Mnislav Zelený Atapana odpovídá na otázky historika a prorektora Martina Kováře

1) Jaké je Vaše rodinné zázemí, jaké jsou Vaše rodinné kořeny? 

Narodil jsem se v rodině úředníka Městské spořitelně a selky z Nedvězí u Prahy. Otec byl velký turista, člen Klubu československých turistů, vodák a lyžař. Tenkrát mnoho šancí neměl. Procestoval s koňmi Podkarpatskou Rus a sjezdil mnohé československé řeky. Od tří let mne „tahal“ na prázdninové cesty po české krajině, od hradu k hradu, poznávat dějiny naší země. Byl totiž zanícený Staročech a slavjanofil, velký patriot, oddaný čtenář slovanského dávnověku. Podobně jako jeho otec a můj děda Václav, který psal i básně o českých králích. Je proto přirozené, že moje sestra se jmenuje Drahuše a já Mnislav. Naučil mně lásce i k mé rodné mateřštině a dodnes vzpomínám, jak nesnášel germanismy a jiné vlivy na náš jazyk. Je proto pochopitelné, že když jsem šel můj první „trek“ na Karlštejn, rozzlobeně opravoval moji matku, že jdeme na Karlův Týn. Otec byl i velký sadař, staral se o zahradu mé babičky v Kolovratech a zahradu mé matky v Říčanech, ale pronajal si i aleje podél silnice z Uhříněvse do Říčan.  Na poli asi o rozloze 1 hektaru, který matka dostala od své rodiny, vysázel v roce 1950 velký sad jablek, hrušní a třešní. Nově založené JZD pole matce vzalo a ani nás nenechalo nedávno zasazené stromy vykopat a přenést jinam. Přijely buldozery a vše ničily. Vzpomínám, i když jen z vyprávění, jak mí rodiče po nocích tajně chodili na pole, stromky vykopávali a vozili do Kolovrat a do Říčan či věnovali známým.

Má matka pocházela ze starodávného statku v Nedvězí a vystudovala rodinnou školu v Praze Na Smetance, kde její spolužačka byla Jarmila Novotná. Během týdne spala u její rodiny a na oplátku Jarmila jezdila na neděle k ní do Nedvězí. Matka mi vyprávěla, jak Jarmila běhala po kopcích a zpívala a tak se staly velké kamarádky. Matka hrála v místním ochotnickém divadle, jezdila na koni, pracovala na poli. Jedině, co nám místní JZD dovolilo, že jsme mohli po sklizni chodit na naše pole po strništi a sbírat klásky. Tam jsem chodil hlavně s babičkou, která měla malininké hospodářství o desítce slepic, kachen, králíků a  možná i pár hus a prase, které musela nějak uživit. Tehdy měla penzi 120,- Kč. Zahradu v Kolovratech jsem miloval a pravidelně na ní pracoval, ryl záhonky, hrabal se v hlíně, lezl po stromech, sklízel ovoce, pozoroval zabijačky. Kachňátka jsem zvlášť miloval a dodnes si vzpomínám, jak jsem je s láskou mačkal za krk tak dlouho, až jsem všech šest uškrtil.

Matka byla vdova a z prvního manželství měla dceru Evu, můj otec byl rozveden a tak jsme všichni, i s jeho Drahuší, žili pohromadě naproti Olšanským hřbitovům, kam mne moje poloviční sestry vozily v kočárku.

A tak jsem získal vztah k rodné hroudě i k rodné zemi s hlubokými kořeny, který si táhnu dál a předávám svým dětem a vnoučatům.  A doufám, že úspěšně.

Už tehdy lákalo moji pozornost neustálé přejmenovávání naší ulice podle politické situace. Za války jsme bydleli na Schwerinově třídě, která za 1. republiky byla Fochova, když předtím byl Jungmannova a v 19. století se kupodivu politika na ní tak nepodepsala, protože se logicky jmenovala Říčanská či Černokostelecká. Pak jsme se ocitli na Stalince, ale již v roce 1962 jsme bydleli na Vinohradské a pak vedle na Čapajevově náměstí, předtím Lobkovicově a dnes opět Náměstí Jiřího z Lobkovic, jak je správný název. Politika vůbec byla terčem našich klukovských žertíků. Ve škole jsme byli vždy v opozici. Zvlášť proto, že naše ředitelka byla tvrdá sekernice, soudružka Jožka Baxová, která skrývala Julka ve svém bytě. Nuže, to jsme ji nebrali, ale chtěla z nás mít sovětské soudruhy, jako byl třeba jinak vynikající stíhač z 2. světové války Maresjev, který k nám do školy dokonce přijel. Měla velkou ideu: odebrat nás děti rodičům a zavřít do celotýdenní  komunistické internátní školy, aby z nás vyrostli tvrdí bolševici. Naštěstí se tak nestalo.



02) Co Vás po střední škole přivedlo ke studiu na Univerzitě Karlově? 

