Mnislav Zelený - Atapana
Kolumbie, únor 2009

Konec zeleného pekla v Kolumbii?

Celá Kolumbie je na nohou. V neděli 1.2. 2009 byli propuštěni čtyři příslušníci policie a armády drženi v zajetí guerily FARC téměř deset let! Druhá fáze propouštění misto v pondělí proběhla po dramatických vztazích mezi presidentem Alvarem Uribem a senátorkou Piedad Cordobou, která pro svoje přátelské styky s guerilou je schopna osvobození rukojmí uskutečňovat, až v úterý. V 14:10 přistává brazilský vojenský vrtulnik se znaky Mezinárodního Červeného kříže na letišti ve Villavicenciu, hlavním městě departamentu Meta. Vystupuje exguvernér tohoto departamentu Alan Jara po sedmi a půl letech věznění viditelně vyhublý, ale usměvavý jako vždy. Byl unesen 15. 7. 2001 při oficiální cestě autem a dokonce pod vlajkou OSN. Napříč tvrdým podmínkám věznění v tropickém pralese, napříč častým mnohatýdenním pochodům při taktických přemisťováních guerily, s bídným stravovánim a s řetězy na nohou a okovy na krku jako ve středověku Jara neztrácí svůj úsměv a humor. Volné chvíle ve vězení tráví vyučování ostatních vězňů ruštině a angličtině. K jídlu byla podle jeho černého humoru pestrá strava. Sedm a půl let buď rýže s fazolemi nebo fazole s rýží či těstovinami a k snídani polévka "ze všeho", z těstovin a z rýže. 

FARC oznámil propuštění Alana Jary na únor 2009 již v polovině prosince 2008. Následně, 18. 12. 2008, exguvernér nastoupil sedmi týdenní pochod džunglí, poslední cestu pod dohledem guerily. V okovech a v řetězech. Všechny podobné pochody přežíval počítáním kroků a vždy po 4000 krocích si trochu odpočinul a pak zase 4000 kroků. Zažil i přestřelku s vojenskou patrolou, kdy se na zemi po několik hodin ocitl uprostřed kulek z obou stran. Jara si při tříhodinové tiskové konferenci na své vězení ani nestěžoval. Údajně i sami věznitelé mu řetězy neradi nasazovali, ale bylo to prý pro bezpečnost, aby neutekl, ne jako prostředek mučení. Že by je omlouval? Řetězy bývaly spojeni vždy dva vězni, takže vše museli dělat společně, jíst i chodit na záchod. Jara tvrdě kritizoval presidenta Uribeho. "Neudělal pro nás zhola nic. Je proti humanitární výměně zajatců, zatímco my tam ve vlhké džungli postupně hnijeme. Budu žádat presidenta, aby okamžitě přistoupil na výměnu vězňů!" Jde o dalších 23 policistů, vojáku a politiků. Jedná se o takzvané politické zajatce, které FARC zneužívá pro své politické tlaky na vládu. President Uribe však odmítá vyměňovat dobré lidi za teroristy, zabijáky a masové vrahy a snaží se je osvobozovat vojenskou silou. Ze strany guerily jde o jasné vydírání a zneužívání lidských citů, ale na druhé straně se mnozí z nich nemusí vojenského osvobození dožít. Jednání s guerilou, které prosazoval president Andrés Pastrana, předchůdce Uribeho, však po čtyřech letech také nikam nedospělo, protože dialog se rychle změnil v monolog guerily s nekonečnými podmínkami a navíc guerila posílila. 

FARC však vězní dalších asi 700 civilistů z ekonomických důvodů, kdy vydírá jejich příbuzné a žádá stovky milionů dolarů za jejich životy. A ti přece mají stejnou lidskou hodnotu jako vojáci či policisté a politici, které však v jednání Jary či Cordoby jsou až na druhém místě. Jara studoval v Moskvě a zdá se, že je pro politický dialog s guerilou víc než kdo jiný, a ta by se tak mohla časem proměnit v politickou stranu. To je cílem řady levicových politiků, jako je právě senátorka Cordoba, či její přítel, venezuelský president Hugo Chávez. Ten vidi v guerile svého politického spojence k ovlivnění změn současné pravicové vlády Kolumbie a velkého spojence USA, země, která se nekoří jeho revoluci. Ostatně v Kolumbii již existuje precedent, přerod urbárni guerily M-19 v politickou stranu koncem 80 let 20.stoleti. Byla to sice malá skupina, i když provedla spektakulární obsazení Dominikánské ambasády či Justičního paláce v Bogotě. Její dnešní politici však politickou situaci země neovlivnili, což v případě FARCu se zahraniční pomocí by bylo jistě zcela jiné. 

