Mnislav Zelený - Atapana
Lidové noviny, 4. září 2009

Pokrok se řítí vzhůru po Amazonce

cestovatel mnislav zelený zvaný Atapana píše pro Pátek o svých přátelích z kmene, kde zítřek znamená zánik včerejška. co indiáni získali dík motoru značky Yamaha a co za něj museli zaplatit? 

V Maripě, na dolní Cauře, mne čeká Jhony, vicenáčelník Yek’wanů z Boca de Nicharé, osady, kde naše společnost Velká Amazonie operuje již osm let. Jhony pracuje jako promotér, jak mi označil svůj „post“, tedy něco jako organizátor pokroku pro indiánské osady Yek’wanů a Sanemů na střední a horní Cauře. Má malou kancelář s velkými politickými plakáty, na nichž převažuje chávezovsky rudá barva, a počítač, kde shromažďuje údaje o počtu obyvatel v každé komunitě, aby mohl plánovat výstavbu domků s plechovou střechou, navrhovat malé nemocniční buňky a základní školy. Zatím jsou plány na počátku. V komunitě Boca de Nicharé by podle nich mělo vzniknout 18 obydlí. 

Nástup doby železné 

„Máme indiánské ministerstvo a ministryně je také Yek’wanka,“ oznamuje mi Jhony radostně. „No to je výborné, že?“ chtěně se raduji také. „Takže nyní konečně dosáhnete vytyčení hranic svého teritoria a přiznání svého území, o což usilujete již dlouhá léta, viď?“ Odpověď – jak dopředu tuším – už není tak pozitivní. „Víš, to není prý tak jednoduché. To naše území je totiž velmi velké a sám prezident Chávez říká, že je až příliš veliké a nás je málo...“ 

Aha, je to jasné. Typický problém celé Ameriky od počátku conquisty. Indiáni žijící jako sběrači, rybáři, lovci či kopaničáři potřebují ke svému přežití obrovské území. Nevedou intenzivní způsob hospodaření jako zemědělci či dělníci, což běloši žijící ve městech nechtějí pochopit či přiznat. A tak je snahou naší civilizace indiány stlačovat a shromažďovat do větších skupin na menším území, aby zbylo více půdy pro kolonisty. Ta stále stejná písnička, jak indiánům vzít jejich půdu, platí beze zbytku i v chávezovsky revoluční Venezuele. 

Přijela pro mne „curiara“, ale ne ledajaká. Jejich tradiční obrovské čluny dlabané a vypalované z velkých kmenů stromů jsou již skoro minulostí. U břehu kotví „nádherná“ kovová loď s dvanácti kovovými sedačkami přivařenými k bokům a na zádi se leskne obrovský motor Yamaha 75! Prostě vymoženost, hrůza sama, pokrok zcela ničící řemeslné schopnosti indiánů a zatahující je do závislosti na tržním systému cizí civilizace. „Je velmi rychlá, budeš nahoře za čtyři hodiny!“ říká Jhony, který pochopitelně nemůže chápat důsledky příchodu „železné doby“ a našeho trhu a vidí pouze zářné zítřky. Ano, tady ten pokrok přímo letí před očima! 

Před deseti lety, když jsem s přáteli zakládal Velkou Amazonii, Yek’wané neznali kovové lodě, nestavěli domky s plechovými střechami, neměli mobily, neměli televize, neměli digitální fotoaparáty, nestudovali na bělošských školách ve městech a ženy a dívky se nehyzdily oblékáním triček Nike. Přirozeně předváděly svá prsa a netušily, co je to stud, když chodily do půl těla nahé. Jistě, i my se, bohužel, podílíme na expanzi své civilizace, což si nakonec každý etnograf a kulturní antropolog musí v sobě vyřešit sám. „Již to, že my, běloši, existujeme na americkém kontinentě, je pro indiány frustrující,“ řekl svého času generál C. M. da Silva Rondon, zakladatel první státní (brazilské) společnosti na ochranu indiánů v roce 1910. 