Na vysokou jsem dostával velmi těžce. Byl jsem totiž C, což nyní nikomu nic neříká. Byl jsem dítě státního úředníka, tedy C a nebyl jsem dělnického původu, tedy A, ani rolnického původu, tedy B, ale nebyl jsem ani podnikatelského původu, tedy D, což tenkrát byla úplná tragédie. Soudružka Baxová mně nedoporučila na žádnou vysokou školu. Chtěl jsem na geologii, ale měl jsem utrum. Nedostal jsem se ani do učení do Tesly, kde bych se měl převychovat, jak to dělávali C a D. Soudružka Baxová mně utužila jedině v jednom, že jsem se stal nekompromisní antibolševik. A její testy, zda věříme v Boha nebo ne, mne také utužily v křesťanství, které jsem chytal od své babičky a matky. Končily prázdniny a já nebyl nikde. Na poslední chvíli, na radu mé sestry Evy, jsem se přihlásil na „hnojárnu“, i když jsem nepoznal kukuřici od pšenice. Nicméně jsem byl přijat a dodnes nelituji a nakonec děkuji bolševikům, že mně tam tak nějak vmanipulovali. Všeobecné znalosti biologie, zoologie, osevních postupů, půdy a rostlin jsem po celý život používal a během svých pobytů mezi indiány jsem tak byl schopen jejich životní prostředí v přírodě víc vnímat.

Během roční vojské prezenční služby jsem se jako „absík“ na zámku Zbiroh v roce 1965 takticky vyhnul uličnímu výboru KSČ, který po mně  „jel“, a podal přihlášku na etnografii právě odtud. A protože i doba v roce 1966 postoupila směrem k uvolňování, byl jsem přijat na externí studium. Přes týden jsem pracoval a o víkendech chodil na přednášky a studoval. Náhle jsem zjistil, že to je přesně to, co chci, co mně baví a co mně bude bavit celý život.


03) Jak byste s odstupem času hodnotil/a svá studijní léta, atmosféru na fakultě, na univerzitě, ve společnosti? 
Univerzitu jsem tedy vnímal jen víkendově, zato předměty mně vtáhly k sobě. Obecně jsem totiž osamělý vlk v poli a nikdy jsem neměl potřebu být členem nějakých skupin, part, kruhů, stran. Nikdy jsem tak nehledal nějaký partajní oslí můstek, který by mně někam vtáhnul a vynesl.  Vystačil jsem si vždy sám. Nepodlehl jsem nabídkám k členství v KSČ ani někde jinde. Pamatoval jsem vždy na slova mého otce: „Nevstupuj do žádnejch partají.“ Dodnes mu za to děkuji. Roky po 68 byly bujaré, divoké, ale prožíval jsem je spíš v mém zaměstnání Opravny zemědělských strojů. Tam jsem někdy na jaře 1968 veřejně vystoupil a po emotivním projevu teatrálně odhodil jedinou rudou knížku, kterou jsem měl, a to byla knížka ROH. Okamžitě jsem dal výpověď, na fakultě zažádal o přerušení studií a odjel do světa na vandr. Potřeboval jsem se nadýchnout čerstvého vzduchu, uvolnit se a rozběhnout se po světě. A hledat. A pozorovat.



4) Jaká byla Vaše odborná specializace, jako diplomovou práci jste psal/a? 

Nejdříve mně přilákaly ikony na východním Slovensku. Přiznávám, že to bylo díky i mému křesťanství, což jsem bral v rámci komunistické společnosti jako jistou vnitřní revoltu. Pod Tatrami jsem realizoval můj první terénní výzkum tradičního zemědělství v rámci spolupráce s bratislavskou univerzitou. Tamější katedru etnografie vedl profesor Podolák, fajn chlap a výborný učitel, a tak se pod jeho vedením vytvořila pod Tatrami výborná parta mladých etnografů. Já jsem pak pokračoval již sám ve vesničkách za Bardejovem a přejel i na polskou stranu do Haliče, a prolézal osady a dřevěné kostelíky mezi Sanokem a Přemyšlí. Nashromáždil jsem množství poznámek, fotografií, studií, kdy jsem se zdejší ikony snažil nějakým způsobem porovnávat, třídit, hledat typologii. Někde mám to vše schované, i první kapitoly mé diplomky.

Pak jsem, ještě před okupací odjel na vandr a projížděl západní Evropou. V Rotterdamu jsem v přístavu sehnal  noční dvanáctihodinové šichty při vykládání lodí: zinek z Korey, měď z Peru, víno ze Španělska. Za 10 dní jsem měl na lodní lístek do N. Yorku. V Hamburgu jsem prožil první dny po okupaci na československém šífu a prožil nekonečné debaty často zaplavované vztekem a slzami. Ostatní diskutovali celé dny a noci, já jen dny, protože v noci jsem pracoval v přístavu a vykládal tropické ovoce. Musel jsem makat, chtěl jsem jet na dlouhý vandr a z Prahy jsem vyjel jen s jednou anglickou librou za asi 55 korun. V Paříži jsem prožil bojově naladěná, ale i sentimentální setkání studentů, kteří se už vlastně vydávali na svou pouť do světa, na zahraniční univerzity. Prožil jsem i setkání s P. Tigridem, který mi řekl: „Jeď do světa, jeď do Ameriky.“ A tak jsem jel. Nejdřív jsem odjel do Londýna, vše podotýkám stopem, kde jsem pracoval jako číšník, ale hlavně jako stavební dělník na výstavbě podzemní stanice metra Pimlico. V Londýně došlo k přelomu. Na Institutu Warburg Londýnské univerzity jsem si díky velké vstřícnosti Velké Británie zajistil studium ikon a možnost dokončení mé diplomky. Jednou jsem se však v knihovně začetl do publikací z Jižní Ameriky a bylo všechno jinak. Čtyřměsíční dvanáctihodinové noční šichty mi dovolily vyměnit lodní lístek do Severní Ameriky za cestu do Rio de Janeira. Podvědomě jsem cítil, že tam patřím. Do divočin Amazonie a And. Ne do technicky sofistikované a vyumělkované civilizace Silicon Valley.

