Mnislav Zelený - Atapana
MFDnes, 25. listopadu 2009

Kdo stoupá příliš vzhůru, skončí v žáru Slunce

Naše civilizace dělá vše proto, aby došlo k apokalypse. Nemáme posvátný vztah k ničemu, ani k sobě samotným. Zamýšlí se v článku etnograf a cestovatel Mnislav Zelený - Atapana. 

Ty stovky slavných filosofů od Kanta, přes Sartra po Derridu vytvořilo neuvěřitelné filozofické systémy obyčejnému člověku zcela nesrozumitelné. Zpravidla vznikaly v teple jejich pracoven, univerzit či při kavárenských diskuzích, ale nic proti tomu. Všechna čest! Nikdy je však nenapadlo odjet do džungle a sejít se s "divochy", tedy s tou částí obyvatelstva, která svým způsobem myšlení, chování a existence připomíná dětský věk naší Země a naší civilizace. Claude Lévi-Strauss byl jiný. Odjel právě mezi ty tak zvané divochy, pralesní indiány Brazílie a po čase začal porovnávat. 

Došlo mu, jako došlo i mně, že tito lidé stále žijí čistě, jak se sluší a patří na lidský rod. Žijí takový život, k němuž byli, ať již stvořeni božstvy, nebo se k němu vyvinuli. Nezpronevěřili se tomuto krédu, těmto normám a zásadám, které nám všem byly dány do vínku, ani za několik tisíc let existence jejich civilizace (totiž i ten jejich způsob života, lovectví, rybářství a sběračství je také civilizace). 

Tato pravidla můžeme vidět nejen v biblickém desateru, ale v esenciálních pravidlech všech věrouk na světě. A protože lidský rod je jen jeden, tak i tato všechna, někdo řekne neslučitelná náboženství, obsahují stejné či velmi podobné zásady a normy lidského života. Mají nás, či lépe řečeno měly by nás "držet na uzdě", abychom měli stále na paměti, proč tady jsme. 

A když Claude Lévi-Strauss začal porovnávat život těchto "divochů", tedy jejich civilizaci s tou naší, nutně došel k tomu, že my se mílovými kroky vzdalujeme lidské přirozenosti, že se jí bezohledně zpronevěřujeme, že nemáme na paměti výše uvedené zásady, pravidla a normy. 

Nic nám není svaté 

V poslední době se jim spíš vysmíváme, protože nám není nic svaté. Ano, řítíme se někam, aniž tušíme kam. Claude Lévi-Strauss jako obdivovatel života a kultury indiánů, přírodních národů, které se nikam neřítí, ale které pokračují na své lidské cestě, nemohl zcela logicky té naší cestě fandit, jako jí nefandím já. I když je to pochopitelně jen velká spekulace, cítím s ním. Někde jsem někdy napsal: "My máme vše a chceme mít stále víc bez ohledu na následky. Jsme víc a víc agresivnější než si myslíme, i když chodíme slušně oblečeni a upraveni v kravatách, domnívaje se, že ti agresivní chodí polonazí a pomalovaní barvami." 

Claude Lévi-Strauss jistě viděl tu naši nenasytnost a chamtivost, která nečiní z naší budoucnosti velkou jistotu. Ale když nás NASA ubezpečila, že v roce 2012 nenastane konec světa - jak vypočítali konec pátého cyklu světa jiní indiáni, Mayové z Mexika - věříme, že zase můžeme roztančit paluby Titaniku. 

Jistě, několik cyklických světů a zrodů a zkázy lidstva, kdy se lidé zpronevěřili tomu, proč byli zrozeni, proč je jejich božstva stvořila, je zcela mimo naše chápání. My jsme přesvědčeni, že lidstvo se vyvíjí lineárně: stále kupředu zpátky ni krok. Stále za lepšími a světlejšími zítřky, abychom byli stále bohatší, chytřejší, rafinovanější, virtuálnější, ale tím i stále nebezpečnější, podlejší, a tím pádem i více a více sebezničující. 

Přivoláváme apokalypsu 

Dá rozum cvičené opice, že neustálý růst vzhůru je nesmysl, že někdy to "padne na hubu". A nejen jako tentokrát s tou naší současnou krizí. To je jen malá ukázka pádu ekonomické struktury. Co se bude dít, až budou krachovat jiné struktury, třeba ekologické, duchovní? Kdo stoupá příliš vzhůru, skončí v žáru Slunce, můžeme parafrázovat Jiřího Wolkera. 

Ten obyčejný, prostý, polonahý indián v Amazonii také stoupá k nebesům, ale jen velmi uvážlivě a jen jako vyvolený člověk, tedy šaman, hledající duchovní ponaučení. Jeho duše nikdy nemůže shořet, jako i celý indiánský národ Amazonie nikdy nemůže sám od sebe "padnout na hubu". Nemá totiž, odkud by padal. Je stále při zemi. A když jej nevyhubíme my, jistě nás přežije, jako přežil Sumér, Egypt, Řecko a Řím. 

Ale samozřejmě, i oni mají své apokalyptické mýty konce světa a velmi bohaté. Jenže oni jim oproti nám věří, a proto dělají vše, aby k těmto apokalypsám nedocházelo. Možná právě z těchto důvodů mají posvátný vztah k přírodě-světu-univerzu, potažmo k lidem, i k poslednímu okvětnímu lístku, kapce vody, krystalu křemene, padajícími listu či k mravenci nebo komárovi, i když je kouše. My však děláme vše, aby k apokalypse někdy došlo, protože nemáme posvátný vztah k ničemu, ani k sobě samotným. To samozřejmě Claude Lévi-Strauss velmi dobře věděl a cítil, a proto je jasné, že nemohl souhlasit se současným vývojem naší civilizace. 

Proto se z veřejného života tento velikán moderní antropologie, filosof a humanista stáhl, nebo lépe řečeno nechal se stáhnout. Ostatně i jeho konzervativnost a vlastně i pravicové zaměření, k čemuž člověk získává podporu právě i ze spolužití s indiány, jej vydělovala z řad mocných levičáckých pokrokových intelektuálů.