Betonová džungle 

Výhoda rychlého přesunu po Cauře se rychle proměnila v nevýhodu. Vichr byl tak silný, že jsem zalezl na samé dno člunu, a nemohl si tak vychutnávat krásy řeky, peřejí, skal a pralesa. Když jsem se s rancem na zádech vydrápal v noci na vrchol vysokého břehu, seběhla se většina osady. Vždyť to je rok, co jsem je opustil, a každý mne chtěl vidět a něco se dozvědět. A já taky. Sedíme se stařešinou Germánem před jeho domkem, což je stále přirozené společenské centrum komunity. Charismatický Germán zvaný Cocco, Dědeček, bývalý náčelník, má stále silné slovo a velkou úctu. Byl to vlastně on, kdo osadu před asi třiceti lety založil, když se trhl od yek’wanského centra na horní Cauře nad vodopády Pará. Chtěl být blíž naší civilizaci, aby s ní mohl lépe obchodovat, vyměňovat kakaové boby, sušené ryby a maso zvěře za mačety, nože, pušky, náboje. Chtěl, aby se jeho děti, jeho rod, měl lépe, a tím paradoxně nastartoval nelítostný příchod pokroku a likvidace jejich tradiční kultury. Je z toho dnes velmi smutný, i když jako každý správný indián nic příliš nekomentuje a nekritizuje. Je to však cítit. 

Vedle sedí jeho poněkud obtloustlejší syn a dnešní náčelník Denys, nemluvný a hubený bývalý náčelník Simon, věčně usměvavý a doslova krásný a urostlý Alexis patřící mezi nejskvělejší indiány, jaké jsem poznal – nejschopnější lovec, rybář, stavitel domů a lodí ovládající harpuny, pušky, elektrické pily, motory i solární panely, vynikající kormidelník. Objevil se i skoro bezzubý Leonardo a hlavně hromady dětí. Wilmer přišel se svojí první dcerou, osmiměsíční holčičkou v umělohmotných jednorázových plenkách Huggies, což mne dorazilo. Nikdy nepotřebovali ani ty bavlněné, prostě žádné, taky k čemu, jenže Móda a Trh velí už i tady. Vidím, že nedaleko stojí nový dům Denyse, již s pozinkovanou střechou a trámy zasazenými do betonu. Ptám se jej, zda se mu ta nová architektura líbí. „Víš, Atapano, stavba je rychlejší a déle to vydrží... Ale nelíbí se mi to.“ – „No vidíš, tak proč to stavíš?“ Jen krčí rameny. Vedle jeho velkého obydlí stojí vysoký přístavek s plechovou střechou, který funguje jako dílna a sklad olejů, krabic, náhradních dílů, starých plechovek, drátů, šroubů, pytlíků od pracího prášku ACE, použitých injekčních stříkaček, roztrhaných tenisek Adidas, nylonových lan na rybolov, sítí, šípů a harpun, pušek, rozbitých plastových židlí, brýlí pod vodu, baterií, nářadí, seker, hrnců, galoší, rozebraných součástí motorů, elektrických pil, slunečních panelů... Je jasné, že ten pokrok s hromadami odpadků indiány globalizuje. Děti si tu hrají se šrouby, klíči či zapalovacími svíčkami a nasávají od mládí moderní znalosti, které se pro mne zcela nepochopitelně rychle naučili skoro všichni zdejší chlapi. 

Osidla pokroku 

Tři dospělí Denysovi synové mi ve skladu zavěšují hamaku s moskytiérou. A ráno jedeme na řeku Nicharé. Je nádherné vedro, Denisovi synové hledají po plážích želví vajíčka, je jejich sezona, ale patnáct kusů je pro indiány málo. Přijíždí stále více cizích lovců a rybářů z měst, kteří plundrují lesy a řeky pro obchod. Všeho ubývá. 