Když jsem se v poslední den prosince v roce 1969 vrátil z cest, pokračoval jsem v zahájeném studiu etnografie. Ta mi dala základy, které dodnes používám. V roce 1972 jsem odjel jako vedoucí Expedice Cotopaxi´72, v jejíž rámci jsem uskutečnil první terénní výzkum v Amazonii mezi Kofány. Koncem roku jsem odjel do Peru, kde jsem složitě získával místní stipendium, protože jsem byl totálně bez peněz. Uskutečnil jsem zde druhý a můj nejdelší pobyt mezi amazonskými etniky. Byli to Ece´jové na trojmezí Peru, Brazílie a Bolívie. Na základě sedmiměsíčního terénního výzkumu jsem sepsal diplomovou práci s nic neříkajícím názvem Etnografie Peru (Huarayské etnikum). K tomuto názvu jsem byl doveden vedením katedry.

V Československu však nastala tvrdá konsolidace komunistů, normalizace. Už někdy v letech 1972, 1973 vypsal pan profesor Josef Polišenský aspiranturu „na indiány“. Myslel s ní na mně. To už jsem na jeho proslavený seminář na Středisku iberoamerických studií FF chodil několik let a mimochodem, právě zde, jsem se učil i základy jazyka kečua. Podmínkou však bylo členství v KSČ, což jsem přirozeně nemohl splnit a aspiranturu dostal někdo, kdo indiány sice nikdy neviděl, ale byl bolševik. Tím jsem jednou nohou odešel z akademického světa. Diplomová práce jednoho do té doby skoro neznámého etnika, kdy jsem mezi nimi prováděl první výzkum jen po sporých informacích misionářů v 18., 19. a počátku 20. století, byla navržena jako doktorandská. Odmítl jsem však zkoušky z marxismu-leninismu, jako součást státnic a tím jsem vystoupil i druhou nohou z akademického světa, který se přede mnou nadobro uzavřel. Fakultu jsem tedy ukončil bez jakéhokoliv titulu, pouze jako absolvent, čehož však nelituji.

Nicméně pan profesor Černý, tehdejší prorektor, mi z neznámých důvodů navrhl diplomku vydat knižně v univerzitní edici. Navíc byla přeložena do španělštiny s titulem Contribución a laetnografíaHuaraya (Ece'je), aby měla širší dosah, což jsem nesmírně ocenil. Dodnes netuším, co to pana prorektora napadlo, protože to bylo totálně proti tehdejší náladám a politickému monopolu. Nevěřil jsem, že to prosadí. Kniha však vyšla a přirozeně vyvolala mezi komunistickým vedením i profesory, kteří se bolševikům podvolili a nadbíhali jim, velké pohnutí a jasně viditelnou závist.


05) Na které učitele nejvíc vzpomínáte a kteří učitelé Vám toho nejvíc dali? 
Právě v této souvislosti si vážím těch učitelé, kteří zůstali na svém. Byl to zejména pan profesor Milan Stuchlík, od kterého jsem se ještě před jeho emigrací do Chile a před mým odjezdem na vandr, stačil naučit obecné základy etnografie, jako je příbuzenství. Dále to byli pan profesor Josef Wolf s jeho zájmem o šamanismus a magii, paní profesorka Soňa Švecová, která mi dala základy tektoniky staveb, paní profesorka Eva Vrabcová, která mně přivedla i k folkloristice. Musím pochopitelně zmínit pana docenta Františka Vrhela, který mi vždy dodával ty potřebné teoretické informace, které jsem nikde nemohl najít. Byl to také on, který mi všechny mé budoucí publikace revidoval a opravoval, protože jeho znalosti a načtenost byly a jsou obrovské až nedostižné.

Jistě zasluhuje zmínit i pana prof. Antonín Robka, který katedře etnografie vládl v době totalismu pevnou rukou. Byl komunista, ale měl i velké znalosti, které měly hodnotu. Dobře si pamatuji jeho větu, nyní tak aktuální. Pronesl ji někdy v roce 1967: „Etnické rozdíly jsou nevybuchlou bombou pro budoucnost.“


06) Co Vás přivedlo do diplomacie? Byla to dlouhá a složitá, nebo naopak rychlá a přímá cesta? 
O diplomacii jsem absolutně nikdy nepřemýšlel. Ani mně to nemohlo napadnout, protože v době totalismu byla na zcela opačném břehu, než jsem se pohyboval já. A navíc já a úředník? Úplný nesmysl s moji svobodomyslností a nechutí se někomu podřizovat. Právě proto jsem vlastně po celou dobu totalismu byl tzv. na volné noze jako volný novinář. S jedinou tříletou výjimkou pracovního zařazení v Art Centru, kde mně vzali s cílem nových aktivit v Latinské Americe. Ty nakonec nebyly a tak jsem pracoval na akcích v Íránu. Nakonec jsem demonstrativně odešel jako v roce 1968.

