Mnislav Zelený - Atapana
Lidové noviny - Magazín Pátek , 10. července 2009

Na stopu s princeznou

Po Jižní Americe za 65 dolarů 
Dovolená není cestování a cestování není pobyt. Na dovolenou někdy stačí týden, ale jména faraonů a jejich umístění v Údolí králů se vám vykouří z hlavy za pár dní. K cestování, k překonání nějaké trasy, k výstupu či plavbě, je potřeba mnohem víc času i vybavení. Na konci ale zůstanou netušené zážitky a v krizových situacích se budete muset spolehnout jen sami na sebe. A i když získáte spoustu zkušeností, mnoho vám zůstane skryto, mnoho nepochopíte. Zbývá pobyt. Ten je časově nejnáročnější a je nutný nejen k poznávání, ale především k pochopení. Pochopení národů, etnik, kultur, cizích zvyků, obřadů, slavností. Finanční náročnost je zde vzhledem k času v nepřímé úměře. Čím kratší výjezd, tím dražší, a naopak. 

Letos jsem byl poprvé na typické dovolené, neboť manželka chtěla relaxovat. Těch dvanáct dní nás stálo desetkrát tolik co má roční cesta z Brazílie přes Amazonii do Peru a přes Ekvádor, Panamu, Honduras a celou Střední Ameriku do Mexika. 

Tehdy jsem vystoupil v přístavu Ria de Janeiro s 65 dolary. Bez kontaktů, bez znalosti řeči. Důležitým předpokladem pro podobné putování je schopnost komunikovat. Slovo je mocná čarodějka. Coby student jsem vyrazil k laciné ubytovně, kde jsem zakotvil. Hned první večer jsem prožil diskusní martyrium proti levičácké a revoluční převaze. Sice jsem je nepřesvědčil, zato jsem se od nich přiučil, jak zdarma putovat v Latinské Americe: stopem, vojenskými letadly, kamkoliv. Ubytování na hasičských stanicích, stravování na trzích, kde večer zbyde spousta ovoce, které už nikdo nechce. Nahnilé banány či nazelenalý salám mi nedělaly nikdy problém. A student zde má to privilegium, že se může chovat jako žebrák, i když žebrák není. Putuje světem, aby ho poznal, a většina hostinských s takovými pocestnými počítá. Opravdu, kamkoliv jsem přišel, i když jsem byl sebevíc v úzkých, nikde mne neodmítli nasytit a uložit. Takové putování však vyžaduje celou řadu predispozic. Nemáte zaručenou stravu, hygienu ani bílé prostěradlo. Musíte být tudíž trochu asketa, kterému nevadí, jak, kdy a kde se vyspí a co bude jíst, jestli se vůbec najde něco k snědku. V drsnějším terénu musíte být schopen, jak se říká obrazně, jíst i hřebíky. V mém případě kobylky, larvy, hlínu, ale také pěkné kusy masa na rožni a lahodného pralesního ananasu. 

Postav třeba most 
Moje první velká cesta napříč Jižní a Střední Amerikou byla čistě průzkumná, jakýsi předstupeň dalších, dlouhodobých pobytů. Podobným cestám jsme říkávali „na blind“. Co život a další den přinese, všechno je dobré. Latinské Americe jsem zcela propadl. Velký svět, kdy se člověk utrhl z komunistického obklíčení. 

Pár měsíců jsem dělal číšníka v hotelu na Copacabaně v Riu, v jehož uličkách byly spousty nádherných a vášnivých mulatek, které se chovaly, zvlášť v době karnevalu, jako odvázané ze řetězu. Jednal jsem s generálem dělostřelectva, abych získal volné letenky vojenskými letadly, na stopu jsem se důvěrně seznámil s brazilskou princeznou Christinou de OrleansBraganza a poznal císařský dvůr. Nebo dálkové řidiče kamionů vezoucí bavlnu do Salvadoru. Přespával jsem v klášterech i na ulicích, plavil se na lodích svážejících sklizeň po Rio Madeiře na trh v Manausu, bivakoval uvnitř inckých ruin Machu Picchu i v paláci Červený dům v mayském Chichén Itzá. V bordelech v San José jsem si po večerech psával deník, zatímco jsem přespával v sanitkách v garážích Červeného kříže. Přijímal jsem pozvání v hospodách, policejních stanicích a v hasičských zbrojnicích k jídlu i spaní, působil jako válečný zpravodaj honduraské vlády. K audienci mě přijal kostarický prezident, ale bydlel jsem i v ubytovně pro žebráky v Bahii... 

Chyby se neodpouštějí 
Pobyt už má nějaký vážnější, odbornější cíl. Jsem kulturní antropolog a ke každému pobytu u indiánského etnika jsem musel řádně nastudovat základní reálie. Žít s nimi není lehké a nesmíte udělat chybu. Tam se chyby neodpouštějí. Dalším předpokladem úspěchu je pokora, přizpůsobivost. Nesmíte se pochechtávat jejich podivnostem a chovat se jako nadržený turista... A hlavně – musíte splynout. Což zdaleka neplatí jen u indiánů. 

Latinská Amerika je humánní, nasytí vás zdarma, ale nějaký syčák vás klidně probodne kvůli blbosti. V brazilských favelách jsou jich mraky, ale přesto jsem tam klidně chodil, protože jsem navštěvoval kolegu, číšníka z práce. Ve státě Roraima jich jsou doslova tisíce. Abych se dostal k Yanomamům, kam jezdí zlatokopové, stopnul jsem si jednu takovou bandu a prohlásil se za dobrodruha z Německa, Německo zde má váhu a respekt. Jenže po pár dnech cesty se vše provalilo a začalo mi jít o krk. Tito masoví vrahové indiánů nemají zájem, aby je identifikovali novináři či jiní čmuchalové. Celá řada mých kolegů zde zmizela. Přijeli jsme k řece a vůbec to se mnou nevypadalo dobře. Stovky kilometrů daleko ani živáčka, jen prales. Poslední záplava však strhla most a banda nemohla dál. Láteřili, zatímco já jim se zbytky znalostí fyziky a geometrie sestavil z pár prken pontonový most, čímž jsem se zachránil. 

Jíst zdarma? Musíš zápasit 
Sice už dávno nejsem student, ale pobyty kdekoli mě stále stojí míň než obyčejná dovolená. Jde o to vědět, kam jet, přivézt pár darů a být slušný. V ideálním případě pak můžete žít s kmenem zadarmo celé měsíce. Musíte však řádně hrát svoji roli hosta, jíst, co se podává, nefrflat a nestěžovat si, spolupracovat, a když jste vyzvaní na zápas jako já, tak zápasit. V peruánských Andách na řece Urubambě jsem pomáhal při sklizni kukuřice, popíjel číču, fermentovaný nápoj z naplivané kukuřičné masy, žmoulal koku, tancoval huayno a bydlel na kůžích lam v zemljance huasi, které zrovna dvakrát nevoněly. Neplatil jsem ale nic. A proč taky? Oni přece získali na nějaký čas kamaráda, stejně jako já. Tomu oni říkají život. Stejně jako já. 

Nikdy jsem si nepřipadal jako dobrodruh. Až poslední dobou... Jezdím do Jižní Ameriky každý rok a vidím, že situace je stále dramatičtější a jezdit „na blind“ už není tak snadné. O to víc mě potěšilo, když moje dcera Petra a syn Marek vzali rance na záda a za čtyři měsíce projeli Kolumbii, Ekvádor, Peru, peruánskou a brazilskou Amazonii a Venezuelu a údajně jen čtyři dny spali v posteli. 

Mnislav Zelený Atapana, etnolog a cestovatel