Mnislav Zelený - Atapana
Hospodářské noviny, 9. července 2009

Co může levice nemůže pravice?

Obecně se má za to, že levice obhajuje práva lidu, tedy i lidí, zato pravice je údajně vykořisťuje. Levice zpravidla rozdává to, co pravice nahospodařila alias z lidí vykořistila, aby si lid, tedy i lidi, získala. Levice lidem nadbíhá, je populistická a lakuje své ideje na růžovo, pravice je nevhodně přímá a méně spektakulární. Levice je mnohem rafinovanější než pravice, která je mnohdy až naivní. Pravicový politik je ostře sledován masmédii i lidem a čeká se na jeho chyby a každé klopýtnutí. Levicový politik je tak zvaně lidový, lidově se někdy i chová a škobrtnutí patří k lidským vlastnostem, že? A tak mu i leccos projde, až se divíme. I my, v naší české kotlině, i v USA (když se Bush praštil o dveře letadla, všichni se smáli jeho hlouposti, když se to stalo Obamovi, byla to jen úsměvná legrace ve stylu, vždyť je to taky jen člověk). O silném a schopném pravicovém politikovi se roznáší, že je arogantní, u podobného levicového politika se podtrhují jeho jasnozřivosti a bonmoty. Když při levicové revoluci umírají lidi, je to nutná daň pro budování skvělých a zářných zítřků. Když pravicová revoluce se dopustí stejných excesů, je to zlo a takový politik je v našem století volán k zodpovědnosti. Když levicový revolucionář chovající se jako terorista přepadne a zajme lidi, je nutné s ním jednat v rukavičkách, vycházet mu vstříc a nejlépe zapomenout na jeho přečiny, protože jsou nutnou součástí jakési pokleslé filosofie bojů pro ten či onen lid. Jedná-li se s nimi tvrdě, okamžitě se na to ozvou nejrůznější organizace hájící lidská práva i všech teroristů a lumpů spíš než těch ostatních obyčejných lidí. 

Nedávno jsem v Českém rozhlase komentoval odsouzení Alberta Fujimoriho a redaktor se dost divil a ošíval, že na bývalého trojnásobného peruánského prezidenta nedštím oheň a síru a že si dovoluji ho i hájit, či vidět dobré stránky jeho vlády. Podtrhl jsem totiž jeho kladný vklad peruánské republice, která byla v době jeho nástupu v totálním bezpečnostním, hospodářském a politickém rozkladu a v krvavé občanské válce. A navíc na pokraji války s Ekvádorem o pohraniční území, spor táhnoucí se z koloniálních dob. Inflace vyskočila ke 150%, obchod s kokainem běžel na plné obrátky! Nikdo nebyl schopen zastavit teroristickou organizaci Sendero Luminoso (Světlá stezka) a její rozpínavou moc, která se šířila jako rakovinový nádor mezi vysokoškolskými studenty, profesory a levicovými intelektuály a na jejímž kontě bylo 70.000 zavražděných osob! Všichni velmi rychle podlehli marxistické demagogii o zářných zítřcích. Tehdy, v počátcích revolučního chvění společnosti, jsem asi tři roky po založení Světlé stezky v r.1970 jež vznikla jako odnož proruské komunistické strany, studoval na peruánské státní univerzitě San Marcos archeologii a etnologii u prof. Luise Lumbrerase. Znamenalo to však, že se nepřednášelo a neustále se stávkovalo a tak zvaně se dělala revoluce včetně pana profesora, což mne nejvíc mrzelo. Univerzita byla v kolapsu jako předzvěst kolapsu celé společnosti, a tak jsem byl nucen si najít náhradní řešení. Přešel jsem zcela volně a bez žádných žádostí, financování a papírování na Katolickou Pontifikální univerzitu, kde byl klid, studovalo se, bádalo, dělaly archeologické vykopávky. Za pár let vznikla další guerila MRTA (Movimiento Revolucionario Tupac Amaru), tentokrát na základech idejí Che Guevary. 