Po sametové revoluci jsem se různě pohyboval a dělal vše možné, ale nakonec jsem se vrátil k amerikanistice a přednášel tři roky, podotýkám gratis, na Středisku ibero-amerických studií již pod vedením přítele prof. Josefa Opatrného. V rámci mých konexí ve Španělsku se na mně v roce 1993 obrátil pan Avelino Antolín z Burgosu a požádal, zda bych mu pomohl založit u nás jeho dceřinou firmu. Zaujalo mně to jako výzva a souhlasil jsem. Dal jsem dohromady partu lidí, pěti budoucích ředitelů firmy Irausa Bohemia, jak se na můj návrh firma pojmenovala. Španělská rodinná společnost  Irausa (dnes Grupo Antolin) s výrobními halami po celém světě dodává vnitřní, interiérové komponenty automobilkách po celém světě. V našem příkladě pro Škodovku a VW. V roce 1996 jsem jim vedl přestavbu fabriky Elitex v Chrastavě. Během té doby jsem přednášel pátky a soboty u přítele Opatrného, psal články a přednášel o Latinské Americe. Jednou, někdy na jaře roku 1995 se mi ozval Černínský palác a nabídl mi post velvyslance v Peru. Tehdy prostě nebyli lidi, kteří by mohli hned vyrazit na mise, znali řeč a reálie. Mnozí komunisté byli vyhozeni a rozdělením Československa schopných lidí také ještě ubylo.

Peru mně lákalo, vždyť jsem zde studoval a mám tam spousty přátel a známých. Přesto jsem odmítl, protože jsem nemohl španělského šéfa a majitele firmy nechat ve štychu. Kdo by mu přestavbu vedl a vše překládal do španělštiny? A navíc z majitele se stal můj přítel.  Pochopitelně jsem netušil, zda se nabídka bude vůbec někdy opakovat. To nebylo pro mě vůbec důležité. Přátelství bylo pro mě víc než se dostat na společenské výsluní. Za půl roku se situace ale opakovala. To mi zavolala tehdejší šéfka amerického teritoria na MZV Edita Hrdá s tím, že mi nabídla místo velvyslance v Brazílii. Velice jsem litoval, že jsem musel opět odmítnout. Mám tam sice spousty přátel v městech i v džungli, ale jak jsem jí řekl, fabriku jsem ještě nedostavěl. Tečka. Někdy v polovině roku 1996, jako v pohádce, jsem měl třetí telefonát, kdy mi paní Hrdá nabídla velvyslancovat v Kolumbii a Ekvádoru. Řekl jsem, dobře, továrnu jsem právě dostavěl, beru. A za půl roku jsem jel. Musel jsem však projít školením, hlavně počítačovým, o čemž jsem tehdy netušil, že něco podobného existuje.

Pamatuji, jak s kolegou Petrem Přibíkem jsme nechápali, co je dokument a ze školení jsme utekli a učila nás sekretářka Edity Hrdé. Za pár měsíců jsem jel do Bogoty a Petr na Kubu.  Tehdy bylo v Latinské Americe zajímavé složení velvyslanců. Mexiko: architekt, Venezuela: stavitel, Kuba: novinář, Kolumbie s Ekvádorem: etnograf.

Všichni známí se děsili, do jak hrozné a nebezpečné země jedu, ale byli jsme s manželkou velmi spokojeni. Dá se říci, že jsme zde strávili našich pět nejhezčích let. Většina si myslela, že budu jezdit po džungli za indiány, ale dostal jsem se k nim jen jednou na jeden den.


07) Která byla první diplomatická mise a jak jste ji zvládal/a? 

Byla to škola života, ale vzhledem k mým znalostem historie a geografie, jsem se dobře aklimatizoval. S kolegy z Polska, Maďarska a Rakouska jsme měli časté styky a jednání. Tehdy jsme ještě nebyli v EU, ale přesto nás již mezi sebe brali. Zažili jsme i řadu zajímavých okamžiků. Francouzský velvyslanec zcela běžně mezi námi i na veřejnosti mluvil španělsky, ale když se ujmul vedení mezi unijními mandatáři, začal jednání francouzsky. Skoro všichni jsme se na sebe výmluvně podívali a protáhly obličeje. Zvlášť kolega Angličan. S rakouskou kolegyní jsme často probírali statut Rakouska Uherska a srovnávali jej se současnou unií. Vzhledem k dobré kuchyni mé manželky k nám chodili rádi mnozí velvyslance včetně americké velvyslankyně Ann Pattersonové. Asi jako jediný jsem se současně stýkal s velvyslancem Izraele a Íránu. S Izraelcem jsme si notovali a íránského jsem si získal mými znalosti o jeho zemi, kde jsem prožil jistou dobu a částečně ji procestoval. Pouze jsem mu nesdělil malou drobnost, že to bylo za doby šáha Rezy Pahlavího, pro kterého jsem vedl práce na Muzeu Bílé revoluce, znal jej i jeho manželku šahbanu Farah Pahlaví osobně. Jednou jsem dokonce zastupoval papežského nuncia, když jsem jeho jménem odletěl do města Arménia postiženého velkým zemětřesením. Tehdy jsem tam vezl i milión českých korun, jako dar naší země postiženým. Dar jsem nedal žádnému ministrovi ani organizaci, kde by se mohly peníze zašantročit, ale přímo postiženým za přítomnosti starosty města. Obdivoval jsem amerického kolegu Mylese Frechetta, který nekompromisně vystupoval a bojoval proti levicovým guerillám, které podobně jako kolumbijští generálové nenazýval jinak než „banditos“.

