Mnislav Zelený - Atapana
Hospodářské noviny, 4. srpna 2009

Konec Manuela Zelayi, dobrá zpráva pro Honduras

Honduras je malá, pro nás zcela neznámá země, někde na konci světa. Dříve se mu a jeho sousedům ve Střední Americe říkávalo banánové republiky. To bylo v době, kdy komunismus byl ve střední a východní Evropě na vrcholu moci a severoamerické společnosti United Fruit Company a Standart Fruit Company ovládaly obchod s banány. To bylo také v době, kdy jsem se do Hondurasu dostal a odkdy mám na svůj pobyt tam mnoho vzpomínek. Díky tomu je mi tahle jinak vlastně nenápadná země velice blízká. 

V červenci a srpnu 1969 - tedy právě před čtyřiceti lety, kdy jsem se tam objevil při svém ročním vandru po Latinské Americe - v Hondurasu zrovna zuřila "fotbalová válka" s El Salvadorem. Válečná situace mne přivedla do budovy honduraské vlády, kde jsem v tiskovém oddělení získal statut válečného zpravodaje s neomezeným používáním vojenské logistiky a se vstupem do všech válečných zón. Poznal jsem tak řady tamních plukovníků a generálů přímo v terénu a při jejich práci. 

Zrazené ideály Pražského Jezulátka 

Také jsem se jako jediný zahraniční novinář zúčastnil sjezdu novinářů v centru Tegucigalpy, na který mimo člena junty a mého přítele Santamaríi z El Día, prezidenta Sigrida Pinedy a mne, nikdo nepřišel ani po několika hodinách čekání. 

Fangle a plakáty se sundaly a sláva skončila. Marně jsem tak očekával humbuk našich komunistických sjezdů. Na jedné pile v Oriku za Tegucigalpou jsem se setkal i s jedním z válečných stíhacích pilotů z famózní trojice Leteckých Ďáblů německého Luftwaffe Nikem Zelakem. 

Vzhledem k mému komunistickému pasu jsem byl považován za kovaného komunistu jako řemen, a tak jsem byl vyhledán tehdejším generálním tajemníkem Komunistické strany Hondurasu Ramosem Venturou a pozván na tajné zasedání ústředního výboru v jedné vile zbohatlického komunisty. 

Všichni byli totiž finančně vydržováni Moskvou, kde se účastnili i řady školení, aby byli následně zpětně vysazeni domů, kde si nežili špatně a jen čekali jako stínová vláda, kdy přijde jejich čas. A měl to být právě rok 2009. 

Jsem velice citlivý ke každé levičácké variantě vlády v Latinské Americe. Nový honduraský prezident Manuel Zelaya se dostal k moci v listopadu 2005 jistě i díky tlakům jistých mezinárodních levicových sil a peněz. Ano, je to jen moje spekulace, ale cítím to v kostech, že to tak nějak je. Vývoj posledního desetiletí v jiných latinskoamerických zemích mi dává za pravdu. 

Zelaya sice chodil do školy Niňo Jesús de Praga (Pražské Jezulatko), ale brzy se zpronevěřil jeho ideálům. Stal se také velkým latifundistou, což mu však nevadilo přijmout socialistické myšlenky. Zřejmě ze zištných důvodů. Během jeho vlády se výrazně zvýšila kriminalita, korupční skandály a tranzit drog, nicméně o ní zavedl oslavné programy v televizi ve stylu Huga Cháveze. 

Následovala cenzura, odsouzená OAS. Zelaya začal ztrácet podporu i své Liberální straně. V roce 2008 neúspěšně jednal s USA o legalizaci drog. 1. dubna 2009 dal příkaz k odposlechu všech mobilů, čímž začala jeho cesta k policejnímu státu. Novináři, kteří jej kritizovali, byli pronásledování, vražděni, jiní emigrovali, což odsoudila OSN. V poslední době se rád nechával vidět po boku levičáckého a socialistického guru Latinské Ameriky, venezuelského prezidenta Cháveze nebo Raúla Castra, což se doma přestávalo líbit. 

Obdivuhodní Hondurasané 

Socialistický populismus a absolutismus se v Latinské Americe šíří jako rakovina. Sice demokratickou cestou, ale s podivnými zákulisními praktikami štědře dotovanými odjinud a se snahou o získání doživotní moci. 

Tuto módu zahájil Fidel Castro, štafetu převzal Hugo Chávez, v závěsu šel ekvádorský Correa, pokoušel se i bolivijský šéf Morales. A právě Manuel Zelaya se nedávno pokusil o to samé. Dal všem na srozuměnou, že chce získat moc navždy, tedy v našem polickém kontextu "S Fidelem a Hugem navždy a ne jinak". 

Vykonstruované referendum 28. června 2009 mělo změnit ústavu a usnadnit mu opětovné zvolení na další období 2010 - 2013. Cesta k socialismu by tak byla uzákoněna napořád a soudruzi se už jistě těšili, jak by konečně nadešel jejich čas i v Hondurasu. Jestli chceme, aby v Latinské Americe vládl socialismus, potažmo komunismus, což je v podstatě jedno a totéž, a aby odtud vystrkoval tykadla i jinam do světa, nechme to být, nevzrušujme se. Jenže většina lidí v Hondurasu nechtěla, aby Zelaya vládl do smrti a neomezeně. Souhlasím, že tento prototyp socialistického mocipána byl ze země vykázán, i když byl zvolen. 

Nejvyšší soud Hondurasu odsoudil referendum jako protiústavní akt. Následně Zelaya propustil šéfa armády Velasquéze, protože jej odmítl podporovat v referendu. Nejvyšší soud, Kongres a nejvyšší státní zástupce a odvolání odsoudili jako protizákonné a referendum označili za ilegální. V Kongresu se začalo jednat o impeachmentu prezidenta. Několik hodin před referendem, ráno 28. června byl Zelaya zajat na příkaz Nejvyššího soudu. 

Kongres a Nejvyšší soud jej odvolaly a armáda jej expatriovala za znásilňování ústavy a nezákonného manévrování k dosažení prodloužení své moci, přestože byl zvolen. To mu přece nedává žádnou moc, aby ji zneužíval, i když celý svět to nemůže či nechce pochopit. Honduras, i když je malý stát, tak stojí za svou pravdou, odmítá vstup socialistickým idejím přinášejícím nesvobodu, přestože riskuje výhrůžky silné Venezuely a ztrácí podporu světa. Je třeba se mu obdivovat, a ne ho hanět. 

Kokain pro Spojené státy 

Předseda Kongresu Roberto Micheletti, další osoba v následnictví, se ujal vlády. Svět, včetně USA, převzetí moci označil za vládní puč. Nešlo však přece o převrat, ale o legální odvolání z úřadu, o čemž se mimochodem neúspěšně jednalo i v USA v době prezidenta Clintona. Nového prezidenta uznal jen Izrael, Tchajwan a Organizace venezuelské opozice v zahraničí. Švédská vláda kupodivu zpočátku oznámila, že Evropská unie není v hodnocení převzetí moci v Hondurasu jednotná. Kolumbie jen stručně dodala, že Zelaya během své vlády umožnil, aby se stovky tun kokainu dostaly na honduraské území na jejich cestě do Spojených států. 

Kokain byl k nim převážen v letadelech z Venezuely. K tomu, o jakou spolupráci šlo, není třeba víc dodávat. 

Mnislav Zelený - Atapana 
Autor, etnograf a cestovatel, byl českým velvyslancem v Kolumbii