Jara několikrát zdůrazňoval, ze FARC sice v minulém roce prohrál několik významných bitev, ale není poražen. Naopak, do jeho řad údajně vstupují další mladí Kolumbijci, kteří nemají jiné sociální východisko. V jeho projevu také nebyla znát žádná velká hořkost vůči svým věznitelům a jeho černý, šibeniční humor často vyvolával bouře smíchu. Přesto nelze se nedomnívat, že v jeho jednáni není cítit buď jistý stokholmský syndrom anebo určitý souhlas s politikou guerily. Navíc celá Kolumbie, která se po osvobození Jary radovala, po jeho pozitivním prohlášení vůči jednání s guerilou, se dramaticky rozdělila. Jeho slova vyvolala doslova bouři na politické scéně! Většina jeho slova odsoudila, protože vlastně hájí guerilu a jakoby jej prý sám FARC vyslal jako svého obhájce. Bez vojenského tlaku na guerilu by FARC takto nejednal a zajatce by přece nepropouštěl. Někteří, z vládní opozice a příznivci budoucí proměny FARC v politickou stranu, jej naopak obhajovali. President A. Uribe se opětovně ocitl mezi dvěma ohni, ale při osobním setkání s Jarou reagoval s obrovským státnickým rozhledem: "Moje srdce je na straně Alana Jary a jeho rodiny, ale já mám odpovědnost za celou Kolumbii a musím hájit naši nekompromisní cestu proti teroru. Výsledkem vojenského tlaku je mimo jiné i 50.000 demobilizovaných teroristů za posledních šest let vlády." 

Ve čtvrtek proběhla poslední fáze oznámeného propouštění, tentokrát exposlance Sigfrida Lopéze. V 14:10 na letišti Palmira u Cali přistál brazilský vrtulnik s humanitární misí přivážející exposlance departamentu Valle de Cauca, zadržovaného guerilou FARC šest let a deset měsiců. Byl unesen 11. 4. 2002 společně s dalšími jedenácti poslanci. Tehdy dvacet členů guerilly, maskovaní jako vojáci, přijeli budovu parlamentu v centru města Cali vyklidit kvůli bombě, což však byla past, kterou neodhalila ani ochranka parlamentu a poslanců. Ti způsobně ukončili schůzi a v kravatách nastoupili do přistaveného autobusu. Teprve, když vyjížděli z města, začali se poslanci ptát, kam je vlastně odvážejí. "Vážení páni poslanci, jsme guerila FARC a právě jsme vás unesli!!", odpověděli jim a chechtali se. Lopéz se však vrátil pouze sám, protože jako jediný přežil masakr 18. 6. 2007, když byl zcela náhodou za trest přikovaný řetězy ke stromu mimo ostatní skupinu. Slyšel jen povel, zastřelte je, a vražednou střelbu kalašniků. Guerila tehdy raději zavraždila jedenáct poslanců, protože se armáda v ofenzivě příliš přiblížila k místu věznění. Guerilisté zničili i všechny jejich osobní věci, dopisy či básně rodinám, podobně jako nacisti, takže Lopéz přinesl jen opasek jednoho poslance. 

Na letišti jej vítají jeho dva synové, manželka a desítky příbuzných zabitých poslanců. Ti očekávají, že se od Lopéze, svědka masakru, konečně dozvědí, co se vlastně stalo, jak byli zabiti a zda náhodou po nich nepřináší nějakou památku. Je mezi nimi i poslanec, který měl největší štěstí: prišel na schůzi pozdě, tedy až po únosu. Lopéz oproti Jarovi potvrzuje politiku presidenta Uribeho vůči guerile jako správnou a dodává, že i všichni občané mají podporovat vojáky a policii, protože ti nasazují životy pro jejich klidný život. 

Proč vlastně tak mocná guerila jako FARC nyní po mnoha a mnoha letech jednostranně propouští tyto politické vězně? Je pod vojenským tlakem kolumbijské armády? To určitě. Anebo se navíc jedná o novou strategii nového vůdce Alfonsa Cany, který se po smrti zakladatele a mnohaletého vůdce Manuela Marulandy, zastánce tvrdého boje, tak snaží navnadit kolumbijskou veřejnost a následně i vládu k politickému jednáni? A vlákat ji tak do pasti, jako svého času presidenta Pastranu. Jde zcela jistě o snahu proměnit FARC v politickou stranu, zvlášť nyni před blížícími se presidentskymi volbami v roce 2010.