Měl jsem velmi dobré vztahy s dvěma kolumbijskými prezidenty. Andresovi Pastranovi jsem přivezl a věnoval velkou sošku Pražského Jezulátka, která mu pak stála na jeho pracovní stole. Byl jejím velkým ctitelem. Bohužel uvěřil guerille FARC a zahájil s ní zcela nevyvážený rozhovor, který se změnil v partyzánský monolog. Ernesto Samper, i když mírně levicově orientovaný a zaháčkovaný v narkodolarech v jeho kampani, byl příjemný partner do společnosti. I když otec jeho manželky byl americký pilot válčící ve Vietnamu, bylo mu odebráno americké vstupní vízum. Jednou jsme seděli při nějaké společenské akci u stolu a vyprávěl nám o setkání s Bilem. Tedy Billem Clintonem v New Yorku. Na zasedání OSN jej museli do země vpustit a tehdy jednou večer nabídl Billovi doutník Cohiba, který dostával pravidelně od Fidéla Castra. Bill s úsměvem odmítl, i když, jak pravil, doutníky má velmi rád: „U nás platí zákon, že nesmíme konzumovat kubánské výrobky. Je na ně embargo a na tomto doutníku je značka Hecho en Cuba“. Samper s klidem papírový kroužek, prstýnek,  s nápisem z doutníku stáhl a opět Billovi nabídl. Ten s chutí přijal a společně si zakouřili. Považuji to za obrovsky lidské, nepolitické chování dvou lidí-politiků, i když s názory opačnými.

David Manzúr, jeden z největších žijících kolumbijských malířů, se aktivně angažoval v civilních organizacích hledajících mír s guerillovými skupinami. On a jemu podobní se domnívali, že jim budou v jejich vojenských pozicích prezentovat normální běžný civilní a kulturní život, malířské umění, hudebníci jim budou hrát symfonie a já bych jim mohl vyprávět, jak se opravdu žilo za komunismu, aby to věděli, a tím by se měli přesvědčit k složení zbraní. Oznámil jsem to na Černín a okamžitě jsem byl „zprdnut“ a abych od toho hned dal ruce pryč. Faktem bylo, že to byla velice naivní myšlenka, i když hezká, jaké jsou všechny ideály.

Každoročně jsme v OSN podávali návrh usnesení odsuzující kubánský totalitní režim. Prezident Samper se mně vždy divil, co pořád s tou Kubou máme. Kuba či jiný latinskoamerický stát mající třeba i komunistický režim, je pro ostatní latinskoamerické státy prostě „país hermano“. Všichni mají navzájem bratrské vztahy víceméně bez ohledu na politická zřízení, což lze z historického hlediska docela dobře chápat. Nicméně jsem Sampera přesvědčil, aby se Kolumbie alespoň zdržela hlasování. To byl můj velký politický úspěch.

Moji kolegové byli vesměs přátelští, měli rádi i šprýmy a vzájemné popichování. Vzpomínám, jak se mi jeden z nejmenovaných velvyslanců z EU stěžoval, co je to za hrůzu ten Brusel. Denně vydává tolik přípisů a nařízení, což prý vydá v tištěné formě výšky jednoho metru. A to se nedá prostě ani prolistovat. Sledoval jsem výstavbu nové japonské ambasády. Po případu a okupaci japonského velvyslanectví v Limě v prosince 1996, kdy teroristé zajali na několik stovek lidi a velvyslanců včetně mého kolegy Ĺubomíra Hladíka, se Japonsko rozhodlo vystavět novou rezidenci, hotový bunkr. Nová budova se otevírala v den státního svátku a státní recepce. To už jsem se pomalu blížil k těm nejdéle sloužícím mandatářům v Kolumbii a tak jsem si dovolil malý žertík. Místo kapesníčku do kapsičky smokingu jsem si dal kartáček na zuby. Uznávám, byla to velká drzost, ale takový jsem prostě já. Když přišla na mně řada, abych podal japonskému kolegovi ruku a poblahopřál mu, tak ten strnul. Všichni členové velvyslanectví strnuli s ním a dívali se na můj kartáček na zuby. Všem bylo jasné, co jsem tím chtěl říct. Jsem připraven na každý případ. V tom okamžiku několika sekund mrtvolného ticha se jednalo i o mé bytí a nebytí velvyslance. V případě stížnosti japonské ambasády na moji drzost, byl bych okamžitě persona no grata, doma suspendován a skončil bych. Velvyslanec se nakonec rozesmál a s ním se rozesmála celá řada japonských úředníků. Japonský kolega mně vzal pod ruku a protáhnul mne davy návštěvníků a všem ukazoval můj kartáček na zuby včetně členů kolumbijské vlády a mých kolegů. Náhle jsem byl na chvíli hvězda, ale bylo to o chlup.

