Mnislav Zelený - Atapana
Lidé a země Speciál, 10/2009

Holky těžší to maj...

Vždy mne, jako kulturního antropologa, lákalo poznání, jak si indiáni čistí zadek, když nemají nikde toaletní papíry. Náročný výzkum přinesl obrovský výsledek. Indiáni toaletní papír zcela vytěsnili ze své kultury. Amazonští indiáni totiž díky své stravě, zvětšiny rostlinného původu se spoustou tříslovin, produkují jakési bobky, a těm z konečníku jcště pomáhají pomocí malé tyčky. 

V amazonském terénu jsou však i řeky - a velké. Nedávno jsme se na velkém člunu se střechou plavili po horním Orinoku a protože jsme měli časový plán, nebylo možné se pro každé "odskočení" složitě zastavovat u členitých břehů. My, kluci, jsme to řešili jednoduše - za jízdy jsme skočili do řeky vykonali potřebu (i velkou) a zase jsme se nechali vytáhnout na palubu. Zato naše útlá dívenka, zvaná indiány Morrocoy, takovou praktiku odmítala s tím, že „to“ v řece dělat neumí. Tvrdohlavě odmítala, až po čase zakřičela, že musí. Hodili jsme ji do Orinoka, a ona, že jí to nejde. Tak jsme ji zase vytáhli na palubu. Za chvíli opět zařvala, že už to nevydrží a zase byla v řece. Ne, nejde mi to! Potřetí už byla tak vysílená svojí neschopností přizpůsobit se očistné koupeli, že se z posledních sil vydrápala na střechu, vzala si papír, na který to své dílo provedla, a poslala ho rybám. 

Poučení: v Amazonii jsou řeky nejpřirozenějším a nejhygieničtějším a největším splachovacím záchodem na světě, kdy se na „to“ ryby jen těší. Před mnoha lety jsem se plavil na bárce po řece Madeiře. Paluba byla přeplněná špinavými pytli se zbožím a ušmudlanými hamakami s ušmudlanými míšenci a indiány. V těch vedrech se mi občas zanítí kůže - vznikne jakýsi puchýř a mě nenapadlo nic lepšího, než si ho rozkousnout a vycucat. Psi to přece také dělají! Jejich sliny jsou údajně léčivé. Moje ale ne a nebývalá špína nastartovala prudký zánět a otravu krve. Nemocnice v nedohlednu, antibiotika žádná,jod už na to nestačil a loď se pomalu ploužila po proudu. Každou chvíli jsme někde zastavili, nabírali pytle zboží na trh v Manausu a já všude marně hledal mléko, které by údajně mohlo pomoci. Šlo o levou ruku, a ta mi už modrala nad loket. Každým dnem otok a modrání stoupalo k rameni... Konečriě jsme dorazili do ústí v Amazonce a supěli do přístavu. Vyrazil jsem k první telefonní budce a protože od jistých dob mám vždy po ruce drobné mince, mohl jsem bez otálení zavolat kamaráda Joaquima. Sjel pro mne autem, dovezl do nemocnice a rovnou na sál. Doktoři mi zachránili život. Údajně ještě chvíli a byl by konec.