V osadě pozoruji dráty trčící z betonových základů do nebe. Jsou připravené pro stavby dalších čtverhranných domků, v nichž bude pod plechovými střechami k nedýchání. Jhony má ve svém betonovém domku s plechovou střechou větrák, jinak by v noci nemohl vedrem spát. Prožil jsem tam jednu hroznou noc. V původní chatrči „churuata“ s palmovou střechou je příjemně. „Moderní“ chalupa sice déle vydrží, ale k nutnému větráku je třeba generátor na výrobu elektřiny, a tak se indián dostává do osidel pokroku, na který potřebuje peníze, dary, výpomoc či závislost na vládě, za což jí logicky odevzdává svůj volební hlas, a tak se dostává i do vleku politiky a revoluce. Ztrátou tradiční architektury ztrácí Yek’wané i svou identitu, protože yek’wanský dům se složitou konstrukcí střechy s množstvím krokviček, trámů a sloupů byl obrazem celého vesmíru, oblohy i s otvorem pro sluneční paprsek, podle nějž šaman určoval kalendář a sled důležitých slunovratů. Když pod takovou střechou indián ležel v hamace, přibližoval si vesmír k sobě, neboť celý patřil k jeho životnímu prostředí. Což se dnes už nedá říct. Mladá generace mi už neřekne, k čemu sloužívalo okno ve střeše a co znamenají jednotlivé trámy a sloupy. Zato umí spravit lodní motor, nastartovat generátor, zapojit solární panel. To je přece pokrok, kterému fandíme, ne? Pokrok, při němž za čas dojde ke ztrátě nejen tradic a zvyků, ale i jazyka. A k postupnému smíšení s okolním obyvatelstvem. Yek’wané prostě zmizí. Je to správné? 

Rybolov s jedem 

Nicméně mám radost z Alexise a Simona, kteří tlaku pokroku odolali a postavili si tradiční obydlí z tradičního materiálu, na který nepotřebují naši pomoc, dary, naše rady, a tím ani závislost na vládě. Aurora, manželka Simona, mi servíruje „yaraké“, tradiční opojný nápoj z hořkého manioku. Spravuje mi to trochu náladu a chmury nad indiánským osudem. 

Vracím se přes celou osadu ke Coccovi. „Poslyš, něco ti ukážu,“ říká a za chvíli přináší velký silný sešit. „Tady jsem si zapisoval naše staré mýty,“ pomalu listuje popsanými stránkami v yek’wanštině. „Tady je o Wanadim, tady o Odoshim, tady o slunci... Nikdo z mladých je však už nezná...“ – „Ale to je hotový poklad, Cocco, to je třeba zachovat.“ – „Určitě, Atapano, příště ti je budu všechny vyprávět, yek’wansky i španělsky, ale teď se přichystej, jedeme ,echar barbasco‘.“ 

Postupně vyráží asi sedm lodí, někteří už hledají po lese liánu „barbasco“ (Lonchocarpus urucu), sekají ji do otýpek a svážejí k místu rybolovu. Jedná se vždy o velkou akci, které se účastní všichni, muži, ženy, děti, starci. Jedná se vlastně o sběr ryb, které jsou jedem udušeny a loví se v omezeném prostoru proudu různými sítěmi i rukama. Je to vlastně i velká společenská událost, jakýsi společný celodenní piknik. 

Blížíme se k místu, kde kluci mají připraveny otýpky. Všude je cítit pach jedu. Přirážíme k malým peřejím vymezeným balvany mimo hlavní proud Nicharé. Svalnatí mladíci mlátí otýpky dřevěnými palicemi, aby se jed uvolnil, ženy připravují ohniště, Cocco sbírá suché klestí. Každý automaticky dělá, co je třeba, aniž to někdo organizuje. Tak to v indiánské společnosti Amazonie prostě chodí: Každý ví, co má dělat, nikdo nedává žádné pokyny, rozkazy, kritiky ani důtky. Všude je cítit bujaré veselí a nádherné soužití... Chlapi máchají nahoře v proudu roztřepené otýpky „chimiri“. Voda se okamžitě kalí jako husté mléko, dole jsou připravené děti, ženy a starci se svými sítěmi. A už je to tady! Malé rybky s převrácenými bříšky se mrskají v proudu a nastává jejich čas. Všichni křičí, tam je velká, tam je další, vrhají se za nimi, škobrtají po balvanech, padají do vody, prostě je to velká legrace a zábava. Výsledek je však pro padesát šedesát lidí dost žalostný. Ryb je prostě stále méně. Ženy připravují jakýsi hustý rybí vývar, který nabíráme maniokovými plackami. Kostí a šupin je tolik, že je každý jen neustále prská do písku, ale radují a usmívají se všichni. Nakonec se celý zástup vrhá do peřejí Nicharé a piknik končí. 

