Mnislav Zelený - Atapana
Caracas, únor 2009

Chávezova cesta k doživotní moci aneb
Stalin kontra Chávez

Druhého února 2009 venezuelský president Hugo Chávez mohutně oslavoval 10. výročí svého mandátu a samozřejmě za doprovodu spolubojovniků za socialistické zítřky v Latinské Americe, s presidenty Bolívie, Ekvádoru, Nikaraguyi, Hondurasu a vicepresidenta Kuby. Chávez původním povoláním voják, parašutista a pučista z nepodařeného vojenského a již bolivariánského převratu z 4.2.1992 se během dvouletého vězení ideově připravoval na jinou, řekněme volební formu získání moci bez jakéhokoliv rizika. Své první volby koncem roku 1998 vyhrál s 56,5% jednodušími zbraněmi: populistickými sliby, charismatickými gesty a úsměvy. Jak vypadalo těch deset let? 

1999: Nástup do úřadu 2.2., změnil ústavu a název republiky ve Venezuelskou bolivarianskou republiku. 

2000: Další volby, v kterých obhájil svůj mandát, pak vyhnal opozici z Kongresu a získal tak v Parlamentu většinu. 

2001-2002: Přišla vlna kritiky vůči novým 49 zákonům, jehož důsledkem byl protichávistický puč 14.4.2002. Ten však vydržel jen 48 hodin a Chávez se vítězně vrátil z vojenského vězení posilněn. Začala mohutná protivládni stávka mamutí státni petrolejářské firmy PSVDA. 

2003: Další fáze stávky byla rozprášena, 18.000 zaměstanců a organizátorů bylo propuštěno a dodnes jsou na černé listině a bez práce. Přišly čistky i v armádě a policii. 

2004: Kandidáti opozice na posty guvernerů ve federálních státech na protest proti postupu revoluce odstoupili z voleb, což dovolilo chávistům ziskat 22 z 24 guvernérů. 

2005: Chávez se 100% podporou v parlamentu bez opozice se zkoncentroval vůči novému politickému nepřiteli, proti USA, nazývaným Satanovo impérium. Začal vyvlastňovat latifundie a zahraniční koncese, především v těžbě nafty a plynu. 

2006: Chávisté absolutně kontrolují politickou, policejní a vojenskou moc v zemi. Chávez byl 3.12. opětovně zvolen a slíbil, ze do roku 2013, kdy mu končí mandát, zruší chudobu a zavede socialismus, na což ještě slyšela většina chudých obyvatel. Vůdce založil další ze svých stran, Jednotnou socialistickou stranu Venezuely, kterou přímo řídí. 

2007: Chávez představil svoji politickou vizi, Socialismus 21.stoleti, okamžitě a násilně začal implantovat socialismus do své geopolitiky i ekonomie. Zrušil nezávislé Radio Caracas Television, což vyprovokovalo masivní protesty opozice a univerzitních studentů, kteří byli dosud jeho původnimi spojenci, ale zřejmě prohlédli falešnost slibů, jako svého času v Československu. Následkem byla i první prohra Cháveze, kdy v referendu 2.12. neprošla socialistická ústava a jeho doživotní mandát. K této porážce, za kterou viděl intriky USA, se doslova vyjádřil:"...je to vítězství hoven. Naše, řekněme tomu porážka, je hrdinská, plná hodnot a úcty." 

2008: Přicházejí problémy na vnitřním trhu, zejména nedostatky základních potravin, jako výsledek socializace venkova a kontroly uměle vytvořených cen pod hodnotou cen výrobních. Tím chtěl Chávez zničit třídu dodavatelů potravin, buržousty, ale zničil zásobování lidí, protože za tyto ceny nikdo nechtěl a ani nemohl produkovat. Koncem roku padly ceny ropy a Chávez v dalších volbách ztrátil pět guvernérů a starostu Caracasu. Chávez se soustředil na svého vnějšího nepřítele a spojence USA v Jižní Americe, na Kolumbii. Otevřeně se přihlásil k spojenectví s kolumbijskou guerilou FARC, kterou uznal jako politickou stranu a žádal svět o její vymazání ze seznamu teroristických organizací. Guerila mu má umožnit pokořit pravicovou vládu sousední země. Chávez totiž chápe kolumbijského presidenta Álvara Uribeho jako pátou kolonu americké zahraniční politiky, která destabilizuje jeho revoluci. Armáda je připravována na preventivní útok proti Kolumbii, kterým by Chávez vyprovokoval USA k zásahu, aby společně se svými spojenci v Latinské Americe a především s Íránem toto Satanovo impérium konečně pokořil. 

