkoliv agenda je otevřena, zvlášť pro asi dvou hodinové plánované setkání obou mandatářů za zavřenými dveřmi, tváří v tvář. Chávez současně po 12 měsících nepřítomnosti svého velvyslance v Bogotě, vysílá nového nástupce, čímž opětovně navazuje diplomatické vztahy. Napětí obou státníků je cítit, i když je zakrýváno diplomatickými úsměvy a žoviálností. Ještě nedávno Chávez nazýval Uribeho lokajem Spojených státu, zbrojil proti němu kde mohl, spojil se s teroristickými guerilami Kolumbie, aby mohl zprostředkovat propuštění jejich VIP zajatcůu a tak pokořit Uribeho, že není schopen bránit svoje lidi. A nyní samé plácání po ramenou. 

Také z tiskové konference je na hony cítit obavu, aby se novináři náhodou nedotkli žhavých problémů kolem guerily a jejiho spojenectví s Chávezem či rozdílných politických názorů nebo na vztahy s USA. Pro jednu stranu je spojencem a pro druhou přímo Satanem. Chávez zahajuje konferenci svou obvyklou vizí, spojenectvím bolivarianských zemí, tentokrát Venezuely a Kolumbie. Opětovně ji hájí idejemi Simona Bolivara, který chtěl hlavní město někde na pomezí obou států na severu u Goajirského poloostrova. Navrhuje zlepšení obchodních a ekonomických vztahů především v oblasti energetické, což již dojednávali ministři v technických schůzkách před konferencí, a dokonce i společnou měnu! Uribe následně sice společnou měnu nepodporuje, ale velmi takticky navrhuje za prvé vzájemnou obchodní výměnu zvýšit a za druhá platit ji národními měnami a ne přes dolary. Zároveň oba mandatáři potvrzují, že jejich ministři právě založili společný fond na podporu a financování drobných firem. 

Na hodnocení politické situace ve Venezuele Uribe odpovídá opět diplomaticky, že ji Kolumbie respektuje. Na otázku pro Cháveze mířící na venezuelské referendum o doživotních mandátech, Uribe náhle vstupuje, aby nepříjemnou situaci zachránil s tím, ze Chávez má málo času a je třeba se věnovat zásadním ekonomickým otázkám a nevytahovat spektakulární problémy. Nicméně sám Chávez se k otázce vrací. V Evrope jsou prý přece také doživotní království a každá dobrá vláda může být neomezeně volena lidem dál a dál. Údajně tuto možnost potvrzuje i nedávný komentář v New York Times, který má Chávez hned po ruce. Je připraven na vše. Takže je zcela přirozené právo lidu rozhodnout si o doživotní vládě úspěšného a milovaného vůdce. To je přece sám vrchol demokracie, že! 

Na dotaz o napjatých vztazích oba prezidenti s úsměvy (jak také jinak) odpovídají, že se na tom pracuje. Chávez svým typickým žoviálním způsobem vypráví, jak se narodil nedaleko kolumbijských hranic a že se vlastně cítí Kolumbijcem, což je přijato s potleskem. Na přímý dotaz, zda podporuje guerilu v Kolumbie odpovídá, že ne, jinak by přece tady nebyl, že?! A tím je nejzávažnější bilaterální problém spláchnut. Navíc dodává, že nyní nepřijel s žádným konkrétním návrhem k osvobození dalších zajatců gerily, ale že je kdykoliv k tomu připraven. Právě příští týden má totiž guerila FARC propustit dalších šest zajatců vězněných v džungli téměř deset let. A k tomu se Chávez nehlásí, tam spolupracuje Brazílie a zřejmě i papežský nuncius. Chávez končí ožehavé téma s přáním míru v Kolumbii, za což Uribe děkuje a své díky zasílá i do dalších zemí světa včetně Evropy a USA, která nebyla z taktických důvodů příliš zmiňovaná. Léta krutých urážek byla odsunuta stranou. Dočasně? 

Můžeme jen spekulovat a asi nejsme daleko od pravdy, že toto jestě nedávno zcela nemožné setkání, se uskutečnilo pod tlakem globálních ekonomických problémů. Chávezovy vysychají zdroje dolarů za ropu s padající cenou, které mu dávaly sílu k útokům proti USA a Kolumbii. V těchto dnech byl Chávez i vyjímečně vstřícný vůči USA. B. Obamu pochválil za zrušení základny na Guantanamu a dokonce dodal, že mu dá nějaký čas, než jej bude hodnotit. Uribe také pod tlakem krize uvítal možnost platit obchodní výměnu se svým největším obchodním partnerem národními měnami a navíc zvýšit odbyt kolumbijského zboží a tak podpořit místní produkci. 

Nicméně pod pokličkou úsměvů přetrvávají zásadní politické rozdíly, které vzhledem ke globálním potížím se sice odsouvají na vedlejší kolej. Ale na jak dlouho! 

M. Z. Atapana