Mnislav Zelený - Atapana
Proměny, leden 2009

Nevšední charita - Velká Amazonie
Co je dobré pro nás, nemusí být dobré pro ně

Velká Amazonie je kulturně antropologický název největšího kulturního areálu amerického kontinentu. Představuje jak dešťové pralesy amazonského povodí včetně povodí Orinoka, tak i podareál Východní Brazílie, což je široký pás území na východ od Brazilské vysočiny podél atlantického pobřeží od delty Amazonky po dnešní Uruguay. 


Životní prostředí dešťových lesů dalo vzniknout indiánské kultuře dešťových lesů Amazonie, zatímco ve Východní Brazílii vznikaly kultury, které řadíme mezi marginální, i když mají velmi mnoho společného s těmi předcházejícími. Velká Amazonie – jak panenská příroda zdejších tropů, tak její indiánští obyvatelé – v posledních desetiletích trpí stále více tlakem naší civilizace, který je jednoznačně negativní. 

Co stojí naše pohodlí

Velké průmyslové i agrární firmy zde nalézají nové zdroje pro své hospodaření a své zisky a jak indiáni, tak prales jim překážejí. Do této oblasti také směřují již po mnoho let davy dobrodruhů, hledačů zlata a diamantů. Ti nemají slitování s nikým včetně zvířat, a vše systematicky ničí a likvidují. Kultura amazonských indiánů se však rozplývá i vlivem našeho zdánlivého pokroku, kdy si původní obyvatelé rychle zvykají na technické vymoženosti naší bělošské kultury, které však nemají žádné opodstatnění pro jejich tradiční způsob života. A tak jejich kultura, jejich tradice, jejich umění, jejich znalosti přírody nenávratně mizejí. Naše bělošská civilizace se považuje za nejlepší ze všech, a tak těm jiným nedáváme šanci na přežití. Vlastně jsme se za posledních pět set let nijak nezměnili – na jedné straně se sice kriticky díváme na kolonizační a dobyvatelské praktiky, ale na straně druhé v nich v jiné formě pokračujeme i nadále. Snažíme se získávat pro sebe bohatství, zabezpečit si pohodlný život a nezajímá nás, že je to vždy na úkor někoho, nějaké etnické skupiny či kultury. Bereme jim jejich půdu, jejich svobodu, jejich přírodu s přírodními zdroji, ale také jejich znalosti drog, léčivých bylin či výtvarného umění pro inovaci svých požitků, pro své zdraví či pro svou módu. Ti indiáni, kterým to všechno odebíráme, nic nedostávají, ba právě naopak: likvidujeme je kulturně i fyzicky. Co je dobré pro nás, je špatné pro ně. 

Boj s větrnými mlýny 

Naše společnost Velká Amazonie, o. p. s. vznikla před sedmi lety díky skupině nadšenců a obdivovatelů amazonské přírody a amazonských indiánů. Řada z nás se po desítky let aktivně věnuje bádání a výzkumu Velké Amazonie a zejména kultur zdejších indiánů. A právě vzhledem k tomu, že se nám tato část světa „dostala pod kůži“, rozhodli jsme se něco dělat na záchranu jak pralesů, tak indiánské kultury. Podobných organizací je ve světě celá řada, všechny bojují proti obrovské převaze mocných monopolů, nadnárodních společností, ale i proti milionům zde žijících míšenců a kreolů, které osudy původních obyvatel vůbec nezajímají. Historie ze Severní Ameriky se bohužel opakuje, nikomu to ve světě moc nevadí, nicméně nás to nenechává v klidu. Pravdou je, že se jedná o boj s větrnými mlýny, ale jsem přesvědčen, že někdo tento předem prohraný zápas musí jednoduše vést, protože se prostě nelze předem vzdát. Logicky žádné velké cíle nemáme, ani je mít nemůžeme. Jsme malinká skupinka několika lidí, ale věříme, že každá kapka dobrých činů stojí za to, aby byl tento boj veden. Nemůžeme samozřejmě zastavit kolo dějin, které se řítí vpřed a vše, co stojí v cestě takzvanému pokroku, je postupně ničeno. Náš pokrok, ze kterého jsme si udělali posvátnou krávu, se kterou omlouváme každé zlo (když se kácí les, létají třísky), je zde bohužel negativistickým elementem. Indiáni nechtějí žádný pokrok, chtějí žít, jako žili jejich otcové a jejich dědové. To je jejich jistota tradic a způsobů života. To je posvátné. Naopak pro nás není posvátného nic. 

Pro každý den navíc jejich svobodného volného tradičního života stojí za to něco udělat. Každý den navíc, kdy se malé indiánské děti budou moci cachtat v amazonských řekách a usmívat se na vás, stojí za tento nerovný boj. Chceme jen přisypat trošku písku do soukolí pokroku v Amazonii, do soukolí invaze televize, mobilních telefonů, nejrůznějších motorů, strojů a politických stran tlačících se do panenského světa. 

