Mnislav Zelený - Atapana
Hospodářské noviny, 5. června 2009

Vítězové nemusí vždy vyhrávat

Velký caudillo Hugo Chávez, venezuelský president, nedávno teatrálně, jak také jinak, obšťastnil Baracka Obamu marxistickou příručkou Eduarda Galeana Otevřené žíly Latinské Ameriky na sumitu presidentů amerického kontinentu v Trinidadu a Tobagu. V USA se hned staly hitem, i když jde o více než třicet let zastaralé snažení shazovat veškerou vinu bídy tohoto kontinentu na cizácké pravičáky. Levicový uruguayský spisovatel ve svém díle popisuje vykořisťování Latinské Ameriky od 15. do 20. století. Obama za to doma sklidil kritiku, že se baví a podává ruce s politikem snad nejostřejšího protiamerického zaměření. Chávez si naopak připsal další body na své konto bolivariánského presidenta s globálními cíly. Ty bohatě prezentoval při oslavě deseti let své moci v plánovaném nepřetržitém čtyřdenním televizním pořadu Volejte presidenta, kterým jistě překonal všechny světové rekordy řečnění. Pokazil mu to peruánský spisovatel a občasný levicový i pravicový politik Mario Vargas Llosa, autor Manuálu skvělého latinskoamerického idiota, jehož vstup do pořadu Chávezovo řečnění i celý pořad zastavil. Jeho Manuál vyvrátil Galeanovy marxistické idee a kriticky ukázal na nové levicové vládce Latinské Ameriky, takže se nelze divit, že byl včera pro změnu on zastaven a zadržen na caracaském letišti. 

Jsem kulturní antropolog ctící všechny kultury na světě a tedy tím i všechny národy a jejich zvyky, způsoby myšlení, víry. Avšak jedním dechem s tím vším, musím uznávat nejen rozdíly kultur, ale tím pádem i rozdíly mezi jejich samotnými tvůrci. Je proto třeba si jednoduše přiznat, že nejsme všichni stejní a že jsou rozdíly mezi jednotlivými národy ba dokonce mezi jednotlivými etnickými skupinami . Zcela přirozeně, protože se formovaly v různých prostředích a v různých životních podmínkách, které determinovaly jak jejich kultury, tak je samotné. Naše cíle přece nejsou obecně cíly všech etnik, to si jen namlouváme díky našemu evropocentrismu. Právě uznat tyto rozdíly znamenalo by opustit naší pozici bělošské nadřazenosti a namyšlenosti. Náš politický a společenský úzus posledních desetiletí však nepovoluje podobné úvahy. Pro politiky by to byl rovnou pohřební marš, a proto pokračuje v pokrytectví a falši. Přece je však jasné, že například Eskymák má jiné životní hodnoty a jiné potřeby, jiné názory a tím i jiné nasazení na tvorbu třeba HDP než Evropan či Severoameričan. Jejich názory na existenci jsou od něj diametrálně odlišné a „tah na branku“ podstatně intensivnější a záměrnější s jasným cílem zvyšování již tak vysokého HDP. Honba za stále vyšším a vyšším pokrokem, který se stal „posvátnou krávou“ naší civilizace, či za vyšší a vyšší životní úrovní, prostě toho Eskymáka nebo indiána z Amazonie vůbec nezajímá. Ale až jej přeonačíme - ať již pozitivní nebo negativní akulturací- aby tyto naše premisy přijal, pak už jednoduše nebude Eskymákem či indiánem. A to se snažíme dělat všude a stále, ať již ve jménu demokracie, pokroku nebo ve jménu lidských práv, což jsou postuláty z naší dílny, z naší pravdy. A to je to, co mi vadí a co odmítám, neboť i tito lidé, i když dnes v menšině, mají svoji pravdu a vlastní práva. 