Párkrát jsem zneužil mé postavení a pomohl konkrétním osobám, Kolumbijcům, když jsem se za ně přimluvil například u guvernéra. Jednou se na mně obrátila jedna žena z Manizales, samoživitelka s třemi dětmi, když jsem navštívil s ostatními mandatáři její město. Při společenském obědě, kam se nějak protlačila, požádala mně, zda bych ji nemohl zajistit americké vstupní vízum. Naznačil jsem ji, že nejsem Američan, což si prý chybně myslela podle mé vysoké postavy. Vyprávěla mi, že ji pronásleduje guerilla, že občas do USA jede pracovat, ale všechny tři děti musí nechat doma a je neustále vystrašená. Situaci jsem vyřešil diplomaticky, že se zeptám americké velvyslankyně. Dobře jsem však věděl, že tlak na americká víza v Kolumbii je enormní a čekatelé pouze na interview čekají i přes rok. Zaplatí za něj, ale většina stejně vízum nedostane. Zvlášť když se jedná o děti, je zřejmé, že turistická cesta bude zneužita k emigraci do USA. Za pár měsíců jsem na událost zapomněl, ale stále vystrašená žena mi volala do úřadu a tak jsem ji zase slíbil, že se zeptám. Při náhodném setkání s Ann Patterson jsem se zeptal na jejich systém udělování víz. Sdělila mi, že je to zcela mimo její kompetenci, zcela v rukou konzulátu, který má přísné pokyny z ústředí. Nicméně navrhla, ať ji pro jistotu pošlu nótu. Poslal a za 10 dní jsem dostal pochopitelně negativní odpověď, což jsem nechal sdělit do Manizales. Za pár měsíců jsme měli vánoční setkání velvyslanců na ruské ambasádě. Seděli jsme u stolků po čtyřech a náhoda tomu chtěla, že jsem seděl s Ann Pattersonovou. Vánoční nálada kypěla po všech stranách, vyprávělo se a náhle jsem si vzpomněl na ustrašenou samoživitelku z Manizales. Slovo dalo slova a tak jsem Ann Pattersonové nadhodil, zda by nechtěla udělat někomu vánoční radost, dárek. „Jsou přece vánoce a máme si pomáhat, že?“ Ann se rozpomněla a řekla mi, ať ji pošlu ještě jednou nótu. Poslal a za týden jsem měl odpověď, že žena z Manizales dostala víza pro všechny děti. Měl jsem docela hřejivý pocit, že jsem mohl někomu konkrétně pomoc. Za pár týdnů jsem dostal z USA její díky.

Vzhledem k tomu, že jsem působil i v Ekvádoru, jednou za čas, možná dvakrát či třikrát ročně jsem jel do sousední země. Poprvé jsem jel autem. Sám, bez řidiče, jen s manželkou. Z Bogoty do Quita je to přes tisíc kilometrů a často složitým hornatým terénem s mnoha průsmyky a terénními neasfaltovanými vložkami. Vyjeli jsme za svítání a v noci jsme dorazili do pohraničního města Ipiales. Ráno jsme přešli hranice a v Tulcánu u benzinky nabrali benzin. Tehdy v Kolumbii ten nejlepší, nutný pro můj Bavorák 725i, jehož motor je zalitý v „bagelitu“ a řízený počítači, byl Extra. Bez rozmyšlení jsem nabral Extra. Za pár kilometrů jsem náhle z kopce cítil, že motor nereaguje na plynový pedál. Mírně jsem se orosil, protože jsem vytušil problémy. Dojeli jsme z kopce, auto jsem zaparkoval na straně a zastavil. Co teď? Kolem prales, nikde nikdo, v okolí možná operuje guerilla či jiné band. Manželka začala aktivně za autem tahat větve, jak to vídávala, protože výstražné trojúhelníky zde nefungují a nebezpečí smetení od kamiónů je velké. Tak se to zde dělá. Dlouho nic nejelo, prvních pár vozidel nám nezastavilo, až jedno auto. Co teď mám dělat? To neřeší žádný pokyn ministerstva. Mám odjet sám a nechat tu na popas manželku a auto, anebo mám odjet s manželkou a nechat tu auto zlodějům a bandám. O co se má víc starat a strachovat? Každopádně je to risk. Nechal jsem tam ženu s nepojízdným autem a odjel do nejbližší civilizace, což bylo městecko Julio Andrade.

Byla sobota a většina obyvatel, což byli mestici a indiáni, oslavovala a byla přiopilá. Asi po hodině procházení a vyptávání jsem přemluvil majitele starého Jeep Nissan Patrol, aby mi pomohl. Dost jsem spěchal, protože jsem měl obavy o ženu i o auto. Kupodivu obojí bylo na místě. Můj bavorák ve své výbavě něco tak potupného jako tažné lano nemá. Řidič džípu měl asi metr půl dlouhý silný provaz. Každý řidič si může představit následující asi patnáctikilometrovou cestu v horách se stoupáními a klesáními. A džíp se o mně moc nestaral a jel bezohledně, aby už byl doma. Vše jsem brzdil ruční brzdou, protože brzdy bez motoru u tak sofistikovaných aut pochopitelně nefungují. V městečku jsem hledal opravnu aut a našel jen jednoho indiána, jak sedí na špalku před svou rachotinou a spravuje ji. Veškeré náčiní několika kladiv, šroubováků a kleští měl v rezaté plechovce. „Až dodělám to své, pak se podívám na to tvé,“ řekl a nespěchal. Indiáni vůbec nespěchají.