2009: Svých deset let Chávez vyplnil upevňovánim své moci prostřednictvím čtrnácti voleb a referend, aby jeho moc nabyla demokratického koloritu, i když vládl hlavně presidentskými dekrety. Počty nadšených chávistů však začaly postupně ubývat. Nenaplněná hesla a sliby o likvidaci chudoby se rozplývaly v obrovských podporách zahraničních spojenců včetně snahy o jakousi ideologickou diverzi přímo v samotné Satanově říši. Chávez do chudinských čtvrtí USA dodával topný olej prakticky zdarma. Snaha o vybudování hospodářske varianty RVHP v Latinské Americe zvané ALBA, jako odpověď na volnou zonu obchodu strýčka Sama, stála Venezuelu také mnoho úsilí, nafty a dolarů. Znárodňování těžebního průmyslu a energetiky a následující předávání licencí do Číny, Indie či Íránu také nebylo zadarmo. Stal se sice nekorunovaným vůdcem a mluvčím latinskoamerické levice, kdy i řadě jejich presidentům pomohl ve volební kampani, ale světová krize a pád ceny ropy pod 40 dolaru za barel jej donutila snížit ostří svých výpadů proti USA i proti Kolumbii. Tu navíc potřebuje k zajišťování dodávek potravin na svůj vnitřní trh, kde již dochází k velké nespokojenosti, a kterou nezvládává záplatovat drahými dovozy z dalekého světa. A proto náhlá návštěva Kolumbie a plácáni po zádech s Uribem, presidentem Kolumbie. Také snahy nové Obamovy vlády omezovat závislost na venezuelské naftě, jsou pro Caracas špatné zprávy. 

V posledních letech rozšířená móda doživotní moci v demokratickém stejnokroji zasahuje řadu států světa. Kubánský vzor je i cílem Hugo Cháveze. 14. ledna 2009 venezuelský parlament schválil další referendum o doživotní moci presidenta, guvernerů, starostů, tedy všech volitelných funkcí. Tehdy Chávez prohlásil: "...když nevyhraji, druhý den si balím kufry!" Hned po vyhlášení referenda na 15.2. nastala mobilizace v obou táborech. Chávez si však byl tentokrát již jist a nenechal nic náhodě. Jedním z vůdců opozičních studentů byl i předák Stalin Gonzales. Jaká to hra osudu! Stalin kontra Chávez. Došlo k setkání, kdy studentský vůdce žádal propuštění vězněných studentů i politických vězňů. Chávez však nedbal a zahájil agresivní masivní kampaň. Objížděl celou zemi a bouřil a sliboval v prospěch ANO. Měl k ruce vše: moc po celé zemi, neomezené finanční prostředky i těch daňových poplatníků, policii, armádu, parlament, mechanismus chávistickych stran. Začaly i represe opozice a vyhrožování. Slzotvorné bomby vybouchly před nunciaturou, opoziční televizí Globovision, před synagogami, studentské centrum Pedagogické univerzity v Maracy bylo vypáleno, budova radnice v Caracasu vedená opozičním starostou A. Ledesmou byla obsazena armádou. Manipulované statistiky dokazovaly snížení extrémní chudoby z 28% na 16% za deset let, zatímco jiné statistiky hovořily o zvýšení cen základního zboží o 36 % a o obrovském zvýšení kriminality, kdy za deset let došlo k 101.000 vraždám. 

Předvolebni průzkumy nebyly zcela jasné, což zvyšovalo fanatismus chávistů, kteří začali obyvatelstvo děsit a vydírat: "Co budeme bez Cháveze? Přijde válka, chaos, destrukce!" Šestnácti až dvacetiletí mladíci s červenými tričky a nápisy SI, nazývaní generací "CH", vytvářeli pouliční bandy a volební bojůvky bojujicí za svého komandanta:" Chávez nás miluje a proto není schopen nám uškodit. A když chce doživotní vládu, tak je to pro naše dobro, pro revoluci." Pronikli i hluboko do amazonských pralesů, aby zmátli indiány, kterým darovali třeba televizi za vhození volebních lístků do uren. Ani zdejší obrovské skály a balvany v povodí Orinoka a Caury nebyly ušetřeny pomalováním červených hesel. Jejich demonstrace probíhaly bez problémů, zato opoziční pochody volající NE je NE! byly pronásledovany proudy vody a slzotvornými bombami z policejních vozů. Sám Chávez však musel přiznat násilí oficialistů a naoko zasáhl proti militantním skupinám. 

Síla a moc tentokrát vyhrála o pár procent. Chávez má před sebou volnou cestu. Co s ní udělá pro blaho svého národa se můžeme jen domýšlet, ale nová světová situace bude jistě korigovat jeho velkomocenské záměry a činy.