Snad každý národ má jiné tempo života a tak bychom neměli být překvapeni, že třeba obecně Latinoameričani se do práce tak nehrnou jako třeba Němci. O indiánech ani nemluvě. Vždyť ani nemají slovo práce! Prostě a jednoduše každodenně užívají života, než aby si na ten údajně lepší život neustále jen vydělávali a snili, jak se budou mít za pár let dobře. To jak se mají jim stačí, protože to stačilo jejich otcům a dědům a to se nepříčí přírodním zákonům. My jsme si nastartovali jinou cestu a oni nám v tom nebrání. Avšak i v Evropě vidíme mírné podobnosti třeba u středozemních a latinských národů. Už jen ve Španělsku jsme mile překvapeni, jak si obyvatelé Iberského poloostrova užívají své gastronomické lahůdky, k čemuž je třeba stolovat ve velkém poklidu tři, čtyři hodiny, tedy věnovat se své pohodě, zatímco na opačném pólu jsou Severoameričané spěchající po ulici za svým hamburgerem někde na stojáka či dokonce v poklusu pojídající oběd z papírového tácku. 

Jenže pak tu jsou politici a imperiální potřeby firem, kteří těchto rozdílů národů zneužívají pro své cíle a zájmy a bez skrupulí drancují nerostná bohatství právě v těch zemích, kde se tak nehrnou do náročné spletitosti našeho trhu s dvacetihodinovým nasazením denně. Zmíněný amazonský indián prostě nemá o naše hodnoty, o práci, výdělky či zvyšování životní úrovně vůbec zájem. Má jiné představy o životě, má zcela jiné hodnoty než my máme a v jeho životě naše ekonomické preambule nehrají žádné role. Jeho cílem jsou hodnoty duchovní. Pak ovšem takový mazaný obchodník či politik, jej může velmi jednoduše vydrancovat. Fyzicky i duchovně. Razantnější politici z toho dělají závěry revoluční, které ovšem zase nikam nevedou, protože žádná revoluce nezmění myšlení a chování takových lidí. Ani jedna revoluce v Latinské Americe, a že jich bylo požehnaně, nikdy nic nevyřešila. Levicoví politici a marxističtí ideologové si z toho dělají jen dobrý populismus a byznys, který je vede k moci. Říkají, my, Latinoameričani, jen ztrácíme a prohráváme a ti na severu, myslí USA, jen vyhrávají. To je zásadní postulát všech levicových ideologií Latinské Ameriky i publikace Otevřené žíly. 

Když však prožijete pár let v indiánských osadách hluboko v džungli Amazonie, kde stále žijí podle svých tradičních zákonů, poznáte jejich zvyky, radosti a slavnosti, ucítíte, že jim jsou naše ekonomické cíle o životní úrovni, což zneužívají právě tito levicoví politici, ukradeny. A tam mezi nimi možná i pochopíte proč. Jednoduše proto, že jsou mnohem šťastnější než my, že prožívají spousty radostí, o kterých my ani netušíme, že se usmívají mnohem víc a častěji než my. Život nelze hodnotit jen výší bankovního konta či sociálními výhodami. To jsou jen náhradní, zástupné formulky, které jsme si pro náš trh vybudovali. To jsou virtuální čísla, která nás uspokojují, ale není to reálný život. Je to jen hra na život. Tam mimochodem pochopíte, že lze docela dobře žít bez veškerých vymožeností, které nás obklopují a že náhle ztrácejí na hodnotě. Naopak hodnotu opětovně získávají slovo, moudrost, přátelství, láska, oddanost, hrdinství, loajality, střídmost, skromnost, víra. Samozřejmě se nejedná o bídu těch miliónů latinskoamerických obyvatel, kteří opustili své původní domovy ve vizi hledání nového štěstí, na které je ostatně nalákala právě naše civilizace, tedy ani pravice ani levice, a migrovali do měst, kde ztratili svoji původní identitu. 