Když se čas nachýlil, zalezl pod bavoráka, který v životě neviděl.  Něco rozšrouboval a ústy vysál benzin. „Načerpal jsi Extra, co?“ prohlásil a tím objevil chybu. „Vzal jsi ten nejhorší benzín.“ Extra svými nízkými oktany zcela rozhodil počítače. Bylo již pozdě večer a museli jsme zde přenocovat. Žádný hotel ani ubytovna v městečku nebyly. „Budete spát u nás,“ prohlásil indián José. Manželka se trochu zděsila, ale nebylo vyhnutí. Všichni jsme přenocovali společně na jedné hromadě v jedné místnosti v ne příliš čisté, ne příliš voňavé. My dva, on s manželkou a s dvěma dětmi. Ráno jsme odjeli s jeho rachotinou zpět do Tulcánu a načerpali správně oktanový benzin. José ve své dílně na ulici celý systém v motoru benzínem propláchl a vyčistil. „Nevím sice, co tomu je, ale je to v elektřině,“ tiše pronesl. „Vyměním ti zapalovací svíčku. Žádnou nemám a tak ti ji dám z mé kamionety.“ Netušil jsem, co to udělá, ale se vším jsem souhlasil. José otočil klíčkem a motor naskočil. Nic skoro za to nechtěl a musel jsem mu bankovky sucre vnucovat. Totálně nás zachránil. V Quitě ve specializované opravně se divili, jak jsme mohli vůbec dojet. Deset dní bavoráka opravovali a denně opravu konzultovali s německým výrobcem. Když jsme se asi za týden vraceli, koupili jsme Josému velikou rozkládací bednu se všemožným nářadím, aby neměl jen pár kladiv a šroubováků. Když jsme mu to dávali, jen se pousmál a nic neřekl. Já vím, že indiáni prostě neděkují, nemají to jakou součást své kultury a tak jsem se nezlobil.

Kolumbie, ale i ostatní latinskoamerické státy, mají vřelý vztah ke koním a je zcela přirozené, že se domnívají, že i ostatní umí na koních jezdit. V Kolumbii jezdí na koních všichni, tedy i politici, členové vlády, prezidenti, umělci, herci. Je tedy běžným zvykem, že během oficiální návštěvy nějakého města či departamentu proběhne projížďka v terénu. Mne to s manželkou například potkalo v Manizales, kdy jsme celé dopoledne jezdili v mlžných lesích, nahoru a dolů, což na naše bídné jezdecké umění neumění byl docela velký „záhul“. Nicméně jsme vydrželi, ale doporučuji každému velvyslanci odjíždějícímu do Ameriky naučit se aspoň základům jízdy na koních. Vyplatí se to.

Kolumbijci jsou velmi vzdělaný národ a milují umění. Rozhodl jsem se, že jim předvedu našeho Alfonse Muchu. Nejprve jsem musel přesvědčit Národní galérii a kurátorku paní doktorku Evu Neumannovou, že zde napříč děsivě pověsti, jakou Kolumbie má, nic nehrozí a hlavně zde není vlhko, jak se Národní galérie bála. Získal jsem místní sponzory, kteří uhradili složitý převoz v bednách i letenku paní kurátorky, sehnal místo v Národním muzeu v centru města i místní výstavní partu, která vytvořila nádherné dílo. Výstava se otevírala na státní svátek za obrovské účasti veřejnosti i s představiteli kulturní bogotské smetánky. První stránky novin byly plné chvály a dle zdejšího ministerstva zahraničí to byla největší a nejúspěšnější kulturní akce od založení diplomatických vztahů v roce 1920. Naši zemi to nestálo ani floka. Ale o akci nepadla ze strany zamini ani zmínka.




08) Co pokládáte na Vaší práci za nejnáročnější a co Vás na ní naopak nejvíc těší a co naopak rád/a nemáte? 

Já jsem byl „použit“ pouze na jedno vyslání. Nebyl jsem kmenovým zaměstnancem zamini. Za nejnáročnější je pro velvyslance možná probojovat si cestu k místním institucím, popřípadě obchodním firmám a připravit cestu našim obchodním aktivitám. Stát se prostě známým.

Velmi mně těšilo dávat dohromady české krajany, zvlášť ty, kteří se během totáče od ambasády odtáhli. Jezdil jsem i po departamentech a setkával se s nimi. Například rodina Válkova byla velmi rozvětvená. Jeden z nich, podporučík Vladimír Válek, zahynul během  korejské války v rámci kolumbijského kontingentu, jeho bratr Rafael byl významný fotbalista bogotského klubu Millionarios a tehdy žil v Pastu, další bratr byl významný advokát v Novotě a Ibague, ostatní dva bratři byli obchodníci, s kterými jsem bohužel marně jednal o náš vývoz traktorů Zetor. Jednou ročně jsme s manželkou pořádali setkání s krajany na naší rezidenci a byli jsme rádi, že ke konci naší mise jich byl již skoro šedesát. Zažili jsme spousty dojemných setkání jako s paní Lelkovou na místní LDN, kdy vzpomínala na svůj život s manželem, známým konzulem z 1. republiky, zakládající československé konzuláty po celém světě. Pan Justin Řepa měl ve Fusagasuge velké plantáže orchidejí, které vyvážel do USA. Byl i velkým odborným znalcem těchto rostlin, ale bohužel jsem s ním stačil mluvit jen telefonicky. Rozloučil jsem se s ním až na jeho pohřbu. Pan Josef Hrdina byla baťovcem a z ČR utíkal přes hranice pod sněhem, aby v Jižní Americe pracoval zase u Bati. Veliká setkání jsem zažíval s krajany židovského původu v Ekvádoru. Byla to totiž poslední země, která jim i napříč protektorátu dávala vstupní víza. Bylo jich přes tři tisíce a s mnohými jsem se při mých pobytech v Ekvádoru setkával. Navštívil jsem v Quitě i židovský starobinec, kde dožívaly stařenky ze Slovenska a potěšil jsme je, i když jsem nebyl slovenský velvyslanec. Tady se to tak nebere. To mne přivádí na vzpomínku při předávání pověřovacích listin ekvádorskému presidentovi  Abdalá Bucaramovi koncem roku 1996. Znal jsem jeho strýce z mé první cesty po Latinské Americe v roce 1969 a tak jsme si dobře popovídali. Kráčeli jsme před čestnou stráží, která měl uniformy podobné husarům z c.k. Rakouska. Když skončila česká hymna, málem jsem uvolnil krok, ale rychle se zorientoval a strojeně kráčel dál za zvuků slovenské části, která mi tam upřímně řečeno stále chybí. Prostě Československo zde existovalo ještě mnoho a mnoho let po rozdělení