Fujimori se svoji japonskou krví sedláka a zatnutostí se vrhl do boje a teroristy postupně rozprášil včetně dopadení jejich vůdce A. Guzmána, jenž dodnes „bručí“ ve věznici v Callau u Limy. Jenže v obžalobě, přerušil mne rozhlasový redaktor, stojí, že se podílel na vraždách a korupcích. Nuže, možná si někdo vzpomene, jak 17. prosince roku 1996 skupina hrdlořezů z MRTA přepadla rezidenci japonského velvyslance při státní recepci. Zajala 452 hostů včetně velvyslanců a ministrů mezi nimiž byl i český představitel naší amabasády. Ženy a děti byly sice postupně propouštěny, ale 72 mužů trpělo až do 22.dubna 1997. Fujimori s teroristy nejednal, což mu všichni na celém světě vyčítali. Riskoval hodně, vydírání zločinců nepřijal. Zatím se zvláštní bezpečností složky cvičily na dokonalém modelu rezidence, kde do posledního detailu trénovali vysvobození zajatců. Osvobození přišlo náhle a rychle, nikdo z civilistů nebyl zraněn, zato celá parta únosců byla zabita. Byl to úspěch nebo ne? Peruánský lid šílel nadšením, obdiv přicházel z celého světa, zato řady nejrůznějších organizací chránící práva i hrdlořezů začali namítat, že komando únosce nezabíjelo v boji, ale že některé jakoby v boji popravovalo. A za tyto údajné vraždy byl Fujimori také odsouzen, i když bez důkazů. Což je také dost zvláštní. Aha, měl asi podle aktivistů těchto organizací jednat s vrahy, ustupovat jim a jejich zlu, podvolovat se nelegální síle, nechat se vydírat, ustupovat asi tak, jak jistí evropští politici ustupovali Hitlerovi a jeho zlu? 

Jenže také rozpustil Kongres, namítl mi redaktor, což je také součástí žaloby. Nuže, k tomu, aby měl Fujimori volné a flexibilní ruce v boji s teroristy i s hospodářským rozvratem, ano, rozpustil Kongres, přestoupil jisté demokratické zásady. S dlouhým řečněním a dohadováním by však asi nic tak rychle nevyřešil. Bylo to velice dramatické období peruánských dějin, které potřebovalo stejně dramatická a okamžitá řešení. V takových okamžicích a válečných obdobích v celé řadě zemí světa je zcela běžné, že president dostává větší pravomoce. Je tedy jeho chybou, že peruánský lid si poměrně rychle oddechl od masakrů? Že rychle zničil dvě teroristické guerily? Že rychle snížil inflaci ze 150 % na 3,9%? Že s Ekvádorem po 200 letech dohodl v roce 1998 mír a ukončil nekonečné a veškeré další pohraniční války? Že rychle zlikvidoval pěstování a obchod s kokainem? Že rychle zavedl pořádek a klid do ulic měst? Že se opět rychle začalo studovat? Že rychle napravil zemi po přírodních katastrofách způsobených fenoménem El Niňo, který zničil půlku Peru? 

Naopak, když nějaký levicový politik rozpustí Kongres a přisvojí si vládu pomocí presidentských dekretů, je to bráno, že se jedná v prospěch lidu a světu to vůbec nevadí. To je například případ venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Když jsou korupční levicoví politici, vždycky se to nějak smaže, rozptýlí a zmizí. Možná to také dělají v prospěch lidu, kdo ví, což v případě pravicového politika nepřipadá nikdy v úvahu. A jak víme, levicová Venezuela patří mezi nejzkorumpovanější země světa. A opět to nikomu nevadí a řada evropských zemí Evropské unie, v čele se Sarkozym jako prvním z obdivovatelů venezuelské revoluce, Chávezovi nadšeně tleská, i když Mezinárodní pozorovatelé, konkrétně Španěl Herrera, jej označili při posledním referendu v letošním únoru za diktátora. Co může pán, nemůže kmán. Co může levice, nemůže pravice? 

Ano, Fujimori se mohl podílet na korupčních skandálech, ale jsem přesvědčen, že jeho hlavní chyba byla, že příliš věřil svému hlavnímu poradci a své pravé ruce Vladimirovi Montesinovi, t.č. již dávno ve vězení. Ten ovládl policii a armádu, z kterých si udělal soukromý podnik. Velel jim, likvidoval své nepřátele, dělal kšefty se zbraněmi, zkorumpoval kdekoho. Například jménem peruánské armády dovážel zbraně z bývalých zemí SSSR a prodával je kolumbijské guerile. Pěkné svinstvo! A tam to taky nejdříve prasklo a tím začal Fujimurův rychlý odchod, útěk do Japonska. Jistě, Fujimori asi nebyl koncem svého druhého a počátkem třetí období ve všem čistý, ale také to nebyl zločinec, za kterého je dnes vydáván. Není to žádný peruánský Pinochet, který se ostatně, vedle politických fyzických likvidací, také svým dílem zasloužil o svůj lid. Není možno Fujimoriho vidět černobíle a zatracovat ho, což sami obyčejní Peruánci cítí. Předpokládám a doufám, že to takhle jednoduše neskončí. I když jeden dnes neví. Hodnoty a právo jsou nyní vzhůru nohama. Teroristi, vrahové, lupiči, lumpové a obecně útočníci jsou obhajováni víc než ti napadení a jejich obránci a zdá se, že mají i větší práva. Jak by ne, když jsou často i oslavováni filmy a knihami, které fascinují svým násilím možná právě ty jejich obhájce.