Navíc není vůbec jednoduché indiánům pomáhat. Už jen tím, že jim chceme pomáhat, jim do jejich světa zanášíme svůj svět, své myšlení, své způsoby života, atp. Už jen tím, že chceme podporovat úroveň studia jejich dětí, vlastně ničíme jejich gramotnost a snažíme se z nich dělat své lidi. Ne nadarmo se po mnoha letech kanadský premiér nedávno omluvil všem indiánům a Eskymákům za to, že chodili do škol. Mnohým se to zdá paradoxní, vždyť škola a výchova je na prvním místě vzestupu osobnosti. Jistě, ale naše škola a naše gramotnost pro nás, ale nikoli pro ně. Oni mají svůj způsob výchovy, svoji gramotnost, svoje hodnoty, svůj způsob chápání světa a to vše naším školstvím ničíme. Je proto velmi těžké něco dělat. Nejlepší by bylo se na ně „vykašlat“ a nechat je být, aby si žili, jak dovedou oni. To však vzhledem k situaci už prostě nejde, kromě některých částí brazilské Amazonie (například Parque Nacional do Xingu) nebo pomezí Brazílie, Peru a Venezuely, která jsou dosud těžko přístupná a kde si indiáni žijí stále podle svých původních představ. 

Mé znalosti se ztratí 

Vybrali jsme si jednu osadu Yek´wanů ve Venezuele, která je již na rozpadu a zde se snažíme sypat písek do zmíněného soukolí. Jistě, cestou virtuální adopce na dálku podporujeme asi sedm studentů na středních internátních školách pro indiány orientované na zemědělství a přírodu, což z nich na jednu stranu, jak bylo výše řečeno, dělá bělošsky vychované lidi. Věříme a doufáme, že se však většina z nich vrátí do své mateřské osady a pomohou s životem upadající osady. Mnozí už chtějí peníze, aby si nakoupili přesně to, co si kupujeme my. To ale zastavit nelze. Jsou už zapojeni do našeho kapitalistického systému, takže jim chceme poněkud vylepšit jejich životní úroveň. Neděláme nic bez vzájemné konzultace. Koupili jsme jim například motor do jejich dřevěných lodí, vozíme jim léky, ale i turisty, aby si vydělali jako průvodci a kuchařky. Za zřejmě nejlepší pomoc pro zachování jejich kultury považuji výzkum či spíš dokumentaci léčivých, šamanských a magických rostlin, který jsme zahájili dvouměsíčním terénním pobytem na počátku roku 2007. Vše se uskutečnilo vlastně na žádost bývalého náčelníka „naší“ osady a nynějšího stařešiny Germána. „Až odejdu, tak se moje znalosti ztratí. Ti mladí o to již nemají zájem. Bylo by dobré, kdyby jsi, Atapano, zaznamenal, co vím,“ řekl mi v roce 2006. Je to tak, i tam mladé přitahují naše moderní artefakty a ne znalosti starců, o kterých všude v městech slyší, že jsou k ničemu. Naše skupina složená z Vojtěcha Zavadila, Ludmily Škrabákové, Marka Zeleného a mě započala tento výzkum ve dvou zcela odlišných lokalitách. Na horním toku Ventuari a na střední Cauře. První výsledky, které jsme vytiskli ve španělštině, jsem Germánovi předal na podzim roku 2007. V této dokumentaci chceme pokračovat. Je to však práce, kterou děláme výhradně pro ně, nikdo z členů expedice si z těchto výsledků nedělá třeba vlastní doktorskou práci. V prvním plánu jde o zachování znalostí etnobotaniky Yek´wanů pro ně samotné. Z těchto důvodů, kdy výsledky výzkumu nemohou být kupříkladu využity některými firmami, se zcela logicky velmi těžko shánějí finanční prostředky. Ostatně indiáni žijí daleko a jejich problémy nás zdaleka tak netíží, i když je ve hře osud lidí, osud kultury, osud amazonských dešťových lesů, které ve svém důsledku budou mít z globálního pohledu negativní dopad i na nás. 

Pomáhat může každý 

Jsme malá společnost, ale každá kapka „pomoci“ může přinést své ovoce. Chtěl bych poděkovat několika firmám, většinou mých osobních přátel, které nám v průběhu sedmi let pomohli s naší činností, chtěl bych poděkovat virtuálním rodičům yek´wanských studentů. Chtěl bych také poděkovat Jiřímu Šlamborovi, členu naší společnosti, který se osobně velice angažuje ve prospěch „naší“ osady Yek´wanů, dále Ing. Jiřímu Trávníčkovi (rovněž členu naší společnosti) a jeho skupině zoologů z Botanické a zoologické zahrady v Plzni za vynikající výzkum kajmanů, Janě Hollové za zpracování map horních toků řek, Oldřichu Říčanovi za ichtiologický výzkum. Těším se na vaši nabídku pomoci.