Latinská Amerika je pět set let drancovaná a zvlášť původní obyvatelé přišli o všechno. To je ovšem nutno vidět ne z hlediska politického, ale z hlediska naší bělošské civilizace jako takové. Levičáci i pravičáci prostě z toho drancování žijí. Můj přítel indiánský náčelník mi letos velmi rozumně odpověděl, jak se dívá na bolivariánskou revoluci Huga Cháveze. My nejsme pro ni, ale ani nejsme pro opozici, my jsme pro naši představu života, pro naše zákony, které jsou podstatně jiné než vaše, nezajímá nás vaše pravice ani vaše levice. Jinými slovy indiáni nechtějí ani severoamerický neokapitalismus ani marxistický socialismus, protože obojí je okrádá. Chtějí svůj způsob existence. 

Důvod drancování je jednoduchý: Pravičák i levičák v USA i v Evropě vyhledává dobré zboží, například tropické ovoce z Latinské Ameriky, tropické dřevo pro svůj nábytek či parkety z Amazonie, teplo z uranu či produkty ze železa z Brazílie, sofistikované výrobky vysoké technologie vyžadující vzácné kovy jako wolfram, platinu, stříbro, zlato z Brazílie, Bolívie, Mexika či Peru, ženy z levice či pravice vyhledávají pro své šperky drahokamy, safíry, smaragdy z Kolumbie nebo z Peru, všichni potřebujeme výrobky vyráběné z mědi z Peru nebo z Chile, z ropy z Ekvádoru, z Venezuely či Mexika, z masa a kůže z Argentiny či Uruguaye... 

My to prostě potřebujeme a tak si to bereme od nadnárodních firem, ať již budou jakéhokoliv původu, a nikomu to nevadí, ať je levicový revolucionář nebo konservativní pravičák. Velmi, ale opravdu velmi jednoduše, ten pravičák, v kterém zpravidla vidíme amerického byznysmena s dlouhým doutníkem, drancuje tyto potřebné materiály pro nás pro všechny, i pro ty revolucionáře, kteří vše kritizují a údajně zakládají revoluce, aby zvítězili a dovedli lid k světlým zítřkům. Zatím se to nikdy nepodařilo. Většina těchto marxistických ideologů a levičáků žije v bohatství, které vyrůstá ze zmíněného drancování anebo emigrují přímo do USA, kde využívají všechny výhody kapitalismu, proti kterému brojí a kam dávají své děti do škol. Salónní komunisté z Latinské Ameriky emigrují, zarytí revolucionáři typu Che Guevary připravují války, které ničí a nic nebudují. 

Zakopaný pes je prostě někde jinde. Indiánský náčelník mi to před lety jednoduše řekl: Co je dobré pro vás, je špatné pro nás. Když nebudou drancovat nadnárodní firmy s americkým kapitálem, tak to budou čínské, indické, íránské firmy nebo jiné, kterým nyní dávají koncese ve Venezuele, Bolívii a časem zřejmě i v jiných latinskoamerických zemích, a tak se budou snažit vytlačit firmy strýčka Sama. Z bláta do louže. A samy latinskoamerické revolučně levičácké vlády sice z nových koncesí budou mít možná víc procent, ale pro svůj revoluční program, pro vývoz revoluce do celého latinskoamerického kontinentu, tak jak to dělá konkrétně již deset let Venezuela. A ten, tak ve všech brožurkách levicových a marxistických ideologů typu Eduarda Galeana, proklamovaný lid zase utře. 

Nesouhlasím, aby tito levičáci mluvili o latinskoamerických národech, jako o těch, kteří stále jen prohrávají. Pohleďte třeba jen na ty pro nás tak ubohé amazonské indiány, na pravé Američany. Uboze si žijí jen podle našich měřítek, ale jsou nejšťastnější lidé na světě a žijí si tak po tisíciletí. A o co v životě vlastně jde? Že by prohrávali? Ale kdepak! Prohráváme my! Vždyť tito indiáni přežili v pohodě všechny velké kultury Suméru, Egypta, Řecka, Říma či Sovětskou říši a domnívám se, že když je necháme na pokoji, přežijí i naši euroatlantickou civilizaci. Kdo ztrácí a kdo získává? Nemohu přitom neparafrázovat Bibli: „...kdo byl první, bude poslední a kdo byl poslední bude první...“