Také mně těšilo přednášet a psát o Česku a Československu na nejrůznějších fórech, kongresech či v akademii Academia Hispanoamericana de Letras y Ciencias, kde jsem byl přijat za jejího člena a získal i ocenění Botón de Oro. To mi připomíná, že mi při ukončení  mise bylo prezidentem Kolumbie uděleno nejvyšší státní vyznamenání Gran Cruz de Boyacá se šerpou. Těšilo mně i setkání někde na zapadlé vísce, kde stal polorezavý, snad půl století starý Zetor. Nějaký chlapík nasedl do té rachotiny, otočil klíčkem a nastartoval. Dojemné bylo setkání v malé základní škole někde v ekvádorských Andách, která se jmenovala República Checa. Celá škola i okolí a nádvoří bylo vyzdobeno našimi vlajkami, dětičky nastoupeni v čistých uniformách. Nadšeně poslouchali mé vyprávění a rvali se o dárky různých propagačních letáků, mapek a fotek.

V době věznění poslance Ivana Pilipa a Jana Bubníka na Kubě jsem dostal úkol, spojit se s Aídou, sestrou velkého Gabriela García Márqueza. Měl jsem s ní dojednat, aby bratra přiměla za ně orodovat u jeho přítele Fidéla Castra. Sice jsme si hezky popovídali, nicméně mi sdělila, že s bratrem nemá prakticky žádné styky.

K těm nepříjemným událostech, kterým není možné se vyhnout a kterých je třeba se účastnit, jsou některé závažné konzulární problémy. V době mé mise to byl především případ ztracené dívky, horolezkyně, na Ilinize v Ekvádoru. Po mediální bouři v ČR jsem byl pověřen ihned odletět na místo a snažit se při jejím hledání. Brzy se ukázalo, že vedení skupiny bylo neprofesionální. Její členové hned po příjezdu stoupali na vrchol více než pětitisicimetrové sopky Iliniza. Bez aklimatizace odpadal při stoupání jeden po druhém a nejsilnější byla právě ta dívka, která s dvěma dalšími účastníky vystoupila na vrchol. Bohužel svou neznalostí vlivu zeměpisné šířky na sluneční pouť se domnívali, že v pět odpoledně mají, jako doma v létě,  ještě asi tři hodiny světlo. Na rovníku však, jak známo, po šesté slunce rychle zapadá a tak nešťastná dívka ztratila směr a sestupovala na druhou stranu vulkánu, kde zmizela v porostu vysoké trávy „ichu“. V stejnou dobu se zde potulovali „campesinos“ z haciend kolem Sigsos, aby ulovili zdivočelé býky na slavnosti. Stopy jejich setkání, které mi při dvanáctihodinné objížďce na koních ve výšce asi 4.500 metrů ukázali bratři Riveros, nevěstily nic dobrého. Vše jsem podrobně napsal do několikastránkové zprávy na zamini.

Zcela evidentně jsem neměl rád nejrůznější hlášení, která byla k ničemu, jen se podle byrokratického rozhodnutí někde nahoře vyžadovala a hned se zakládala. Nikdo nikdy se pak na ně nepodíval.


09) Spolupracujete jako velvyslanec/velvyslankyně nějakým způsobem s Univerzitou Karlovou, můžete jí ze své pozice případně nějak pomáhat? 
Vzhledem k tomu, že jsem byl vyšachován z akademického světa, neměl jsem moc šancí se do něj vrátit z mnoha důvodů. Jednoduše jsem ztratil dvacet let, abych měl čas třeba jen k načtení důležité literatury, a logicky nemohu konkurovat těm, kteří tam po celou dobu normalizace byli. Musel jsem se živit, abych přispěl na chod rodiny, což z pozice volného novináře bylo náročné. Navíc jsem si zvykl na „volnou nohu“, na jistou osobní svobodu, kdy mně nikdo neměl moc šanci ani trochu „buzerovat“. Buď mi článek nebo výstavu o indiánské kultuře přijali nebo ne. Po převratu jsem po dohodě s profesorem Opatrným tři roky zdarma přednášel na Středisku ibero-amerických studií amerikanistiku, jak jsem si nazval archeologii a kulturní antropologii Ameriky. Malou posluchárnu v Celetné jsem měl vždy nabitou a chodili ke mně i z přírodovědecké fakulty. Bylo to velmi příjemné. Jako bych se vrátil do zlatých studentských let. Jenže to jsem ještě nebyl velvyslanec. V současné době sporadicky a na vyžádání přednáším jednorázové přednášky, což i nadále nabízím podle zájmu.



10) Co byste popřál/a Univerzitě Karlově do dalších 670 let?

Domnívám se, že tato univerzita si již vybudovala své jméno i v zahraničí a tak ji mohu jen přát, aby ve své cestě pokračovala a své postavení si posilovala.