Cocco ještě ví 

Za několik dní předávám ve společenské „churuatě“ několika rodičům stipendia pro sedm dětí, jež studují na středních školách v různých městech, a školní potřeby pro zdejší základní školu, které jsem nakoupil v C. Bolívaru. Co máme dělat, že? Jejich osada je již civilizací výrazně narušena a není cesty zpátky. Nemůžeme jim přece bránit poznávat naše školy a učit se v nich, jejich nová generace potřebuje přežít, a když ne se svými tradičními zvyky, tak alespoň ne v bídě a potupě v náručí našeho světa. A tak se i my částečně podílíme na jejich převýchově. Jiné řešení prostě není, a tak se jim to snažíme alespoň trochu ulehčit a poněkud omezit tvrdé pronikání civilizace, i když výsledky jsou vlastně téměř nulové. Zvrátit kolo dějin prostě nejde, možná snad trochu zpomalit. Získávám dalších šest zájemců o stipendia českých virtuálních rodičů. Ptám se i na jejich původní yek’wanská jména. Sice je znají, ale již nevědí, co znamenají. 

Cocco mi říká, že až odejde k Wanadimu do osmého nebe, že s ním odejde celý tradiční svět Yek’wanů. Vlastně na jeho žádost jsme před dvěma roky zahájili dokumentaci jejich znalostí léčivých, magických a šamanských rostlin. Ale pouze pro ně, ne pro bělošské zájmy farmaceutických firem. Každý rok je jejich úpadek vidět. Každý rok jsou vidět nové a nové artefakty nastupujícího pokroku. Vesnice je jimi, jejich zbytky a odpady – umělohmotnými pytlíky, krabicemi, lahvemi od oleje či konzervami – více a více zaplavována. Loni instalovali velký společný solární panel, letos má Denys již svůj vlastní, připevněný na střeše svého domu, v němž už má televizi a několik mobilů. 

Tak zase příště 

Přestože Denys staví domy podle vládních návrhů a s výpomocí, nelíbí se mu vše, co se nyní děje. „Vláda má své zájmy a zákony, ale my máme jiné, vlastní zákony, ale nikdo z nás není schopen za ně bojovat,“ říká. „Když přijede guvernér na zasedání náčelníků, přiveze třeba deset generátorů a deset lodních motorů a všichni jsou nadšeni, protože je potřebují. A tak všichni volí, koho si ti pánové přejí. Vlastně každý si nás nyní může za takové dary koupit, protože je už potřebujeme, ale nemáme na ně. Takže všechno zavinily peníze a jejich síla.“ 

Politika nepolitika, pokrok nepokrok, políčko „conuco“ je třeba připravit. Vysekat křoví a stromky, vykácet stromy, vše spálit a zasadit maniok, ananas, kakao. To je základ jejich přežití v tropických lesích Amazonie, tak jim praví jejich pradávný zákon, který stále nosí v sobě, protože jinak by vůbec nepřežili. Chlapi vstávají sice již po páté ranní, ale pomalu se scházejí do devíti. Indián prostě nespěchá. Nikdy! Společně posnídají rybí vývar ze společného rybolovu a placky „casave“, namalují si červené klikaté linky na paže nebo na tváře, aby je ochraňovaly před hady a zlými duchy. Mnozí již všemu tak nevěří, ale automaticky pokračují v zažitých zvycích šamanismu, i když původně tyto značky malovali právě sami šamani, takže jistě měly větší sílu a moc. Zdobí se i dlouhými šňůrami barevných skleněných korálků z Jablonexu, které jim také vozíme, a bílými nitěmi kolem zápěstí. Brousí si sekery, přelévají olej do přenosných nádrží, připravují benzinové pily. Za chvíli odjíždějí na druhý břeh Caury, kde zakládají nová „conuco“. Za čas jsou slyšet dunivé zvuky padajících stromů. 

Já u toho letos chybím – musím balit k odjezdu. Deset hodin nato se už houpu v hamace na terase ubytovny Posada Amor Patrio v Ciudad Bolívaru s vyhlídkou na Orinoko přes špičku věže místní katedrály. Neznám ve zdejší civilizaci romantičtější siestu a ubytování. Hodiny na věži ještě loni šly, letos se už zastavily. Že by se zde, v bolivariánské revoluci, zadrhl pokrok? 

O autorovi: Mnislav Zelený, spolupracovník Pátku